Černá zmije

„Bylo mi ctí vás hostit,“ loučil se Černá zmije se svými příbuznými, „doufám, že vaše postele nebyly příliš pohodlné.“
„Příjemně jsi mě překvapil,“ uznala lady Bílá zmije, „již dlouho jsem nezakusila tvrdší lože.“
„Bylo mi potěšením,“ odpověděl Edmund upřímně.
„Na shledanou synovče,“ měla se konečně k odchodu teta a její manžel jako na povel vykročil ke dveřím.
V chodbě si však spletl směr a než ho Edmund stačil zadržet, otevřel dveře do komory, kam Baldrick schoval všechny Belzebubovy* dary.
Edmund chvíli němě zíral, ale vzápětí pohotově zvolal: „Zázrak! Požehnání vaší návštěvy proměnilo mou vodu ve víno a tuříny v pečeně!“

„Je to lepší, než jsem čekal,“ zamumlal spokojeně Edmund Černá Zmije, když si s nohama na stole své „kanceláře“ pročítal seznam všech privilegií spojených s jeho novou funkcí.
„To máme kromě stálého platu navíc ubytování, ročně fůru palivového dřeva, dvě prasata, sud piva a tucet loktů plátna. A ještě týdně jednu rybu a dvě svíčky. Tomu říkám život…“
„Jen ta obuv je strašně nepohodlná,“ ozval se ode dveří Percy.
Edmund znovu pročetl pergamen. „O botách se tu nic nepíše,“ podivil se a konečně vzhlédl ke svému kulhajícímu společníkovi. „Percy, ty ptačí mozku, španělská bota není naše pracovní obuv, ale nářadí!“

Na řadě byl George: „Hádejte, na jaké slovo myslím.
„Kdy jsme se s tím naposled setkali?“ ptal se Černá zmije
„Hmmm… Tak před měsícem.“
„No tak to padá vana, mýdlo, kartáček na zuby…“ zamýšlel se Edmund. „Na jaké písmeno to začíná?“
„Na em.“
„Ementál,“ hádal Baldrick.
„Samá voda,“ kroutil hlavou George, zatímco Černá zmije protáčel oči.
„Kdyby v nápovědě bylo, že Baldrick se s tím nesetkal nikdy, tak řeknu že mozek. Takhle zkusím Melchetta.“
„Ha, neuhodl,“ zaradoval se George. „Dáš se podat?“
„Fajn.“
„Maso.“
„To není měsíc! To je dýl!“ nesouhlasil Edmund.
„Není pane,“ připomněl Baldrick, „pamatujete na tu krysu?“

„Hrabě Richard Trench, právě se vrátil z Vlám,“ ohlásil Černá zmije příchod velvyslance právě se navrátivšího ze své mise.
„To jste tady správně,“ uvítal návštěvníka princ Jiří nadšeně. „V oblasti flámů patřím mezi přední experty v celém našem impériu.“
„Jeho excelence měla na mysli Flandry,“ pokusil se princovo nadšení usměrnit Edmund.
„Vždyť to říkám, Zmijáku. Flamendr jsem, jak se sluší a patří. Mohl bych vyprávět, jak jsem tenkrát…“
„Ehm, nepotřebovala by jeho výsost propláchnout uši?“ zeptal se diplomat šeptem Edmunda.
„Zajisté,“ přikývl Černá zmije, „jen ne propláchnout, ale úplně vyměnit a ne uši, ale tu nevábnou hmotu tlející mezi nima."

„Já nemůžu, pane,“ zaúpěl Baldrick,“ „tohle po mně nemůžete chtít.“
„I ten volský trus, který máš rozmazaný po stěnách své prázdné lebky, musí pochopit, že princ Jiří je švorc a další apanáž bude za víc než týden,“ zpražil ho Černá Zmije. „Takže do té doby musíme jíst, co máme.“
„Vy nemáte srdce,“ hořekoval slouha. „Přece nemůžu vzít nůž na tohohle krasavce!“
„Nemám čas na tvé hlouposti, Baldricku. Musím jít princi znovu vysvětlit rozdíl mezi parlamentem a latrínou. Ale až se vrátím, ať máš uvařeno, jinak do té polévky nakrájím tebe.“
Baldrick popotáhl „Ale pane, takový tuřín už do smrti nenajdu.“

„Tak ještě jednou, Baldricku: Jak se cítíš?“ ptal se už popětašedesáté Černá zmije
„Dobře, pane,“ odpověděl bezelstně sluha.
„Špatně!“ zaúpěl Černá zmije zoufale a začal Baldrickem cloumat. „Umíráš na choleru, ty plesnivý dutolebče!“
„Vážně, Edmunde?“ podivil se Percy, kterého právě přilákal nezvyklý povyk v domě
„To řekne, až se ho budou ptát mí drazí příbuzní Bílé zmije.“
„A proč?“ divil se Percy.
„Znáš lepší způsob, jak vytáhnout prachy z nejzazobanějších puritánů v Londýně, než falešný špitál pro žebráky?“
„Taková hanebnost!“ pohoršil se Percy. „Tys musel být černou ovcí rodiny.“
„Kdepak, naše rodina má jen dvě bílé vrány zralé k oškubání.“

„Když už jsme všichni,“ zahájil poradu generál Melchett, drbaje se za uchem vlaječkou z barevného papíru a párátka, „můžeme začít:
Máme tady tři varianty útoku. První: Zaútočíme na nepřátelské levé křídlo a znovu získáme most přes Mázu. Druhá: Zaútočíme na pravé křídlo a zmocníme se německých muničních skladů. A nakonec třetí: Zaútočíme na střed a vytvoříme průlom ve frontové linii.“
„Dal bych přednost čtvrté variantě,“ poznamenal kapitán Černá zmije. „Sednout si v zákopu na zadek, otevřít si konzervu hovězích kůží v loji a počkat si, až se ten, kdo tyhle operetní plány vymyslel, přižene zpátky s německým bajonetem v zadnici."

"Koho to sem... Ah, lord a lady Bílá zmije, co vás přivádí do mého skromného příbyku?"
"Postní období, synovče."
"Rozumím, vzhledem k tomu, že máte dům bez nábytku a prázdnou kuchyni... Vítejte a odříkejte si, co je vám libo."
"Co to vidím, zlobivý chlapče! Není to nadívaný losos? Já a Nathaniel ani nevíme, jak nadívaný losos vypadá. Nadívání vymyslel ďábel, aby naplnil boží stvoření, které nemůže naplnit hříchem!"
"A-ano, tetičko, a to je právě důvod, proč je na mé postní tabuli. Na prohloubení, ehm, zbožnosti, zostřuji svůj půst pohledem na toto bezbožné dílo... Baldricku!"
"Ano, pane?"
"Přines kachnu na víně."