DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Dveře za Megan zaklaply. V pokoji zůstaly jen svatební šaty. Severus přejel dlaní hladkou látku a unaveně dopadl do křesla, ve kterém své malé čítával pohádky.
Zvedl oči k Hermioně, která stála nad ním.
„Můžeš se klidně smát. Já, který si tolik přál syna, tady teď sedím a truchlím nad ztrátou dcery.“
„Neztratil jsi ji,“ napomenula ho. „A syna jsi právě získal. Dobře víš, že Teddy je báječný a s Megan se milují. A je to tak špatné, že budeme zase jenom spolu?“
Přitiskl tvář do jejího hábitu a nadechl se tolik známé vůně.
Ne, vlastně to vůbec není špatné.

Chansonský mistr písní seděl u cembala a vzpomínal na Ayreho předabsolventský koncert. Moteto pro flétnu, violu da gamba, basso continuo a kameny celého hradu. Přehrával si obě melodické linky. Nebylo to ono. Nemohlo to být ono. Zkusil chytit kontrapunkt pravou rukou a levou improvizovat basso. Znělo to o něco lépe, jen pořád chyběla ozvěna od hradních kamenů.
Přestal hrát. Ten koncert byl tehdy parádní. Parádní průšvih. Obecenstvo málem ohluchlo: hudebníci špatně odhadli sílu iluze. Ale přitom tam ten čtvrtý hlas, to kamenné echo, nádherně sedělo. Dokázat to aspoň v jediném taktu znova!
Pomyslel na Mandalu. Zahrál poslední akord.
Hrad odpověděl.

"Takže spolupracovat nehodláte? Víte, co to pro vás znamená?"
"Vím. Ale řekněte, k čemu by mi byl život s vědomím toho, že jsem selhal? Navíc sám víte, že u jednorázové spolupráce by to nezůstalo."
Semknul rty, v očích mu zlověstně zablýsklo, stiskl ruce v pěsti.
Vida, uhodil jsem hřebíček na hlavičku, pomyslel si odporující, stejně nechápu, proč zrovna jemu dali tuhle práci. Manipulátor je to dostatečný, ale není stoprocentně přesvědčený o správnosti toho, co konají.
"Tak si tady třeba shnij!"
Dveře klaply. Vězněný věděl, že naposled. Přesto se usmíval. Protože do svého srdce měl bránu otevřenou. A nebyl tu sám.

„A to sem krad slepice, když sem byl malej, Bonnie.“ Clyde se přes výlohu cukrárny podíval na směs modrých uniforem, čumilů a novinářů. Ještě před hodinou se povalovali opřeni o auto. V kufru dost peněz minimálně na další měsíc. Jenže s jídlem roste chuť.
„Tak uděláme ještě tuhle, Bonnie. Takový rozloučení se státem. Pojmenovat krám Polední kapka, to si o to vyloženě říkaj.“ Chvíli se na sebe jen tak koukali. Mlčeli.
„Vždycky si připadám jak ve filmu, Clyde, kdy přemýšlím nad tím, jakej bude end… a kdy toho necháme.“ „Se neboj, Bonnie, po tomhle končíme a vypadnem s happy…“ Klapka

Návrší u Jižního mokřadu. Čerstvý vítr rejdí divokou travou, nebem plují těžká oblaka. Shromážděni zde jsou: knihovník, kuchařka, velitela královské armády a zahradník, opodál přešlapuje oživenec.
("Musí tu být i ten?"
"Král to tak chce!")
ReiNatus si odkašle.
"Takže, lidi, uděláme to na jeden zátah. Ví každý, co má říct?"
Souhlasné brumlání. Jen kuchařka se ošívá.
"Králi, musím?"
"Obětujte se pro zvýšení turistického ruchu!"
Kuchařka si vzdychne.
ReiNatus zapne kameru.
"Pozvánka poprvé!"
Knihovník zahájí: "Království Ká."
Zahradník pokračuje: "Úchvatná příroda. Architektura. Kultura a umění. Jedineční lidé."
Oživenec zaševelí: "Výjimečné osudy."
Velitel zabasuje: "Navštivte království Ká..."
Kuchařka protočí oči: "...máme sušenky."

Přivádějí další zajatce. A mezi nimi…
,,Jugháši!“
Nezvedne hlavu. Hledí na bezvědomého skřeta, kterého nese v náručí. Otrhaný dolguldurský otrok. Jemně ho položí.
Dvě elfky v krví zacákaných řízách přikleknou vedle. Zahlédnu navlékání nitě, ucítím závan tlassy. Po chvíli ale s potřesením hlav vstanou a zamíří ke skupině lehčeji raněných.
,,Chci k nim,“ řeknu. Hlídač svolí.
Vím, komu patří ta odřená tvář. Uchopím ruku se zkroucenými prsty a políbím ji. ,,Vydrž,“ prosím. ,,Žij.“
Překotný dech se zadrhává. Nakonec ustane.
Když se Jugháš na mne konečně podívá, jeho prázdný důlek přetéká slzami.
,,Vůdce vzbouřenců?“ ptá se elfka ve zbroji.
,,Ano. Gvačara.“

„Auvajs!”
„Čo sa stalo, Fabrizio?”
„Niečo ma pohrýzlo!”
„Ukáž!”
Niečo chlpaté zaliezlo do škáry.
„Tarantula! Vydrž braček, zavolám pomoc!”
Než sa vrátil, brat už ležal a metal sa po zemi.
„Rýchlo, rýchlo!”
Muzikanti, ktorých priviedol, si naladili nástroje a začali hrať tak rýchlo, ako sa úbohý Fabrizio mykal. Zhromaždení ľudia začali tlieskať do rytmu. Tanečníci tarantelly zobrali pohryznutého medzi seba. Nohy najprv ťahal za sebou, ale potom sa postavil a o chvíľu tancoval bez pomoci.
Klap, klap, klap.
Nebolo nič, iba rytmus.
Posledná klapka zaznela až keď Fabrizio padol na zem. Brat k nemu priskočil. Fabrizio odfukoval pokojným dychom vyliečeného.

Žádám vysvětlení, proč poslední klapka, a né poslední kapka!
Převracet logické v šílené je vaše! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Váš smysl pro humor nemá obdoby, to zajistí banány.
Po ruce vždy bonusy, případně plán B. Zamazat se umí každý, ale počítat u toho, to jsou krásné starosti. Všichni tady jsou esa. Takové mozkobouření se v žádných jiných makovicích nerodí. Je to zázrak, povídám.
Jsme tým a ani zlé dvojče nám bezpečnost provozu nezhatí.
Mrtví můžou, živí musí nějakou tu kapitální myšlenku ulovit.
Před tím a potom se zase začnem motat v kruhu.
Psaní je prostě zbraň civilizovanější doby.

Čtyři dny jsem nebyl ve vzduchu, protože Slightly Dangerous je rozbitá. A mám obavy, že ten mechanik, co na ní od rána do večera dělá, je úplně neschopný. Už dávno mi došla trpělivost, tak jsem se šel podívat do hangáru, kde stojí moje kráska, rozebraná na kousky. Mechanik mi řekl, že nemůže spravit klapku chladiče na turbokompresoru, která se nachází na jeho zadní části. Všechno ostatní prý funguje, jak má, včetně normálních vztlakových klapek. Prohlížím si otevírací mechanismus problémové klapky a okamžitě mne bije do očí prasklá páčka. Jak tohle mohl přehlédnout? Ó, bože. To abych si zkontroloval celé letadlo.

Teplo. Kouř. Chladná ruka na čele.
Česťa mrkne, pak otevře oči naplno a zhluboka se nadechne. Ruka z čela se přesune na zápěstí. Studí a pálí zároveň.
"Pusť mě," zašeptá. Česťa si možná nemůže pamatovat, co se odehrálo pod hladinou, ale jeho duše může. A pamatuje si.
Je pozdě, noc skládá poklonu novému dni. Za chvíli bude svítat. Karl přistiženě ucukne a podívá se na něj bolestným pohledem. Jen jedno oko je jeho, druhé nepoznává. Opona se rozevřela, klapky spadly. Oběma.
"Chtěl jsem jen... Sbohem, příteli." řekne, zvedne se a zmizí jako stín.
"Sbohem." zašeptá Česťa.
Kéž se znovu setkáme.