postapo

Tohle jsou poslední roky lidstva. Pod nebem, potaženým šedivou deskou jedovatého nukleárního spadu, přežívají lidé v podzemních komplexech bývalých továren. Opuštěné stroje, tanky, rakety, kdysi mocní jako bozi, dnes dohlížejí na své stvořitele na jejich konci. A také oni jsou unavení, zchátralí a prožraní rzí.
"Dědo?" 
Starý muž zakašle a usměje se. "Copak, zlatíčko?"
Holčička mu vyleze na klín. "Povíš mi ještě o Sluníčku?"
Patří ke generaci, která vyrostla v podzemí.  
"A co bys chtěla vědět?"
"Jaké je?"
"Jako pohádka. Jako tisíce rozsvícených baterek. Jako políbení od té nejkrásnější dámy. Jako naděje." Starý muž zavře oči. "Slunce je jako naděje."
 

Tam na obzoru býval tvůj domov.
Ptáci se slétají na tu paseku, hledají potravu v troskách. Světoví vůdci zaprodali svůj lid vzájemnému boji a kde dřív bujel ruch v ulicích, přetrvávající přísvit Čerenkovova záření ohlašuje předzvěst nukleární zimy. Vrátit se do zamořeného města nemůžeš. Možná zbýváš jako poslední.
Krouží ti nad hlavou a skřehotají, ale brzy i ty vrány pojdou na následky ozáření po požití radioaktivního masa. Začíná sněžit, k zemi se snáší moře ledových hvězdiček. Tobě v noci nezbude než se na holé zemi přikrýt jen kabátem.
A tak se touláš travou spálenou, nevíš, jak rozloučit se s létem.

Když Bob Redman pořizoval ten kryt, říkal si, že to dělá jen tak, pro klid duše. Určitě nepočítal s nějakou nukleární nebo jakou katastrofou, která by ho se ženou a jejich třemi dětmi donutila kryt skutečně použít. Postupně se z "té boudy" stalo odkladiště nářadí.
Proto se teď s rodinou mačkal v jednom rohu, zatímco ve druhém si hověly vyskládané rýče, lopaty, a několik pytlů zahradního substrátu.
"Na pěst situace," pomyslel si hystericky. Snažil se naladit tranzistorové rádio, ale stanice buď jen šuměly, nebo stále dokola opakovaly přednahrané reklamy.
Svět tam venku zatím hořel.
"Na pěst situace," opakoval si Bob.

„Chcípni, zrůdo!“ prskaly i malé děti, které stěží dokázaly vyslovit „r“. Úlomky tašek a kusy cihel bubnovaly o Johanina záda, ale ona šla netečně dál. Rty semknuté, oči upřené k bráně, modřiny a šrámy na ramenou a na temeni nebyly důležité. Lokty a dlaněmi se snažila odrážet ty kusy trosek, které mířily na vypouklé břicho. Cítila, jak se maličká Markétka v břiše činí, jako by se sama pokoušela letící kusy zdiva odkopnout. Dav u brány řídl, příroda děsila každého. Snad jí ukradené jídlo dodá dost síly k běhu. Jestli naráz nedoběhne alespoň k Havlbrodu, bylo poslední pro ně pro obě.

„Cos´ to řek, ty smradlavá zrůdo?“
Dveřma kasína proletěl ven chlap a jen vo fous minul hořící barel, než se rozplácnul držkou v bahně. Za ním vyběhnul můj pomocnej technik a začal ho muchlat ještě pěkně na zemi. Hromadná rvačka mezi našima a návštěvou vypukla prakticky okamžitě.
Prásk.
Prásk.
Prásk.
Kurva, poplach!
„Chátro! Lazar nám poslal svoje chlapy na pomoc proti Jednoťákům! A vy se vopovažujete rvát! Za trest všichni zejtra nosíte munici, jasný?“ Řval náš hejtman s poplašňákem v jedné ruce a svou pověstnou devítiocasou kočkou v druhé.

Druhej den hejtman radši ubytoval Lazarovy lidi v kasárnách za lesem.

„Pro tvý dobro doufám, že máš tentokrát zbraně a ne žádný pochybný skulptury,“ ucedí hejtman zvostra od prahu mojí dílny.
“Drž hubu a nažeň sem další nosiče, ať to lifrujem do přední linie. Tihle chcípáci,” pohodím hlavou k partě, co se prohejbá pod bednama s C4kou, “se s tím táhnou jak smrad.”
“Nepřátelé na vás nepočkaj, holoto!” Mrkne na mě a sáhne pro devítiocasou kočku z USB kabelů.
Sem dobrá, už si můžu vyskakovat i na nejvyššího.
“Žádný vobavy, oslavnou výstavku plánuju až na jednoťácký bázi. Prej maj útulnou radnici plnou předpádovýcho chlastu…“
Hejtman vypadá, že snad začne nosit sám.