Čajový cyklus (vlastní fandom)

Haakon, jeho želva, tentokrát zůstal doma. Lola se žertem zeptala, zda se bál, že by mu mohl utéct. Se vší vážností odpověděl, že ho to skutečně napadlo. Oči se mu při tom však smály.
Na oběd se zastavili u potoka, vedla přes něj dřevěná lávka bez zábradlí, vody tu ovšem bylo sotva po kolena, Lola neodolala a zula si boty.
“Studená, že?” tázal se s úsměvem.
“Kdepak. Po těch deseti kilometrech spíš příjemná. Navíc ty kamínky na dně, to je úplně luxusní masáž! Pojďte to taky zkusit.”
“Já vám nevím, Ludmilo.”
Byl jediný, od koho se jí to oslovení líbilo.

Honza Kocour si už nejméně podesáté nenápadně prohlížel svého spolucestujícího. Kožené kotníkové boty, vlněné podkolenky… Vážně? Vlněné podkolenky?! Ještěže ne Lederhosen! Ačkoli ty béžové kalhoty pod kolena vypadaly ještě staromódněji než zelený plátěný batoh a vyšisovaná větrovka. Kněz a čaroděj se spolu vypravili na výlet… To znělo jako začátek nějakého nepovedeného vtipu!
“Žiju si svůj diskopříběh, ááááhaha…” ozýval se z vedlejších sedaček notně falešný zpěv téměř přehlušující hudbu z reproduktoru, parta povzbuzovala zpěváka i k taneční kreaci. Motorák měl bohužel jen jeden vůz.
“Vystoupíme,” řekl Kostelecký. “Toho trotla nezvládnu. Neručím za sebe.”
Honza jen kývl. Vážně na něj mluví latinsky?

Hrál Chopina. Chopin řekl údajně před smrtí: Řekla, že umřu v její náruči. Beethoven naproti tomu řekl: Škoda, nyní už je na vše pozdě. Po paměti zahrál začátek Měsíční sonáty. Myslel při tom na Lydii. Už zase!!! I pro něho bylo na všechno pozdě… Ruce mu na klaviatuře zmrtvěly.
Teprve teď si uvědomil, že není sám.
“Jednou bych taky chtěla umět hrát, pane řídící,” hlesla Terezie Kvíčalová téměř nábožně.
Daniel se pousmál. Teď byl tedy, v Chrubicích, nemůže… nesmí se ohlížet!
Vstal od klavíru, ukázal na sedátko. “Tak pojď.”
Slíbil, že se o děvčata postará.
A své sliby zásadně plnil.

Noc chýlila k ránu, zatím však nesvítalo, i ptáci dosud mlčeli. Karel měl tenhle čas rád. Měl rád to ticho. Zvlášť od doby, kdy se vrátil z války, měl tyhle tiché chvíle ještě raději. Ticho bez střelby, bez výbuchů, bez napjatého očekávání, co bude zítra.
Tiše vzdychl do tmy. Co bude zítra? Co bude dělat? Tady, v tom státě, který stále nedokázal plně přijmout za svůj, byť se to před kýmkoli chránil byť jen naznačit. To jsou ty důsledky vlastenecké osvěty. Jen jestli se to trochu nepřehnalo, pomyslel si trpce, jestli by nám pod císařem nebylo dlouhodobě přece jen lépe…

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Hanka Krásová byla v matematice opravdu dobrá.
Starší sestry byly téměř zoufalé z toho, že zatímco ony si násobení větších čísel musí vždycky napsat do úhledného sloupečku pod sebe, Hanička vyplivne výsledek jen tak z hlavy, a to i násobky tří a čtyřmístných čísel. Pro některé, zvlášť pro Toninku, to bylo až deprimující.
„Mamička mi nakázala, že s tebou mám projít početnici. Nevíš, co jsem provedla, že jsem dostala takový trest?“ zaškaredila se na mladší sestru. Zalistovala knihou. „Dělení se zbytkem už umíš?“
Hanka s ušklíbnutím obrátila oči ke stropu. „Toni! Zbytek je historie. Dávno umím dělit na desetinná místa.“

Když pochopil, že je skutečně povolán ke kněžství, přijal, že to znamená zříci se vlastních dětí a být pouze otcem duchovním. Byl hrdý, že je jezuitou.
Těšil se na misie do Paraguaye. Že nemůže odjet, přijal s povinnou poslušností. Jako jezuita nemohl jinak.
O skryté straně světa i o lidech s otevřeným vědomím a zvláštními nadáními teoreticky informován byl. Byl přece jezuita!
Teď strnule seděl, mlčky poslouchal. Tohle se opravdu dělo? Jemu? Skutečně má být duchovním průvodcem muže, který znával Bohuslava Balbína?
Přijal to s pochopitelnou bázní.
Odkud ale začít?
Odkašlal si. „Nechcete… jet o víkendu na trek na Šumavu?“

Honza pořád nechápal, proč je tady.
„…při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena,“ četl dál superior, „odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Cože? Proč??? „Tohle přece… není obvyklé. Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

Nechali je samotné.
Otázky, hněv… všechno dohromady. Mlčel. Čekal, co poví ten druhý.
„Nic vám neřekli?“
Zavrtěl hlavou.
„Kolik je vám let?“
„Asi jako vám.“
Kostelecký se usmál. „To určitě ne.“

Kolem stolu seděli čtyři. Kromě Daniela představený provincie, pražský superior a mladý kněz, jehož Daniel dosud neznal.
„Otec Jiří sepsal svůj duchovní odkaz,“ začal superior. „Při plném vědomí blížícího se odchodu,“ četl, „a při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena, odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Daniel to čekal, mladý kněz nikoli. „Tohle přece… není obvyklé,“ ozval se zamračeně. „Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl plný, se stařičkým jezuitou, páterem Jiřím Hrozilem, se přišly rozloučit bez nadsázky davy.
„Tak jako se potok žene od pramene k soutoku, kvapí lidský život od narození ke smrti. Bratr Jiří zesnul po požehnaných osmašedesáti letech kněžství. Smrt pro něj není koncem, nýbrž novým začátkem, zrozením k životu věčnému…“
Daniel poslouchal kázání jen napůl. Páter Jiří se stal jeho zpovědníkem před téměř pětašedesáti lety, dvakrát mu pomohl změnit identitu. Znal mnoho z jeho tajemství, dokázal jej nasměrovat tam, kde bylo třeba, vždy mu byl opravdovou oporou… Bolestně chyběl už teď! Kdo ho nahradí?