postapo

Kapitán se vrátil do svého stanu a rozsvítil si petrolejku. Posadil se ke stolu a složil hlavu do dlaní.
„To snad ani není možný. Šest let se nestane ani hovno, a teď se prostě musí posrat úplně všechno najednou ...“ mumlal si a natáhl se pro poloprázdnou flašku chlastu.
...
Dopil poslední kapky. „Já na to seru!“ rozbil flašku o zem.
Do stanu nakoukla Ellie, přišla ke kapitánovi ležícímu na stole a objala ho kolem ramen. „Bude to vpohodě, neboj Majku. Vyspi se a ráno to nějak vyřesíme ...“
„Nebude. N-nic nebude v pohodě, všechno sem posral ... Já už fakt nemůžu ...“ rozplakal se.

(V dálce zazněla tlumená rána)
„Kurva, kdo ste zas co provedli s generátorem!“
(venku) „Jdu to prověřit, kapitáne!“
„Jestli si Peter zas s nečím hrál, tak ho přerazím!“
„Já to nebyl! Generátor měl dneska na starost Gejza!“
„Kde je?“
„Asi u generátoru, pane!“
(tupá rána) „Au, kurva! Se tu kvůli němu po tmě přerazím! Ho roztrhnu jak hada!“
...
(rázné kroky) „Gejza! Co je kurva s generátorem!“
„Netuším, pane. Vypadá že po toku přitekl kus bordelu a zasekla se turbína. zkusím to dát dohromady, ale ohla se lopatka. Bude to chvíli trvat.“
„Dobře, jdu zpátky do stanu, dej mi pak vědět.“

Kapitán seděl ve svém stanu, když se ozvala vysílačka na jeho stole. Nečekal to a nerozuměl co se z ní ozvalo. Co vylezli z krytu, tak v rádiu nikdy nic nechytili.
„Haló, slyšíme se? Tady kapitán Leraux z Údolí.“ zkusil odvysílat.
„Tady generál Reitz. Údolí je od teď pod naší kontrolou. Máte tři dny jej opustit.“ ozvalo se z vysílačky.
„Tak to ani omylem, tábor v Údolí je náš. Pokud chcete vyjednávat nebo obchodovat, přijďte osobně, jinak táhněte k čertu.“ odvětil kapitán.
„To nebyla žádost, ale příkaz. Vypadněte, jinak to tam srovnáme se zemí.“
„To se ještě uvidí ...“ zamumlal kapitán.

Paul se Zedem šli snad věčnost. Cesta se z bílé začala pomalu barvit do oranžova. Pomalu sestupovali níž a v dálce viděli, že se cesta rozšiřuje v prostor. Po čase viděli i obrysy budov a postav.
...
Zed zaklepal na nejhonosnější budovu co našli. Dveře se pootevřely.
„Tak kde budeme bydlet?“ vychrlil na ně Zed rovnou. "Chci to nejluxusnější, co tady máte!"
„Kdo sakra jste, abyste si kladli podmínky?“ ozvalo se zevnitř. Ze dveří vystoupila rohatá postava.
„Uhodli jsme hádanku, zasloužíme si svůj ráj!“ trval na svém Zed.
„To tak. Takhle rozmazleného zákazníka jsme tu dlouho neměli. Do kotle s ním!“

Zed s Paulem stáli před sochou a koukali jeden na druhého.
„Já fakt netuším ...“ stěžoval si Zed. Ohlédl se na sochu, ale ta ani nehlesla, ani se nehla. Měl však pocit, že ho pozoruje.
„Myslí tím, že Shatekové vyvraždí Údolí?“ ptal se Paul Zeda.
„Možná. Pak asi nula.“ přemýšlel nahlas.
„Shateky nepočítáš?“ ptal se Paul.
„Myslíš, že je Shatek živý tvor?“
„Máte deset vteřin.“ Ozvala se socha.
„Já nevím, tak třeba čtyřicet dva!“ vykřikl Zed.
„Ha, ha, ha. Vtipné. Ale to bych vám asi měla uznat, že?“ pronesla socha. „Do první třídy tudy, pánové.“ socha se pohla a ukázala vlevo.

Peter se vrátil do tábora. Sám. Nemluvil a vyrazil rovnou za Kapitánem.
„Kde jsou ostatní?“ ptal se Kapitán.
„Nejsou.“ odpověděl Peter smutně.
„Vysvětlíš mi to?“ zeptal se kapitán a zamračil se.
„Vemu to chronologiky. Lov byl úspěšný, zabili jsme medvěda. Maeth byl v boji zraněn. Pak přišla banda banditů, Maetha dorazila a medvěda si vzali. Včetně našeho vybavení.“ povzdech si Peter.
„Co Asheka?“
„Pokusila se o sebevraždu a já jí už nedokázal pomoct.“ řekl smutně Peter.
„To je v prdeli, přijít o čtyři lidi za pár dní ... Ale jsem rád, že konečně vím, že nejsme v tomhle zkurveným světě sami ...“

Petera vzbudil vzdálený výkřik. Posadil se a rozhlédl kolem. Byla ještě tma, ale všiml si, že Asheka někam zmizela.
Rozkoukal se a vyrazil směrem odkud slyšel výkřik. Neměl světlo, tak se prodíral křovím poměrně dlouho. Když vylezl z lesa ke skalám, už bylo trochu vidět.
Po chvíli pod jednou ze skal zahlédl Asheku. Rozběhl se k ní.
Krvácela a chvěla se bolestí. Pomohl jí se posadit. Tvář měla úplně zkrvavenou z úst jí krev stále tekla. Zoufale se pousmála z Peter viděl, že má zuby jako noty na buben.
„Co si sakra prováděla?!?“ ptal se. Asheka se dala do breku.

Mei se s družinou vrátila do tábora. Pozdravila hlídku u palisády a nakráčela si to rovnou do kapitánova stanu.
„Kapitáne, jsme zpět. Museli jsme až k nezmapovaným skalám na jihu Údolí.“ pronesla ke kapitánovi.
„Jaký byl lov?“ ptá se kapitán.
„Údolí je podezřele prázdné. Ve skalách jsme ulovili nějaké supy, ale větší zvěr snad vymizela ...“ povzdechla si. "Ale alespoň jsme zmapovali část jižních skal, přibližně tady." ukázala na kapitánově mapě část bílého fleku na jihu Údolí. „Podezřele se to tam hemží Shatheky. Nemám z toho dobrý pocit.“
„Hm ... Až se vrátí Maeth se skupinou z hor, musíme to lépe prozkoumat ...“

Zed s Paulem stáli před rozcestícm se sochou a váhali zda přijmout její nabídku. Evidetně ani jeden z nich to rozhodnutí nechtěl udělat.
„Můžete jít dál, možná dojdete klidu, možná budete bloudit na věky věků, co víc se může stát?“ Po otázce sochy následovalo hrobové ticho.
„Dobrá tedy, vyslechneme hádanku“ řekl Zed po chvíli.
„Pokud tři samičky Shatheka nakladou každá tři vejce, kolik bude živých tvorů v Ǘdolí koncem dalšího roku?“ zeptala se socha.
„To je ale blbá otázka!“ osočil se Paul. „Mají vůbec Shathekové vejce?“ otočil se na Zeda.
„Víš, že vlastně ani nevím?“ odvětil Zed.
„Máte pět minut!“

„Zmizte, než se vrátíme pro toho medvěda!“ přikázal jeden z banditů poté, co jim sebrali veškerou užitečnou výbavu a zásoby.
Askeha si klekla k tělu Maetha a brečela. Peter si sedl, opřel se o strom a koukal do nikam.
...
Peter se snažil Asheku marně utišit, ale bez výsledku.
„Napij se alespoň vody ...“ šťouchnul ji do ramena lahví.
„Nech mě být, nejsem malý dítě! Postarám se o sebe sama!“ odsekne Asheka.
„To vidím ...“ povzdechl si Peter. "Vodu máme sotva na den, zásoby žádné, ani stan, spacáky, oheň, prostě nic. A domů dva dny cesty.“
„To mi je jedno ...“ odvětí Asheka zoufale.