DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

Než ji dohonilo vyčerpání z namáhavého dne, Titty nezavřela pusu. Usnula v půlce nedokončené věty o objevování neznámých kontinentů.
Zuzana se pro sebe usmála a tiše vyklouzla ze stanu. Teď ještě nakouknout ke klukům, přikrýt Rogera, který zase napůl vylezl ze spacáku, vytáhnout spícímu Johnovi mapu z rukou, zkontrolovat oheň a připravit si v hlavě jídelníček na další den.
Posadila se doprostřed tábořiště a slastně natáhla nohy před sebe. Hvězdy nad její hlavou hořely jasným světlem.
Byl to dlouhý den, ale byl moc fajn. Radši se utopit, než být ňouma, ale oni se neutopí.
O to už se Zuzana postará.

„Chová se jako divoška! Dělá nám jen ostudu. Řekni jí něco, otče!“ dožadovala se jedna.
„Nebudu se oblékat do těch směšných šatů! Nedá se v nich hýbat,“ protestovala zamračeně druhá.
„Měla by ses konečně začít chovat jako dáma,“ reagovala Sansa a upravila si sukni.
„Nechci být dáma. Jsem vodní tanečník!“ dupla Arya vztekle nohou.
Ned si povzdechl a pomyslel si, že nebylo nejrozumnější volbou vzít do Králova přístaviště obě své tolik rozdílné dcery.
Když však později čelil Cersei… když ho podvedl Petyr Baelish… když trávil nekonečné dny v temné kobce… uvědomil si, jak krásné a jednoduché starosti musel dříve řešit.

Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.
Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
„Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
Dívka otevřela ústa.
Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“

Je jí sedm a s obrovským soustředěním píše domácí úkol. Dává si záležet, chce být ve škole co nejlepší.
"Týno?" ozve se za zády a ona leknutím přetáhne.
"Tati!"
"Strejda Richard má lístky do akvaparku."
Táta se usmívá. Týna si skousne spodní ret.
"Nemám hotový úkol..."
Táta spiklenecky mrkne. "Na to budeš mít čas potom."
Týně trvá jen pár vteřin, než pochopí a s radostným zavýsknutím se vyřítí z pokoje, aby si sbalila věci.
Teprve v šestnácti, až bude zkoprnělá stát uprostřed laboratoře a s hrůzou sledovat tikající přístroje, pochopí, že všechen ten čas, který dostávala navíc, nebyl vůbec její.

Mohl to být perfektní okamžik, ale Wilhelm měl hlavou plnou starostí. Leželi všichni tři na posteli, z jedné strany k němu byl přitulený Alexander, z druhé Aneta, která tiše podřimovala.
"Spi už, je pozdě," zamlumlal Alexandr ospale. "Cítím tě, jak přemýšlíš."
Ale Wilhemova mysl se zaobírala tímto problémem a nechtěla ho pustit.
"Měli bychom koupit větší postel. Tohle už začíná být nepraktické," zašeptal. "Jenže kde takovou postel sehnat, aby se lidé netvářili podezřívavě?"
To vzbudilo i Anetu. "Ty máš ale starosti," zasmála se. "Asi jsme tě předtím málo unavili."
"Navrhuji to napravit," souhlasil Alexandr, který byl náhle mnohem víc čilý.

„Zpočátku bude spát s námi, ale pokoj připravíme předem. Jižní křídlo je teplejší...“
„Tohle sídlo má několik staletí, drahá, takže nějaké zateplení...“
„Přinejhorším ho vytopíme kouzly. Výmalbu zelenou. Postýlka je ve víceméně slušném stavu...“
„Je to rodinné dědictví! “
„Samozřejmě, chápu. Pak hračky...“
„Ty nebudou potřeba.“
„Zmijozelský přístup už od kolíbky?“
„Tak jsem to nemyslel... Určitě jich dostane tunu od tvých přátel.“
„Našich přátel, lásko. Dál... Nové závěsy a taky...“
Pak se ozval ten zvuk. Žádné cynické uchechtnutí, ale upřímný smích.
Angela zvedla šokovaně hlavu.
„Neboj, nezbláznil jsem se,“ ujistil ji Draco. „Jenom... Je hrozně fajn řešit s tebou takové starosti.“

Gentleman na zemi mu dělal starosti. Ale těšilo ho to. Měl ho svým způsobem docela rád. Pokynul rukou a gorily ležícího muže zvedly.
"Omluvte, prosím, jejich hrubost, ale potřebujeme vaši odpověď," pronesl laskavě.
Muž ztěžka nadzvedl hlavu a usmál se.
"Nezlobte se, skutečně mě to mrzí, ale nemůžu vám pomoct," snažil se vyslovovat, ale chroptěl.
"Nechceme po vás nic víc než odpověď, to mi snad nemůžete mít za zlé," pokračoval v mírném tónu.
"Je mi nesmírně líto, ale... nic nevím."
"Odpusťte mi, ale já vám to tak docela nevěřím," pokynul gorilám, které srazily muže zpět na zem.
Zbytečně. Nic nevěděl.

"Rozhodně doporučuji Bath," uzavřel Shepherd tirádu.
"Společnost tam patrně nebude tak různorodá. Ale i v Londýně bych těžko hledal tváře oku lahodícího vzhledu," odvětil sir Walter, uhlazuje si vlasy.
"Ale papá! Hlavně vybrat pěkné místo. Nejnovější nábytek. Závěsy, které oslní. A koberce. Určitě koberce," Elizabeth už se viděla. Paní domu ve městě.
"Budete centrem pozornosti, nepochybně," mazala paní Clayová medy.
Stále opakovali totéž. Staré sídlo kolem nich se rozplývalo ve vzdušné zámky.
"Vaše starosti na mou hlavu," zoufala si Anne. "Krása, elegance, třpyt. Nechte mi vykořenění a bolest vzpomínek. Co ještě může mi být krásným, než jméno, které shledáváte nepodstatným?"

Malá Táňa chvíľu obzerala svoje nové módne dielo. Potom sa rozhodla zelenú sukničku vymeniť za ružovú. Robot apaticky nastavil ruky, aby ho mohla prezliecť.
„Modráčik,“ oslovila robota.
„Áno, slečna?“
„Máš ma rád?“
Modráčik nevedel, ale mal príkaz.
„Musím vás mať, slečna.“
„Ocko sa so mnou nechce hrávať. Vraví, že som otrava.“
Robot si výrok zaznamenal.
„Ty si to tiež myslíš?“
„Nemyslím si to, slečna.“
„Rád sa so mnou hráš?“
Modráčikovi plnenie príkazov ľudí, pokiaľ to boli nekonfliktné príkazy, plnilo ukazovateľ slastného pocitu. Podľa programu, čím vyššie číslo, tým lepšie.
„Veľmi rád, slečna.“
Táňa naklonila hlavu a po chvíli robota objala.

Horko těžko přežívali na bramborech a rybách. Pak bylo líp. Byly pampelišky. Časem salát a konečně, po dlouhé době, se až k nim dostalo obilí.
Nejdřív zaseli jedno políčko.
Ano, na sklizeň si museli postavit sušárnu. Ale brzy následovalo další a další.
Za několik generací se údolí řeky utěšeně zelenalo a uprostřed léta vesele zlátlo.
Pak vytáhli starý destilační přístroj a trochu si s ním pohráli.
Obilí bylo dosti. Těch pár starých zaprášených lahví, když se vymylo... tak se naplnilo. Do vesnice se přistěhoval bednář.
Těch pár sudů...
Hospodář se rozhlédl po solidně zaplněném sklepě.
„Asi si otevřem hospodu, matko!“