Čajový cyklus (vlastní fandom)

„To by mě zajímalo, co je to za chlapíka, co s ním chodíš,“ uculila se Helena, její sestřenice.
Lola tiše zavrčela. Tak proto ji Helena vytáhla na skleničku! „S nikým nechodím! Nechápu, jak jsi na to přišla.“
„Šorš říkal.“ Helena na ni významně mrkla a upila trochu svého červeného.
Lola si tentokrát vybrala bílé. „S nikým nechodím.“ Bratranci nakope zadek při nejbližší příležitosti, policista nepolicista.
„Tak já nevím, Lolo… Pokud si s někým pravidelně vyrážíš za kulturou, po kavárnách a jezdíš na výlety…“ odmlka byla významná.
Stiskla rty. „Já s Dominikem nechodím!“ Jméno jí uklouzlo, uvědomila si to příliš pozdě.

„Vidíš toho dědka? Ten je náš, vole pičo.“
„Jo, je tu sám, nikde nikdo.“
„Určitě má plnou šrajtofli a starožitný hodinky. Na tohle já mám čuch, vole pičo. Prostě ho sejmeš zezadu. Ale ať ho nevodkrágluješ.“
„Jsem blbej!? Jenom ho lehce klepnu a ty mu čórneš tašku.“

Starý muž se pousmál. Slyšel samozřejmě všechno… Ano, věděl, že tohle není bezpečná čtvrť, zvlášť v noci. Telefon se seniorským „záchranným“ tlačítkem ovšem rozhodně nepotřeboval.

***

Aby si recidivisté sami volali policii, poručík Navrátil ještě nezažil. Nedokonané loupežné přepadení? Náhle zmizelý stařík? Ohniví psi? Lidožravý had? Obrovský pavouk?
Jo, tady někdo poputuje na záchytku…

Lydie je otřesená.
Kolega Kostelecký ji doprovodil domů, přestože to odmítala. Nakonec byla ráda, zase potkali Weissovku. Neviděla je. Teď už Lydie ví proč. Iluze! Mohlo ji to napadnout!
Přemýšlí, komu se svěří. Svěřit se někomu musí, ale Paulině ne a matce teprve ne.
Nakonec ji napadne teta Rossdorfová, matčina druhá sestřenice.

Napíše dopis, obratem dostane pozvání.
Salomena Marie Klára Rossdorfová z Rossdorfu vlastní děti nemá, možná i proto ji přijme jako dceru.
Dají si čaj.
Lydie ze sebe chrlí slova jedno přes druhé, pak už jen pláče.
„Podobné často přitahuje podobné,“ řekne jí vlídně teta. „Oba se vymykáte konvencím.“

Toninka doufala, že si mamička čte běžnou inzerci, či ještě lépe román na pokračování. Hlavně ne pozvánky na koncerty či do divadla! Čím více se blížila maturita, tím méně Toninka takové akce vítala. A navíc, pokud by je čistě náhodou zase doprovázel tatínkův známý, doktor Vácslav Panoušek… Ne!
„Nu,“ prohlásila mamička. „Tam rozhodně musíme.“
Toninka polkla.
„Hm… možná hned zítra…“
„Mám hodně učení,“ zahlásila rychle.
Mamička zvedla zrak. „Nehněvej se, Toni, ale tobě nové boty zase kupovat nebudu. Tatínek ovšem rozhodně potřebuje pořádné střevíce do kanceláře a k soudu. Americký dům s obuví na Ferdinandově třídě… Tam jistě seženeme moderní.“

Ač se domů vracíval nepravidelně, veselky svých sester si rozhodně ujít nenechal.
První se vdala Magdaléna – dobře se vdala, za sedláka Brázdila, rodičům k radosti a hlavně ze vzájemné lásky.
Potom vypravili rodiče veselku Anežce, té nesmělé dívce, co v době dospívání tvrdila, že se snad ani nevdá. Vyrostla do krásy a nápadníků měla na tucet.
Nejmladší Alžběta se vdala poslední, měla zdědit dům i se vším, co k němu náleželo, tak byla žádanou nevěstou. I ona však následovala své srdce.
Daniel se ženit nemínil. I když Sládkovic Eva by si jistě říct dala.
K lásce však byli třeba dva.

Jeho tělo fungovalo jinak než těla normálních lidí. Už jen proto, že těla normálních lidí nevydržela v dobré fyzické kondici několik stovek let. K moderní medicíně měl respekt, ovšem k lékaři chodil málokdy.
Kapitola sama pro sebe byly pravidelné, povinné pracovní prohlídky. Šaškárna a naprostá ztráta času!

„Léky berete?“
„Ne.“
„Prodělané operace? Úrazy?“
„Slepé střevo.“ Za války a bez anestezie, lahůdka. „Pár zlomenin, to už je dávno.“ Pár byl eufemismus, dávno opravdu hodně dávno.
„Ruka? Noha?“
„Ruka. Noha.“
„Z vás to člověk tahá, jak z chlupaté deky! Nemoci běžné dětské?“
Kývl. To ti tak budu vykládat, že jsem měl mor.

Dech se zrychloval.
„Je t’aime!“ hlesla, když se prolnuli v jedno. Chvěla se, ovšem nikoli zimou.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Šeptal její jméno.
Objímala jej. Rukama kolem krku, nohama kolem boků. Dávala se mu celá.
Milovala ho.

Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebyla to jejich první noc, rozhodně však byla něčím výjimečná.
„Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,“ řekla, schoulená v Karlově pevném objetí.
Usmál se. „Zazpíváš mi?“
Ta výzva ji potěšila.
Usedla na pelest nahá, nestyděla se.
Vybrala si známý šanson, snad tuctový, na tom nezáleželo – důležité bylo, že zpívala pro něj. Z lásky.

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

„Vy s sebou máte želvu?“
„Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.“
Přišlo jí to vtipné. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat, zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
„Respektující výchova… Proto jste odešel ze školství?“
„Taky. Někdo si myslí, že respektovat znamená dovolit všechno. Jenže děti potřebují především lásku. A ta se často bez pevné ruky neobejde.“
Hlavou jí prolétla nečekaná myšlenka: jestli bude mít někdy děti, chce je mít s tímhle mužem.

Najednou se tak nějak přihodilo, že spolu – více méně nepravidelně – chodili za kulturou. Koncerty, divadla, dokonce biograf…
A najednou se tak nějak přihodilo, že si spolu o jedné červnové sobotě vyrazili na výlet do přírody.
„Vy s sebou máte želvu?“ tázala se překvapeně.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.”
Rozesmála se. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat – zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
A hlavně: želvy žily dlouho.