postapo

„A vybuchuje to?“ Šéf ukazuje prstem na hrudku mého pokusu o C4ku.
„No,“ drbu se na čele, „ne. Zkoušela jsem všechno! Jenže ta kniha, co jste vylootili, je nekompletní…“
„Co to meleš?“ Zírá na mě.
Aha. Nádech, výdech.
„Že ti blbečci někde ztratili druhou půlku.“ Mávám mu pod nosem rozpadlou Učebnicí organické chemie II.
„Ale dá se z toho celkem dobře modelovat,“ podávám mu mísu ve tvaru květiny, co jsem okoukala v samaritánským skleníku. Je poloprůhledná a okvětní plátky se duhově lesknou.
„Na co je to dobrý?“
„Vlastně asi na nic, ale je to pěkný. Pěknejch věcí už moc není.“

Jako obvykle jsem se vzbudil před úsvitem, stejně jako Ťufík. Občas má záchvaty štěněcího nadšení, a protože je skoro stejně těžký, jako já, cítil jsem se potom, co jsem ho vyhodil ze svého pelechu a vstal, už vlastně docela umytě, nebo aspoň olízaně.
Vytáhnul jsem konzervu Pedigree, cvaknul víčkem a postavil jí do žhavých uhlíků od večera. Ťufík začal nadšeně slintat, ale takové ňamky si šetřím pro sebe. Dostal zbytky zvěda, co se tu ochomejtal minulý týden.
Doufám, že se nějaký takový obejda naskytne zase brzy. Je to lehčí, než vymýšlet pasti, na které potkani ještě naletí, mrchy jedny vynalézavý...

Ťukali jste si na čelo a koukali do tabletů, když jsem vám vyprávěla, co jsem se jako malá naučila. Styděli jste se za babičku s tlačítkovým mobilem.
A teď, když jsou z měst ruiny, když v supermarketu už nezůstaly ani regály a z benzínky je ohořelé torzo, když nám občas z výšky letadla shodí něco, co bychom zblízka nehodili ani po psovi, když je třeba zasít, zorat, podojit, zadělat na chleba a máslo stlouct, kafe z čekanky upražit a z kopřiv uvařit špenát… tak jsem vám najednou dobrá.
Nic se nebojte. Všechno spolu zvládneme. Jednou to naučíte i svoje děti.

Dimitrij otevřel oči. Bolelo ho celé tělo a nebyl schopný se ani rozhlédnout. „Co se děje?“ ptal se.

„Pokousala vás bestie kdyz jste stavěl stan, pane.“ odpověděl Sergej.

"Matně si vzpomínám ...“ povzdechl si a pokusil se pohnout, ale bylo to marné. Tělo ho neposlouchalo a neudržel pozornost.

„Už nemůžu, dokončete misi sami ...“ pronesl a naposledy zavřel oči.

Sergej vyšel ze stanu a řekl kolegům o posledních slovech velitele.

„Je to tu vo držku, přece se nenecháme zabít!“ ozval se Ivan

Sergej se s Ivanem začal hádat a po pár urážkách došlo i na pěsti. Během chvíle se rval celý tábor.

Dimitrij už byl notnou chvíli v bezvědomí. Ivan ztratil trpělivost a sbalil vysílačku do batohu. „Jdu na kopec a ohlásím velení, že se vracíme. Takhle tu akorát chcípnem.“

„Ale Dimitrij chtěl v misi pokračovat.“ oponoval mu Sergej.

„Dimitrij je v bezvědomí, takže teď si velíme sami.“ odseknul Ivan.

„Stejně velení řekne, že máme pokračovat v misi. Jinak ten tábor asi nezískáme.“ odpověděl Sergej.

„A co když jim řeknu ne?“ odpověděl Ivan a uchechtnul se.

„Chceš, aby nás vševhny popravili, nebo co?“ řekl Sergej nasraně.

„Já se vracet nemusím. Když budou mít kecy, tak ať se o ten tábor perou sami.“

Dimitrij se skupinou sešli z hor hluboko do údolí a upravili si maskování. Pomalu vyrazili skrz údolí směrem k nepřátelskému táboru.

Údolí bylo hustě zarostlé, tak postupovali pomalu. Začalo se stmívat, tak začali stavět provizorní tábořiště.

Slunce už zapadalo za obzor, když se Dimitrij snažil postavit stan. Najednou za ním něco zašustilo. Ani se nestihl pořádně otočit a do jeho nohy se něco silně zakouslo. „KURVÁ!“ zařval na celý tábor. Přiběhla k němu skupinka a když tu potvoru viděli, začali střílet. Zavytí bestie se neslo celým údolím.

„Co to kurva je?!?“ ptal se jeden ze skupiny.

„Nemám páru ...“ odpovědl druhý.

Gejza při ranní hlídce na obzoru zahlédl neznámou ozbrojenou skupinu.

„Poplach! Nepřítel na obzoru!“ zvolal do tábora. Během chvíle měl u sebe skupinku lidí.

Velitel skupiny povykročil dopředu a zařval: „Chceme mluvit s kapitánem Leraux.“

Gejza mávnul na kolegu. Po chvíli kapitán vylezl na palisádu. „Kdo jste a co chcete?“

„Posílá nás generál Reitz. Tohle území je naše a neplatíte nám daně!“ začal velitel.

„Tak to prr. Tohle je náš tábor, vy jste ta banda hovad, co?“ osočil se. „Klidně je postřílejte. Tohle nemá smysl.“

Gejza vystřelil na velitele skupinky a zasáhl. Vetšina nepřátel se rozprchla za terén a ustupovala.

Kapitán seděl ve svém stanu a přemýšlel.

Po chvíli zvednul vysílačku a zkusil odvysílat: „Kapitán Leraux generálu Reitzi, slyšíme se?“

„Generál Reitz příjem.“ ozvalo se z vysílačky.

„Víme, že taky nejste ideálně připraveni na boj, proč se radši nepotkáme a nezkusíme se nějak domluvit jako lidi?“ odvysílal kapitán.

„Tak se vzdejte a odevzdejte nám svoje zásoby a vybavení.“ ozvalo se.

„Široko dalek krom nás nikdo není, proč chcete za každou cenu krveprolití?“ odvysílal kapitán. Chvíli čekal na odpověď, ale nic. Zkusil zprávu zopakovat. Nic. „Pokud budeme spolupracovat, ubráníme se lépe Shatekům. Nemá smysl sem zvát smrt ...“ Nic. Ticho po pěšině.

Dne 12. úmorna roku 128 p.set. zemřel náš milovaný soukmenovník a kolega Ilya Ivanovič Jelochin. Byl nám drahým původcem k Bohu, dokázal poradit a podržet v těžké chvíli. Jeho víra byla nezdolná a čistá. Většinu svých sil věnoval nemohoucím a nemocným v polní nemocnici. Do poslední chvíle s nimi byl a když nebylo pomoci, pomáhal jim najít cestu k Bohu.

Zemřel při nešťastné nehodě, když spadul ze srázu. Trhá mi srdce vpomínka na ten den, na to, že jsem mu nemohl pomoci. Bude mi na vždy chybět, přál bych si, aby byl stále s námi.

Za truchlící kolegy, Dimitrij.

Kapitán zkroušeně seděl za stolem a popíjel dnes už asi pátou lahev. Do stanu vstoupila Kira.

„Tati, už tu sedíš celý den a venku ti muži začínají panikařit. Musíme se připravit, kdyby na nás opravdu zaútočili ...“ naláhala Kira.

„Mi už je to všechno jedno. Zas se všechno akorát posere. Utečte a já tu zůstanu.“ odpověděl kapitán.

„Přece jim nenecháme celý tábor a vybavení jen pro nic za nic. Musíme zjistit kolik jich je a připravit se. Nemůžeme přece hned utéct.“

„Ale můžeme ...“

„Ty jsi hroznej srab. já snad ani nejsem tvoje dcera.“

„Jsi dcera svého otce, to ti musí stačit ...“

Ilya a Alexej pozvolna sestupovali z hor směrem k údolí. Měli v plánu lépe obhlédnout tábor, který nedávno z hor zahlédli.

Když sešli až k úpatí hory, všimli si na cestě dvou postav. Ilya se schoval do blízkého bodláčí a nabil flusačku otrávenou šikpkou. Alexej se schoval do křoví u skal u kousek dál.

Jedna z postav se zastavila, zapálila si cigáro a posadila se na kámen. Druhá pokračovala v cestě. Ilya využil příležitosti a vystřelil z flusačky.

Druhá postava přišla poblíž schovaného Alexeje. Když se otočila od něj, Alexej využil příležitosti a vystřelil taky.

Ilya rukama signalizoval „Stáhneme se.“

Kapitán se vrátil do svého stanu a rozsvítil si petrolejku. Posadil se ke stolu a složil hlavu do dlaní.

„To snad ani není možný. Šest let se nestane ani hovno, a teď se prostě musí posrat úplně všechno najednou ...“ mumlal si a natáhl se pro poloprázdnou flašku chlastu.

...

Dopil poslední kapky. „Já na to seru!“ rozbil flašku o zem.

Do stanu nakoukla Ellie, přišla ke kapitánovi ležícímu na stole a objala ho kolem ramen. „Bude to vpohodě, neboj Majku. Vyspi se a ráno to nějak vyřesíme ...“

„Nebude. N-nic nebude v pohodě, všechno sem posral ... Já už fakt nemůžu ...“ rozplakal se.