Čajový cyklus (vlastní fandom)

“Pojďte. Vím, kam na noc,” řekl trochu tajemně Kostelecký, když neplánovaně vystoupili z motoráku už v Běšinách.

A tak se teď škrábali do kopce k jakési zřícenině.
K Honzovu překvapení se jednalo o zříceninu kostela.
“Svatý Bartoloměj,” vysvětloval jeho společník. “Pamatuju si, když ještě stál.”
“Jak je to dlouho?”
“Přes dvě stovky let. Za Marie Terezie kostel zrušili, postupně zchátral. Jenže jednou posvěcená půda je posvěcená pořád. V noci tady budeme v bezpečí.”

Měl pravdu. Ač na nerovné zemi, spal tu noc Honza výtečně.
S prvními ranními paprsky odsloužil ve zřícenině mši.
I díky Kosteleckého zpěvu to byla nezapomenutelná liturgie.

“Potřebuju vejce,” prohlásí kategoricky Hanka.
“Vejce?” zvedne obočí Toninka.
“Haničko, nemáš dost zkušeností, abys vařila vejce,” namítne obezřetně nejstarší Cosette. Tím vařením samozřejmě nemyslí na tvrdo, na měkko či na hniličku. Když ona a Doramo vaří vejce, čtou pak z vaječných obrazců odpovědi na otázky ohledně skutečné podoby věcí…
Hanka obrátí oči v sloup tak, jak to umí jen třináctiletá děvčata. “Na vlasy přece! Psali v magazínu, že vaječný zábal vlasům nesmírně prospívá.”
“Hanko, je válka,” usadí sestru Toninka. “Buď ráda, že máme vejce k jídlu. Snad jen… kdyby tu zbyl nějaký pukavec, toho si na ten zábal klidně vezmi.”

Dostat se pryč naštěstí nebylo těžké. Lelkovala tam sice jakási stráž, ale kolem té bez problémů proklouzla, esesmanovu pistoli v ruce jen pro jistotu - kdo ví, jestli by vůbec ještě fungovala. V duchu se musela smát sama sobě. Taková stará ženská, fosilie z minulého století, a hraje si tu na Jamese Bonda!
Cesta z podzemí naštěstí vedla rovně, nemusela nikam šplhat. V jejím věku by to byl problém - ačkoli musela přiznat, že chůze jí tu jde snadněji než doma, hůlku vůbec nepotřebovala.
Venku byl den.
Jasné světlo ji na chvíli oslepilo.
Když se pak podívala na své ruce, strnula překvapením.

Jazyk, kterým ti tvorové mluvili, Doramo nedokázala identifikovat, kupodivu mu však rozuměla. Mluvili o výbuchu či implozi a také o tom, že někdo zůstal na druhé straně. Tou pro ně ovšem bylo Československo… Doramo polilo horko.
Nakonec jeden z nich prohlásil, že je tady prostor nestabilní a nechá to tu raději zasypat.
Nevšimli si jí, kostru na podlaze obešli jako hromadu odpadků.

Doramo měla pocit, že musí být zpocená úplně všude, včetně míst, o nichž slušně vychovaná dáma vůbec nemluví.
Musí pryč. Hned! Spěšně pohlédla na mrtvého esesmana. Vezme si od něho všechno, co by se jí nějak mohlo hodit.

“Helenka se zmínila, že prý se s někým scházíš?” tázala se babička Eliška jakoby nic.
Lola zbystřila. Tahle otázka nepadla jen tak! “Heleně do toho nic není.” Okamžitě si uvědomila, že byla chyba odpovědět tak defenzivně a vlastně všechno potvrdit.
“A mně taky ne, chceš říct,” usmála se babička. “Nejsi přece robot, Liduško, je dobře, že ve tvém životě není jen práce. Ale nesmíš se divit, že jsme zvědaví.”
Mlčela. Zvědaví byli všichni až moc!
“Hlavně, děvče, neudělej chybu.”
“Jakou?”
“O tom, z jaké jsi rodiny a jaké máš schopnosti, tomu mládenci raději zatím neříkej.”
“To rozhodně nemám v plánu!”

Když matka prohlásila, že má čas na ženění, nebylo to jen tak: nevěstu pro něj už měli vybranou. Nejpodstatnější roli hrálo samozřejmě věno.
A tak teď seděl u “seznamovací odpolední kávy”, matka cukrovala, madam Malinová cukrovala, blonďatá Helenka v růžových šatech nyvě
hleděla a jemu bylo ze vší té sladkosti skoro na zvracení.
Navenek samozřejmě zachovával dekorum. Poznámky Nälse Nälsdefíra, jenž mu jako obvykle seděl na rameni (obě návštěvnice předstíraly, že to zcela ignorují), naštěstí mohl slyšet jen on: “Hloupá nebude. Falešná určitě. Jak se to tu říká? Potvora? Tobě se taky nelíbí, co? Přece se nenecháš prodat za věno!”

Přitáhla si černý kožený kabát k tělu, instinktivně se skrčila. Co jestli “ludru ze zrcadla” skutečně pustila - ale sem, na tuhle stranu… Co teď? V bezmeznost svých sil nikdy nevěřila. Natož teď. Hrany oněch mezí řezaly ve stáří jako nože. Potřebovala by čaj…

Jenže “ludra ze zrcadla” to nebyla. Bylo to… horší?
Zpoza rohu chodby vyšly tři postavy - vysoké asi jako odrostlejší děti, ale děti to nebyly.
Trojice se zastavila u zdi. “Potdtál je ptdyč,” ucedil první. Jeho tvář se rozhodně nedala označit za tvář lidskou - nos byl příliš protáhlý a podobný čumáku, kulaté oči bez bělma jako temné korálky.

Léto znamená vakance a domov. A taky spoustu práce v hospodářství, protože o žních i senách je každá ruka dobrá. Danielovi naštěstí nijak nevadí pracovat rukama. Naopak.
Dnes ho poslali vozit fůry ze Zadního dílu - hrdě vede volky táhnoucí žebřiňák po lesní cestě a připadá si skoro dospělý.

Vůz na výmolech nadskakuje, ale Daniel je rád, že se může vézt. Zpátky půjde zase pěšky vedle volků - dnes už je to třetí a poslední jízda. Polohlasem si opakuje časování latinských sloves. “Manipulo, manipulas, manipulat… manipulabo, manipulabis, manipulabit… manipulavi, manipulavisti, manipulavit…“
Přes cestu se mihne stříbřitý záblesk.
“Manipulaverit…” odumře chlapci na rtech.

Domů se vracíval stále méně často. V létě, pomáhat při žních, už mu to každý rok nevycházelo. Snažil se pravidelně aspoň na Vánoce.
“Na Štěpána musíš přijít na oběd k nám!” dala se slyšet nejstarší z jeho sester, Magdalena, necelý rok šťastně provdaná za sedláka Brázdila. Odhadoval, že synovce či neteře se dočká tak do Velikonoc…
“A proč zrovna k vám, Mandličko?” poškádlil ji dětskou přezdívkou.
“Protože u nás bude náramně ostrý jazyk mojí paní tchyně…”
“Tím mne chceš navnadit?”
“Od stolu tě metlou budem muset odhánět,” zasmála se. “Tak dobrý uzený jazyk s křenem jsi nejedl ani v Praze!”

Rozrazila ji zima. Příliš neváhala a vzala si esesákův kabát. Na úzkoprsost a falešné ohledy byla v osmaosmdesáti už příliš stará. Navíc Obersturmführer svůj mantl dávno nepotřeboval…
Posadila se na jednu z beden s tím ohromným pokladem, skrčila kolena, objala je pažemi.
Potřebovala přemýšlet!
Vstoupila do zrcadla tvořícího bránu, zničila je a cesta zpět nebyla.
Jenže co se stalo pod Mlíkárnou? Slyšela za sebou křik. Byla to Mařenka, kdo ječel, jako kdyby ji vraždili? Všechno se v ní sevřelo. Co když pustila tu ludru ven?! Co když praneteř vůbec nezachránila?
Co když…

Tok jejích myšlenek přerušil zvuk kroků v chodbě.