Čajový cyklus (vlastní fandom)

Ze zvědavosti nakoukla do jedné z beden a skoro hystericky se rozesmála. Takže vážně?! Tady hledači pokladů opravdu neměli šanci legendární komnatu najít! Nepotřebovala další nápovědu, aby jí došly souvislosti: vždyť průchod byl pomocí zrcadla, do kterého nacistický okultista zavřel tu ludru, udělaný na jaře čtyřicet pět.
Ale průchod kam? Do jiného prostoru? Do jiného času? Možné je obojí. Dokonce je možné i obojí najednou…
Pohlédla na kostru na podlaze. “Tys ji to tady hlídal, co? A když se brána pokazila, zůstal jsi tu.”
Esesákovy starožitné hodinky dosud svírala v ruce. Vilém míval podobné…
Zkusila je natáhnout.
Začaly tiše tikat.

Nemá světlo, nicméně v chodbě není úplná tma. Zvedne hlavu. Strop září jako natřený světélkující barvou. Možná jsou to nějaké houby, četla to tom kdysi v časopise…
Vstane. Jde to podezřele snadno.
Rozhlédne se.
U stěny je vyskládaná řada beden. “KÖNIGSBERG - GEHEIM” přečte napůl setřený nápis na jedné z nich.
Popojde pár kroků. Hůl jí nechybí.
V temné hmotě na zemi pozná ležící postavu.
Poznává uniformu i insignie SS: Obersturmführer . Zbyla z něj jen kostra.
Cibule v jeho náprsní kapse se zastavily v sedm.
Doramo chápe, co se stalo.
Prošel kdysi zrcadlem a… už nemohl zpět.
Stejně jako nyní ona.

Jestli to dokáže, bude její paměť zase v pořádku. Šance na úspěch? Mizivá. Jenže musí. Musí zachránit Mařenku. I za cenu, že… Je stará a s rozpadlou pamětí ji nečeká vůbec nic!
Dotýká se dlaněmi stříbrné plochy. Zrcadlo vtahuje její ruce, točí se v divokém víru. Doramo se soustředí jen na to, aby se dostala až k jeho podstatě. K srdci.
Stiskne, zatáhne. Něco se jí láme pod rukama. Svět se trhá na kusy.
Polkne ji temnota.
Kdesi daleko za sebou slyší křik.

Když se probere, zjistí, že zrcadlo je pryč.
Zbyl z něj jen zlomený střípek ve tvaru srdíčka.

Rozhodnutí žít sám, jako celibátní čaroděj, považoval vždy za nejlepší pro všechny. Nepředpokládal, že by našel ženu, která by dokázala jeho život sdílet.

Dokud nepotkal Lydii. Nakonec zlomil srdce sobě i jí. Vzpamatovával se z toho roky, zařekl se, že tohle už nedopustí.

Když se náhodou setkal s Lydiinou neteří Cosette, utekl při první příležitosti. Nesměl znovu získat spojení s Lydií…

O dvaapadesát let později mu osud přivál do cesty Lydiinu praneteř Elišku. Lydie… už nežila…
Eliška byla mladá učitelka, on ředitel školy, otcovské role se zhostil rád.

Netušil, že Ludmila, s níž se už měsíce schází, je Eliščina vnučka.

Nesnášel to. Papíry plné čísel v úhledných sloupcích. Účetní závěrky. Rozvahy. Hlavní deník. Pokladní deník… Nenáviděl zejména ty zatracené účetní knihy! Samozřejmě, nakladatelství mělo svého účetního. Ale bylo dobrým zvykem, že “šéf” vše kontroloval osobně. Šéfem měl být jednou on, takže otec požadoval, aby se náležitě zaškolil. Theodor se toužebně zadíval na okno. Tohle přece nikdy dělat nechtěl… Ach, moci tak znovu sednout do letadla!
Näls Nälsdefír mezitím zaujatě přecházel po otevřené účetní knize, zobákem občas ťukl do některé číslice, nakonec Theodora klovl do ruky.
“Au. Už zase? Počkej, chceš říct, že nás účetní podvádí?”
Straka na něj výmluvně pohlédla.

Lola si užívala přítomný okamžik, kdy nemusela vůbec nic. Jen dýchat. Okamžik, kdy se mohla těšit pohledem do krajiny, vyhřívat se na sluníčku jako ještěrka a hlavně být tu s mužem, s nímž se cítila v takovém bezpečí, jako nikdy s nikým. Strach z budoucnosti, který ji občas svíral tak, až se jí chtělo zvracet, rozrážel Dominik Kostelecký svou pouhou přítomností jako ledoborec kry v arktidě.
“Proč si vlastně netykáme?” napadlo ji najednou.
Usmál se. “Protože jste mi to nenabídla?”
“A… můžeme?”
Sluneční paprsek, který se mu v tu chvíli odrazil v očích, jim propůjčil nečekanou hloubku. “Můžeme,” odvětil měkce.

Seděli spolu na skále, na pískovci ohlazeném miliony dešťů. Dnes však byla obloha šmolkově modrá, doslova se koupali ve slunečním svitu.
Daniel se cítil skoro omotaný teplem, světlem a tak hlubokým pokojem jako už… vlastně si nedokázal vzpomenout! Jakoby k němu magie, ta syrová a občas i surová síla v Ludmilině přítomnosti tak úplně nemohla.
Seděli spolu tiše a Daniel za to byl rád. Nevěděl, co by jí teď měl říkat. Že je tu s ní rád? Že by chtěl přítomný okamžik natáhnout do věčnosti?
“Proč si vlastně netykáme?” zeptala se znenadání.
Musel se usmát. “Protože jste mi to nenabídla?”

Fotografie se zlomeným růžkem. Černobílá. Marie ji otočí. Z druhé strany je napsané datum: 17. prosince 1924.
“Kdo je to?” zeptá se Františky.
“Teta Doramo.”
“Ale… to je svatební fotka! Ona byla vdaná?!”
“Jo. Pamatuji si ho jen málo… Promiň, už zase brečím.”
Pořád je to příliš čerstvé. Tetinu o mnoho starší fotografii pořád ještě ukazují v televizi v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá , ale ony dvě vědí. Vyklízejí její věci. Vědí, co se s tetou stalo oné noci pod Mlíkárnou…

I když, jak se ukáže o mnoho let později, nevědí nic.
Fotku schovají.
Za mnoho let jim někdo poděkuje.

Theodor stál na verandě, straku na rameni, tiše hleděl do přicházející tmy. Přemýšlel.

Petříkovi ho pozorovali zevnitř, nenápadně skrytí za záclonou. Viděli už jen siluetu muže, který celým svým postojem nezapřel bývalého vojáka, stín podivného opeřence sedícího mu na rameni a řeřavou špičku cigarety.
“Už si zapálil třetí,” podotkla šeptem nesouhlasně Anna Petříková.
“Hm,” odtušil její muž. “Prý kouřil už za války.”
“Mně se to nelíbí,” pokračovala neodbytně. “Zdravý to nejni. A smrdí to.”
“Hm.”
“Možná by mu mohl pan doktor předepsat nějaký tabletky, aby si zase odvyknul.”
“Tabletek si pan Theodor užil až dost. Buď ráda, že nekouří vevnitř.”

Pozoroval ji, jak spokojeně brouzdá potokem, slunce prosvítající mezi listím osik kreslilo kolem jejích lýtek mihotající se zlatisté stíny. Vlastně se na ni nemohl vynadívat. Přes svou zdánlivou vnější obyčejnost v sobě měla cosi… jedinečného. Nešlo jen o to, že byla chytrá, vzdělaná a měla smysl pro humor. Bylo na ní něco Výjimečného. Vpravdě Výjimečného s velkým V. Tehdy to ještě nedokázal pojmenovat. Tehdy ještě nedokázal domyslet, co by to mohlo znamenat. Možná ho to ani nenapadlo. Možná si vůbec nechtěl připustit, ani podvědomě, že by se něco takového mohlo stát. Znovu.
Teď jen chtěl, aby tahle chvíle nikdy neskončila.