DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Místo přehnané a okázalé scény intimní malé studio. V pozadí modré plátno s trochu nostalgickou texturou. Jindy přehnaně hyperkinetický zpěvák sedí většinu času na židli a oddechuje. Na obličeji má těžké divadelní líčení. Maskérka nakonec zavrhla tvářenku, ale nechala modré oční stíny. Působí trochu teatrálně - jeho přehnaná gesta, úsměvy i barvy, ale všichni ho milují. A všichni mlčí, i když vidí stín člověka, kterým býval. Oblečení na něm plandá. Líčení neumí zakrýt všechno.
Kamerové zkoušky ukazují krutou pravdu. Vážně nemocný. Celý videoklip se nakonec předělá do odstínů šedi.
Snad jenom Freddie tušil, že je to jeho poslední klip v životě.

Čerstvý sníh křupal pod nohama. Dívka se vydala zkontrolovat pasti u řeky. Náhle zahlédla dvě postavy uprostřed zasněžené louky. Pohled skrz hledí pušky. Dva syntetici a modré světlo ve tvaru… králíka?
„Dál ani krok,“ vystřelila varovně do vzduchu, „Sem synťáci nesmí!“
Zastavili. Pokud kdysi byli lidmi, dnes se to již nedalo poznat. Kožní implantáty odrážely světlo zcela jinak než lidská kůže.
„Hledáme Elis!“ zavolal mužský mechanický hlas. Syntetik byl pokrytý rzí, ošuntělý.
„Myslíte městečko Elisburg…?“
„Ne, Elis… moji dceru.“
„Panebože, to přece…“ Pomalu došla až k nim, aby se ujistila. Bylo to on!
„Babička Elis mi o tobě tolik vyprávěla…“

Byl svátek svatého Mikuláše, za okny pomalu začínala zima, ale on byl zpocený. Ještě odpoledne pracoval, ale teď už nedokázal vstát z postele.
Tolik bylo nehotovo!
Pamatoval nadšený potlesk i rozpačité ticho. Přežil všechny své děti kromě dvou.
Jak rád by vstal, znovu pohladil klapky klaviatury.
Jeho smích tahal za uši knížat i děvek. Pryč byly doby, kdy házel mandarinky na přítelovo okno a tím pohoršoval pražské trhovkyně.
Slzy mu tekly z očí.
Dokázal tolik, a teď si ani nemohl dojít na dvorek.
Věděl, že Requiem píše pro sebe.
Naději mu dávalo, že po něm snad zůstane víc než dluhy.

Nedělní dopoledne ve Vídni. Čas na chvilku klidu a rozjímání.
Minoritský kostel je kouskem středověku v městě baroka a klasicismu. Na stěně visí velká mozaika Poslední večeře. To se hodí, jsou velikonoce.
Opodál socha krále Přemysla Otakara II. připomíná někdejšího pána Vídně a jeho nešťastný konec.
Tu udeří klávesy. Chrámem zazní nádherný soprán.
Zpěváci jen zkouší, přesto je to úžasný okamžik. Krásné zpěvy oslavují vzkříšení.
Náhle vysokými okny proniknou paprsky slunce. Barevné světlo se proplétá s jásavými tóny.
Sváteční chvíle.
Ale mše již začne. Hlasy dozní, poslední tón kláves se chvěje ve vzduchu.
Ještě dlouho bude doznívat v mysli posluchače.

Plán byl, myslím, perfektní. Bábinku jsme naložili do auta, nastrojila se jako do divadla. Netuší, kam ji bereme, radši jsem jí nic neřekla. Když zastavíme, padne na mě nervozita. "Bože, ať to klapne!" Bojím se. Zvoním, ruka se mi klepe. Možná je to poslední příležitost.
Pán nás čeká ve dveřích. Vysoký, štíhlý, s hřívou bílých vlasů. Nedivím se, že se do něj bábinka kdysi zamilovala. Opře berli a podá mi ruku, drsnou, s pevným stiskem. "Děkuju vám," hlas se mu láme a brázdou v seschlé tváři steče slza.
Bábinka drží před sebou kabelu jako štít:
"Co to je za chlapa?!"

Drak projevoval odhodlanou trpělivost, která zdánlivě neodpovídala jeho naturelu. Ale skutečným hnacím motorem věcí byla kromě zatvrzelosti skutečnost, že když konečně věděl, koho chce, nehodlal se ho vzdát jenom kvůli tomu, že je ve skutečnosti úplně jiný, než jakého si ho představoval. Před neuváženými rozhodnutími ho chránily jeho tři hlavy, které se obvykle zhádaly a než došly kompromisu, princ už se usmíval jako neviňátko a minimálně jedné šeptal do ouška sladké výmluvy. Vypadalo to, že se drak rozhodl žít s princem šťastně až do smrti, ať to stojí, co to stojí. Poslední kapka ale nakonec přišla ještě před poslední klapkou.

Těšila se na miminko. Večer mu zpívala, když si hladila vypouklé bříško. Koupila mu výbavičku, vyndala plenky schované po starších dětech. Pořídila nový slamníček.
Bezstarostně vstoupila do ordinace. Po prohlídce čelo lékaře rozvlnily vrásky. „Je mi líto, ale máte rakovinu dělohy,“ odmlčel se. „Navrhuji léčbu, žel její nevyhnutelnou součástí je potrat.“
Krátce zalapala po dechu. „Ne, pane doktore, s tím nesouhlasím!“ téměř vykřikla.
„Rozmyslete si to ještě,“ laskavě naléhal. „Jinak pravděpodobně nepřežijete.“
„Já mám zabít své dítě? Nikdy! Donosím ho.“
Mezi kontrakcemi se míhal její život jako film. Poslední klapka. Zahlédla děťátko. Zemřela brzy po porodu. Novorozeně hlasitě oplakávalo maminku.

Kdy si Hermiona Grangerová naplno uvědomila, že Bradavice jsou raně středověký hrad?
Když ji zamkli ve sklepení. Bez hůlky.
Malý modrý ohýnek dokázala zapálit i bez ní. A hodit jej, když se otevřely dveře.
Kdy Aurora Sinistrová pochopila, co to znamená tichá válka?
Když se po večerce plížila chodbami školy jako vyplašená studentka. Ona, ředitelka Nebelvíru!
Protivníka zpozorovala první. Neverbální zaklínadlo jej nehlučně složilo k jejím nohám.
Kdy Barty Skrk a Quirinus Quirrell zjistili, čemu skutečně čelí?
Když tresty a věznění studenty a učitele nevyděsily, ale jednotné postavily proti nim.
Zatím skrytě.
Zatím.
Den, kdy vzplane Astronomická věž, se přiblížil.

Být povstalcem znamenalo dnes a denně bojovat s nedostatečným zásobováním. Ani Simbaccův vrchní technik na tom nebyl o moc lépe, a to to byl brouk mazaný, co dokázal opravit lodní reaktor součástkami z topinkovačů.
„Jenom upozorňuji,“ varoval jednou kapitána před startem do další bláznivé bitvy, „že nám dochází komponenty. Máme například poslední přistávací klapku, takže případnou náhradu vám budu muset spíchnout z kartonu.“
Simbacca zaklel, ale v tuhle chvíli mohl těžko vyskočit z kokpitu a jít objednat pár tun náhradních dílů. Pro tuhle chvíli muselo stačit něco krátkodobějšího.
[„Zkusím ukecat impíky, ať mi dneska pro změnu střílej po něčem jiným.“]

Pro neznámého režiséra z neznámé planety to byl velký den: konečně měl dokončit svůj dokument mapující moderní koloniální brutalismus. Poslední klapka klapla, před jeho očima se odehrála poslední scéna, kde renomovaný odborník na beton zodpovídal otázky sličné a cenově dostupné komparzistky, a všechno bylo přesně tak, jak si to kdysi na škole představoval.
Na závěrečné a adekvátně nadšené „stop“ však nedošlo, protože se nad štábem otevřel časový vír a z něj vyletěl ohořelý krmelec se dvěma zmatenými přeživšími jisté katastrofy, který smetl jak režiséra, tak karavan s natočeným materiálem.
Na nYoutube to mělo během prvních dvanácti hodin přes miliardu zhlédnutí.