DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Končí červenec. Zrnka prachu předvádí akrobacii kolem hladké podrážky zašle růžových tenisek. Útlé kotníky jsou pevně omotané křehkými slunečními paprsky, které je obepínají každou vteřinu pevněji. S přibývajícími kroky ubývá energie. Někde na dně ale zůstává nekonečně hluboká poslední kapka sil. Před chvílí tudy totiž prošly sešlapané pánské běžecké boty.
Ty právě teď přeskočily blyštivé koleje, otáčí se na podpatku a spěšně míří po stejné trase zpátky. Jedna z tkaniček si nechápavě povzdychla. Vždyť ten kluk už nemůže, tak kam se žene?!
I zaprášené tenisky už si sahají na dno. Tenhle krok už byl vážně poslední! Pomoc!
A pomoc přibíhá.

Elfská královna Eowyn, vášnivá cestovatelka, kartografka a bojovnice,
přezdívaná též ,,Královna cest" se právě vracela z urputného boje
s trpaslíky, majíc na sobě zlatou čelenku a královskou róbu stejně zelenou, jako příroda okolo.
,,Ti proradní trpaslíci..." říkala si potichu, téměř v duchu,
jak se jen sluší na královský majestát.
Není divu, že plála hněvem. S tím zlatem by se smířila.
Ale že vzali i kouzelný džbán, kde byla ukrytá všechna její magie?
Znavena si lehla pod stařičký dub a nechala se obrůstat jeho kořeny.
Ráno moudřejší večera.
Lucce se málokdy stalo, že by se do hraní Dračího Doupěte takhle zabrala.

Všechny cesty někam vedou, nevedly by však, kdyby jim za krkem neseděl pozorný kočí, který jim neustále radí, co a jak: Na kterém rohu zahnout, kterou horu objet a kterou cikcak překonat, kdy odbočit na kruhovém objezdu, kudy dál na křižovatce. Bez něj by si každá cesta vykračovala pořád za nosem vstříc nejbližší zdi.
Samozřejmě, mluvím o zatáčkách. O těch shovívavých obloučcích, prozíravých zákrutech, obezřetných ohybech, překvapivých zátočinách, žertovných meandrech.
Bez nich by nebylo žádné „kolem“, jen fádní „podél“, nenápadité „skrz“, a „přímo“ bez špetky dobrodružství. Zatáčky jsou rozmarné dámy, nikdy si nebudete docela jistí, co je za tou další.

První den byl nadšený. Konečně v pohybu, pryč z toho divného města.
Druhý den byl opilý. Po mnoha hodinách v sedle ho všechno bolelo, takže si večer musel dát sklenku… nebo deset.
Třetí den byl ožralý. Stále cítil jisté… sedací partie… navíc se musel přizpůsobovat šnečímu tempu, které byl schopen vyvinout palác na kolech, ve kterém sídlila jeho nejmilovanější manželka.
Desátý den byl naštvaný. Na všechny kolem a hlavně na sebe. Nic nebylo, jak si představoval.
Dvacátý den byl opilejší než kdykoli předtím. Nebyli ani v polovině!
Padesátý den byl zvědavý. Najde na konci téhle cesty cest přítele z mládí?

Ticho po bombardování. Dusno před bouří.
Široká ulice bývala srdcem města. Hostila každodenní mumraj a z jejího jícnu se otevíral pohled na Umajjovskou mešitu. Tam, kde dřív proudili lidé, se teď povalovaly ostatky. Ostatky domů, ostatky těl, ostatky města, ostatky naděje. Minaret aleppské mešity byl zničený a sypal se na nádvoří jako kyprá drobenka z koláče.
Jako lékař bez hranic toho dne na svou hranici narazil. Byl v epicentru utrpení a zmaru už moc dlouho. Zcela sobecky potřeboval klid a mír. Potřeboval si najít lásku.
A pak, jen co opustil cizí zemi, do jeho života vstoupila Helena se svým bratrem.

Po každé cestě prošla se,
ve věčných dálkách našla se,
v lecjakých místech se stavila,
kdejaké krásy spatřila.
Celý kraj prošla tam a sem,
na nohou vždycky celý den,
na noc ulehnout, krátký sen,
ráno zas na nohou, den co den.
Všude ji znají, toulavou,
když cestuje krajem, dálavou,
kde staví se, vlídného slova má,
kde třeba je, tam pomáhá.
Vrcholky hor, nejnižší údolí,
sníh, mráz, a déšť, úporná horka,
nic ji nezkolí,
po cestě nezlomně stoupá.
Kdysi mívala i modrou krev,
dnes vítá i stáj na nocleh,
ne více na zámku, ve zlatech,
dnes jí však patří celý svět.

Vinem se krajinou bok po boku. V dáli společný začátek, ne, neohlížej se. Zákruty ti nesluší. Ta alej třešňová, cos nedávno jí vedl, to bylo jiné. Když měsíc letí nad krajem a po mě nehrkají vozy, oživím v duchu tuto vzpomínku. Zvlním se touhou, vzedmu se mezi vyježděnými kolejemi a ráno si pěší máčí boty v loužích.
Poslední míle svírá nás plot, naštěstí není mezi námi. Zříš ten ruch na obzoru? Snad hlavní silnice? Snad pouhý přelud? Lemovaná rozkošnými keři, uhrabaná, plátky růží sypaná, když tudy kráčí svatební průvod vévodův. Křižuje i nás.
Milý můj, příteli, já se snad zamiloval.

Ta cesta je dlouhá necelých 16 kilometrů.
Vede nejprve podmořským tunelem, pokračuje přes uměle navršený ostrov a nakonec následuje most s velkým M.
Vyrůstá z mořské hladiny, štíhlý a bílý.
Uprostřed se hrdě tyčí dva vysoké pylony.
Dole pod koly aut rachotí vlaky.
Pod jeho pilíři proplouvají lodě.
Druhý nejdelší most na světě.
Most, který spojuje dva státy a dvě města.
Dánskou Kodaň a Švédské Malmö.
Most přes Öresund.
Musí nutně zanechat dojem v každém, kdo se tou cestou vydá.
Ale pro Lillian má zvláštní význam. Pro ni je to přímo Královna všech cest.
Protože na jejím konci čeká Hans.

Přes den polykají dálku, ač nechodí tempem auťáků. Jejich rána jsou ve znamení šumícího lesa i chladné rosy na bundách, a večery, ty patří ohňům a kytarám. A v tom všem a nad tím vším jsou chvíle s ní. Tichý rozhovor v zádech skupinky, poslední písnička před spaním, podaná ruka před velkým kmenem přes cestu. Neleká se louží, ten kmen by překonala i sama a dříví na oheň tahá snad odhodlaněji než půlka z nich, ale stejně mají potřebu ji chránit a snad i rozmazlovat. Je jediná, je jiná, tolik jejich a tak moc svá. Je dívkou v partě tuláků.

Dvacátá míle.
Plnej energie, bágl nic neváží. Zakoupit tyhle sandály byl super nápad, jako bačkůrky! Vedro a písek. Zatím žádnej had, jen v keřích pár pavouků. Jsou přátelský, kafe jim nechutná. Vodu mám. Nerad bych vypadal jako optimista, ale asi tu pouštní etapu dám.
Stopětadvacátá míle.
Ajajaj. Balík na poštovní stanici sice dorazil, ale trekovky musím prošlápnout. Ale mám vodu, jídlo a ČOKOLÁDOVOU TYČINKU! Nebe.
Tisícísedmnáctá míle.
Chachá! Kdo potřebuje nehty na nohou? Furt do kopce. Voda z jezírka je dobrá, jen žábu šlo blbě rozkousat. Smrdím. A nevadí mi to. Medvědům taky ne. Nestěžujou si, zatím.
Dobrý. Ještě žiju.