DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

Aby se domluvilo dvacet lidí na jednom jedinym víkendu, dá víc práce, než se naučit teorii relativity. Vážně. Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady nemaj nikdy čas.
Když máme datum, je třeba zajistit místo. Tam ne, to je moc daleko. Tam taky ne, tam se všichni nevejdeme. Tam taky ne a tam taky ne...
Jo a jídlo. Nakoupit jídlo pro vegetariána, zapřisáhlýho vegana, celiaka...
No a nakonec? Doprava. Bude dost aut? Kdo to uřídí? Nebo si půjčit mikrobus?
Pchá, hlava bolí, oči se klíží, mozek vycuclej, všichni naštvaný...
Ale výroční picí maškarní může začít. Jupí jej!

Nejdřív jen starosti a trápení z nešťastné lásky. První dny v Paříži byly pochmurné a smutné, i když už uběhla dlouhá doba. Stále to bolelo, když se s ním zdravila a ona s ní mateřsky mluvila.
Neměla náladu chovat se společensky, ale do jejich domu pořád někdo chodil.
Měla nyní významného švagra.
A pak se v přijímacím salonku objevil její dávný pařížský zachránce. Něco ve vzduchu se změnilo.
Najednou jí nepřišel příliš starý, blyštivé epolety generála mu dodávaly ušlechtilý vzhled.
Zapomněla na bolavou lásku. Těšila se ze života a její jedinou starostí bylo, aby zachytila co nejvíc jeho laskavých úsměvů.

Tritón plánoval byť obzvlášte neúprosný. Od Arielinho dobrodružstva boli jeho dcéry samé: "Musím za synovčekom", "Ariel má koncert, chápeš, tati", "Naučíme Erikovo služobníctvo plávať. No vážne tati, chceš, aby sa nám tu topili?!"
A posledná hostina.. Servírovaná na tanieroch! S príborom!
Ale dnes je tomu vyčíňaniu koniec! Ich najnovší nápad...vraj testovať nepotopiteľnosť Erikovej novej lode...Kto iný je na to odborník, že..
Na to im tak skočí. Ženíchov si idú loviť! Doslova! Ale on im to zatrhne!
Nekompromisne vplával do trónnej sály..a takmer zatrúbil na ústup. Zástup jeho prekrásnych dcér vyslal do frontovej línie, Poseidón pomôž, svoju babičku.

"You look depressed."
Překvapeně vzhlédla ze stolu, kam si položila hlavu.
"Me? Depressed? Never."
"Are you?" Bulhar se zeptal vážně.
Ona odpověděla s úsměvem, který všechny ty starosti aspoň trošku zlehčil.
"One second-" Rumun přikročil až k ní a prsty ve špinavých rukavicích jí manuálně zvedl koutky.
Skladem se rozlehl pobavený smích. Všechna ta nahromaděná úzkost z posledních týdnů na pár vteřin zmizela.
"Smile a little bit!"
Věnovala postaršímu pánovi úsměv, který vymazal zamračené vrásky.
To byly chvíle, kdy celý svět nevypadal tak složitě, její problémy nebyly vlastně vůbec důležité a ona díky tomu mohla volně dýchat.
Pak přišlo vystřízlivění.

Zpočátku to sám nebral příliš vážně. Jenom hormony. Nemůže přece být tak blbej, aby se tak nesmyslně zamiloval zrovna do svého šéfa.
Jenomže byl. Totálně blbej. Jakmile si to konečně přiznal, mávl nad tím rukou. Nějak to dopadne. A kdo nic nezkusí, nic nezíská.
Proto začal přemýšlet, jak s ním strávit co nejvíc času o samotě. Dokonce do svých plánů zasvětil i Jamese.
K jistému sblížení ale došlo za zcela jiných okolností, než si vysnil.
Sirius chvíli němě hleděl na zmasakrované tělo svého bratra, než se mu z úst vydral chraptivý skřek. Kingsleyho silné ruce si ho přitáhly k sobě.

Je to zvláštní. Při čtení letáčku doporučujícího užití nějakého medikamentu, dojdu vždy k závěru, že mám uvedenou chorobu, a to obvykle v pokročilé fázi.
Asi nejhorší, co se mi v tomto směru stalo, byla situace způsobená nezodpovědnou návštěvou knihovny Britského muzea. Začetl jsem se do lékařské knihy a zjistil, že mám symptomy všech chorob, které tam byly popsány. Do čítárny vešel zdravý muž a odcházel politováníhodný ubožák.
Nicméně poslední podobná situace byla zajímavá. Četl jsem leták na jaterní pastilky, kde hlavním popisovaným příznakem byla „těžká celková neobliba práce jakéhokoliv typu“. Zajásal jsem. Konečně vím, že za to mohou má játra!

Situace si žádá podrobný plán.
Kardinál je proti své vůli nervózní. Ne že by to na něm bylo poznat.
Host z takové dálky... Co si o mně řeknou, jestli to nevyjde?!
Bude potřebovat všechny. Cavois a Rochefort jsou zvyklí a mušketýři snad taky budou ochotní pomoci. Je to koneckonců pro budoucnost.
Croegaert přichází, všichni jsou ve střehu, kočky zatím nic nezničily.
Malíř obhlédne situaci a s chápavým úsměvem uklidňuje kardinála.
„Vaše Eminence, nedělám to prvně. Hlavní je přirozenost. V klidu se posaďte a kočky pusťte z hlavy. Pokud budou chtít, na obraze budou. Jinak s nimi nehne ani celá armáda.“

Márinka stojí s rukama v bok na stoličce, máti se kolem ní točí a strojí ji.
Nejdřív punčochy. Potom podhrňovačku a tři naškrobené spodničky, pečlivě zavázat šňůrkami, záhyby urovnat ke straně. Navrch brokátovou sukni. Uhladit. Nadýchané rukávce s bohatě vyšívanou kordulkou. Ozdobný fěrtoch po prabábě. Do pasu malovanou mašli. Kolem krku krajkový krejzlík.
Máti si přečetla v žákovské knížce, že mají žáci přijít do průvodu v kroji, a zase na ní přišlo to sedlácké furiantství. Když v kroji, tak v kroji!
Vystrojenou Márinku učitel mezi pionýry do prvomájového průvodu nepustil.
"A je po starostech," dala se máti spokojeně do vysvlékání.

Zatímco uháněli do sanfranciského přístavu na koních šerifa a jeho zástupce, vzpomínala, proč se před šesti lety vrátila do Phoenixu. Většinu evropských měst tehdy obcházel strach, válka byla na spadnutí, nikdo nechtěl platit za zábavu. A tak přitáhla zpátky domů.
Zatímco nastupovali na loď do Liverpoolu a v ruce tiskli každý jeden malý kufr, uvědomila si, jak se museli cítit lidé, kteří v té době prchali ze svých domovů vstříc neznámé budoucnosti v úplně cizí zemi.
Tak jako teď ona.
„Zkus myslet na něco krásného,“ povzbudil ji Rino, když se ukládali ke spánku ve stísněné kajutě. „Jak vymalujeme novou kuchyň?“

"Výsosti? Doufám, že jste nezapomněl, že dnes odpoledne máte řeč v dolní komoře parlamentu."
"Eh... no ovšem. Na to bych se měl náležitě obléknout. Nejlepší bude ten brokátový kabátec s perleťovými knoflíky a vyšívané kalhoty s hedvábnými punčochami, nemyslíš, Zmijáku?"
"Dovoluji si připomenout, že se máte zodpovídat z nezodpovědného rozhazování státních financí."
"Aha, jistě. Bude lepší si vzít zlatem vyšívanou uniformu se zlatými knoflíky a epoletami a klobouk s pštrosími pery."
"No to je báječný nápad, pane. Myslím, že nic neudělá větší dojem na chátru, která se právě doslechla, jak radikálně dokáže vynález jistého Josepha Ignace Guillotina snížit státní výdaje."