Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Pomalu upíjí heřmánkový čaj. Ještě než skončí, přistane mu na stole nový hrnek s borůvkovým čajem. Dělá vždycky čaje dva - pro sebe i pro něco. Ale jak to, že je vždy vypije tak rychle?
Prohrábne si svoje fialové vlasy. U hlavy jsou jí vidět odrosty. Stále si je barví, ale ne s týdenní pravidelností.
Otočí se na něj, opře se o kuchyňskou linku a usměje se. Úsměv jí vrátí.
„Nemáš pocit, že je najednou všechno tak... normální? Nikdo mě nechce zabít, nebo mi tě vzít...“
Nadzvedne obočí. Podá mu čaj. „Nemám v zásobě žádné další ex. Protože už nic nehraju.“
Začali bezovým medem a sirupem. Došel dřív, než dozrály maliny, takže malinový mohli dát do stejných lahví. Mezitím tři druhy jahodového džemu: obyčejný, s vanilkou, s rebarborou. Pak přišly na řadu třešně, maliny, černé maliny, směs. Souběžně meruňky, rybíz. Ještě jedna směs. Léto se překulilo do druhé poloviny. Dozrávaly ostružiny, hrušky, jablka, švestky. Nakonec se Gusta vypravil na šípky.
Víčko zaklaplo, postavil sklenici dnem vzhůru. „Tak poslední! Až mě z toho jímá určitá nostalgie…“
Jana si spíš oddychla.
Po týdnu přinesl domů dva litry za studena lisované ananasové šťávy – byla zlevněná.
„Je dodneška, to nevypijem,“ upozornila.
„Ne. Uděláme ananasovou marmeládu!“
Tak a je to tady, moje letošní poslední DMD drabble... Taky mě jímá určitá nostalgie, jako Gustu s tou poslední skleničkou marmelády. Moc děkuji všem, kteří jste Gustu četli, jsem ráda, že se drabblata líbila, a moc moc děkuji těm, kteří mě povzbuzovali svými komentáři (každý komentář povzbudí! ;-)). Jestli jsem se nepřepočítala, napsala jsem za letošní duben 66 drabblat - což jsem sama nečekala a ani zprvu neplánovala, že budu psát pravidelně dvě drabble denně. Za to, že jsem to zvládla, patří velký dík jednak mému trpělivému manželovi, jednak vám, mí milí čtenáři! Vím, že máme před sebou ještě květen a výběry, ale už teď vím, že mi vy všichni, s nimiž jsem se zde v dubnu potkávala, budete chybět! Tak snad nashledanou napřesrok!
A ještě jednou velký, velký dík organizátorkám - vážím si toho, co pro DMD děláte!
Uvidí téma: To nebude tak těžké
Mozek: Ale nesmíš to napsat jako filmovou klapku
Já: Sakra
Řídící věži, tady Golf Tango India...
Řídící věži, tady Golf Tango India, slyšíte mě?
Řídící věži, prosím, ozvěte se, tady Golf tango India. Jsme v mlze, motory vysadily a ani jeden z pilotů není k nalezení.
Vrzání kovu, náraz o zem
(šeptem) Řídící věži, tady Golf Tango India. Něco sedí na křídle a odmotovává výškovou klapku!
Řídící věži, přišli jsme o výškové klapky, letadlo nereaguje, pokusím se... ÁÁÁÁ
Arthure, neseme ti kaf... Co děláš na zemi?
(šeptem) goblin...
Goblin? Jaký gobli... Douglasi, co jsi s ním provedl?
Já?
Nic.
Seznamoval ho s filmovou klasikou.
Noční Můra Ve 20 Tisíci Stopách...
Tak je to za námi. Já ani nevěřila že to můžu dokončit bez vynechávání.
Masochisticky se těším na další ročník :D
Ten den bylo v nebi rušno. Postarali se o to Janové Žižka a Lucemburský, kteří stáli proti sobě jako kohouti.
„Hele,“ soptil Žižka, „vzal jsi mi poslední použitelnou klapku na oko. Teď už máme jen ty pirátské z obchodu s kostýmy... a ty nosit nebudu.“
„Já ji taky potřebuju, jestli sis toho nevšiml,“ odsekl Lucemburský.
„Vždyť jsi slepý na obě oči. Si dej přes hlavu pytel. Beztak s klapkou na každém oku vypadáš jako kůň.“
„Ty vypadáš jako kůň!“
*
„Neobjednáme radši nové klapky?“ zeptal se svatý Petr.
„Ne,“ uchechtl se Bůh a nabral si trochu popcornu. „Byla by tu nuda.“
Koho ještě tenhle film nakrknul, ať zvedne ruku.:D
P.S.: Letos se mi psalo výborně, díky za vaše trpělivé čtení a komentáře, jste fajn.:) Doufám, že vás letos všechny uvidím na pikniku.
Už si všichni balili fidlátka. Teď už je čekala jen oslava se štábem a pak domů. Na materiál se teď vrhne postprodukce a poskládá film dohromady. Daniel se nemohl zbavit pocitu, že tentokrát na tom nechají nervy.
Scénář byl mizernej. Kdyby použili předchozí verzi...
Decentní odkašlání. Věrná Moneypenny. Usmívala se, protože se sklenkou šampaňského se usmíváte snáz.
„Bude to průser, co?” řekl sebekriticky.
„Bondovka nemůže prodělat,” řekla Naomie. „Ale TAKY si myslím, žes měl tu hloupou Bond Girl vysadit na letišti a vrátit se pro Q.”
„Měl,” ušklíbl se pobaveně. Dal jí pusu na čelo. „Třeba příště. Pojďme se ožrat.”
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Francie, 17. století
Poslední historické drabble letošního dubna by chtělo nějaké skutečně výjimečné prostředí. Doufám, že zámek ve Versailles bude pro tuto slavnostní příležitost dostačující.
Anebo ne?
Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
Tvůj manžel
Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
Proklaté Versailles!
Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
Král nedovolí...
Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových "banalitách", jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště... ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech "špín" trvalo přibližně dva týdny.
Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně - množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčily úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že je jich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru...
Uf, tak jsme se místo krásné procházky po skvostných sálech dostali někam, kam jsme asi ani nemířili... ale tak to už s historií bývá. Historie se neptá, historie prostě je.
Děkuji moc všem, kteří sledovali mé historické střípky, zvláště pak těm, kteří zanechali stopu v podobě komentářů. Moc si toho cením a všem se ještě jednou omlouvám za obrovsky dlouhé závěrečné poznámky. Zamyslím se nad sebou a pokud se příští rok k historii vrátím, snad se mi je podaří zkrátit.
To jste mi tímhle tématem pěkně zavařili, tedy! :D
Navazuje na Nejtěžší zkouška, takže opět temné.
Říká se, že člověku před smrtí přeběhne před očima celý jeho život. On ale nepřemýšlel o svém životě, nýbrž o své matce. Vždy věděl, že byla ochotná jít přes mrtvoly, jenom netušil, že to zahrnovalo i jeho. Ale i ty poslední klapky mu spadly z očí, když ho čísi ruce prudce strčily dolů.
Uslyšel výkřik a pak nastala věčná tma.
"Taky jste to slyšeli? Lord Ohtar skočil dolů z Citadely... Prý ho princezna dost ošklivě odmítla a tak se zabil."
"Zlomené srdce? To mi k němu nesedí. Já jsem slyšel, že tam princezna byla. Kdo ví, jestli ho nestrčila dolů."
Druhá část drabblete jsou drbající lidé z Minas Tirith.
Děkuji všem čtenářům, kteří tuto mojí sérii sledovali! Omlouvám se, že končíme takovým cliffhangerem, ale jak témata přichází, tak píši... Tak zase za rok! ;)
Nesnáším přehnanou sentimentalitu a nesnáším tenhle díl, nesnáším to loučení, jak herců, tak postav v seriálu. A proto je tohle drabble o sentimentalitě a loučení. :)
Díky za další ročník DMD, snad se sejdeme ještě v květnu při dočítání drabblů :)
Bylo po všem. Válka skončila, nová hranice se posunula o několik desítek kilometrů, byl mír.
Všichni se balili, rozkládali stany. Slibovali si, že se budou vídat.
Hawkeye to pozoroval a neubránil se smutku. Vždyť po tomhle přece toužil. Jet domů, za tátou, do Maine, pryč z téhle hnusné války.
Ale stejně to cítil.
Prožil tu pár let, pár let se stejnými tvářemi, které se pro něj nakonec staly něčím jako jsou vzdálení příbuzní, které máte rádi, ale po pár hodinách jich máte plné zuby.
Nasedl do vrtulníku a s pocitem, jako by právě zazněla poslední klapka filmu, navždy opustil Koreu.
Trošku smutné, trošku hořkosladké. Asi tak jako celé letošní DMD. Psalo se mi krásně, nejen tohle téma, ale prakticky, až asi na tři témata, vše. Ani se mi nechce věřit, že už duben končí. Těším se na piknik, snad bude rozumně a budu moct přijet, i když s dvěma dětmi to bude náročné. Tak uvidíme.
Každý začátek má svůj konec. Ať už je to balíček bonbonu, dětství, večírek, kniha nebo život. A pak se dívá na zažloutlé fotky a říká si, vždyť to bylo nedávno. Jenže to nedávno už má třicet let. Sem tam se objeví dávno zasunutá vzpomínka, útržek rozhovoru, střípek situace, obraz sebe, jak se snažím vyrobit píšťalku. Jak to, že si to nepamatuju. Pletení věnečku z pampelišek. Šťastné chvíle dětství. Postupně doráží parte. Slzy bolesti. Zlomky času se míchají v paměti. Ani poslední klapka nám nevezme to, kým jsme byli pro ostatní. My všichni v proudu času, byli jsme, jsme a budeme.
„A to jste tady Hermionu nejdřív nechtěli,“ řekla jsem významně. „Přitom byste se bez ní nepohnuli z místa.“
„Ono i takhle jsou ty pokroky dost diskutabilní,“ utrousil Severus.
„Vím…“ připustila jsem. „Jenže s váma to je těžký. Půlku měsíce chlastáte, pak střízlivíte a do toho potřebujete nutně pořádat dvakrát denně poradu.“
„Takže teď nám dáte zase rok volno?“ ujišťoval se Lucius.
„Asi jo. Doufám, že ten čas vhodně využijete,“ usmála jsem se potutelně.
„Dělá narážky?“ zeptala se Tonksová.
„Ano, ale budeme ji ignorovat,“ odvětil Severus.
„Máte šanci na poslední hlášku, než zaklapnu klávesnici,“ upozornila jsem je.
„Jdi spát...“ řekl Bill.
