Rychle kráčela chodbami hradu, kladla nohu před nohu a hlavu držela hluboce skloněnou, jen aby nevyčnívala. Pryč byly doby, kdy na chodbách všichni křičeli, smáli se a dohadovali, a ona nechtěla přitahovat víc pozornosti, než bylo nutné. I tak si jí ale leckdo všiml.
„Hele, šmejdka.“ „Kam tak sama? Bratříček tě tu nechal, co?“ „To přece hodní malí Nebelvíři nedělají, nebo jo?“
Poznámky Zmijozelů ji provázely celou cestu. Kdykoliv jindy by možná zvedla hlavu, nechala oheň ze srdce proniknout až k očím a zostra jim odsekla, ale dneska nemohla riskovat, že se jí něco stane. Měla úkol, který musela splnit.
„Madam Pomfreyová!“ zavolala potichu, ale důrazně, když stanula mezi dveřmi ošetřovny. „Madam Pomfreyová!“
Postarší bradavická ošetřovatelka vyšla z pracovny. Když uviděla návštěvnici, mírně se zamračila, ale nakonec svůj výraz vyhladila do nicneříkající masky. Tou dobou nosili tuhle masku všichni.
„Ano, slečno Weasleyová?“
„Byl u vás Neville.“ Neptala se, jen konstatovala.
Ošetřovatelka přikývla. Ginny se snažila nedat na sobě znát podráždění, ale neovládla se a prudce se na ženu obořila: „Jak jste ho mohla nechat odejít? Mučili ho a vy to víte. Stěží se dostal na kolej a hned omdlel!“
„Poskytla jsem základní ošetření adekvátní současné situaci, slečno Weasleyová. Teď, pokud dovolíte...“
„Ne, nedovolím! Základní ošetření? To znamená postarat se, aby přežil a zítra si to mohl zopakovat? Ztratil spoustu krve!“ zvyšovala hlas Ginny a mračila se na ženu proti sobě.
„Vzhledem k této situaci, ano, to bylo základní ošetření. Zajistila jsem mu další den. A navíc, každý musí nést následky svých vlastních činů,“ vysvětlovala s předstíraným klidem lékouzelnice.
Dívka jen bezmocně zavrtěla hlavou. „Následky vlastních činů? Má pykat za to, že má svědomí, že je mu násilí cizí, že nechce ubližovat? Jak se na to můžete jen tak dívat? Vy víte, v jakém stavu byl. Potřebuje alespoň ten pitomý krvetvorný lektvar, copak to nechápete?“
Maska, za kterou se ošetřovatelka doteď skrývala, naráz opadla. Možná byl čas, postavit se na stejnou stranu. „Dodávky lektvarů do Bradavic jsou kontrolovány a mají své limity. Nemůže být dost pro každého a téměř dospělý člověk vydrží víc než jedenáctileté dítě.“
„Mohl si vzít a odmítl?“
„Bylo to šlechetné rozhodnutí, ale za taková se platí.“
„Smrtí?“
„Občas.“
„A vy ho necháte?“ upřela Ginny pohled na bradavickou ošetřovatelku.
Přikývla. „Nemůžu zradit to poslední, čemu věřím.“
„A to je?“
„Nemůžeme změnit svůj osud, ale to, jestli budeme zbabělí či odvážní, ano. A vy všichni jste předurčeni být hrdiny.“
