DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Než se Dominatrix vydala na lov chlupatých rebelů, strávila několik let na oběžné dráze měsíčku tak nudného, že z toho rozum přecházel. Každá příchozí loď tak byla vítaným zpestřením.
„Madam, civilní frachťák žádá o přistání,“ spustil důstojník a oslovená se ušklíbla.
„Až zaplatí mýto za užívání mých hyperprostorových cest.“
„Ale...“ Seržant svou řeč o tom, že cesty ve skutečnosti patří císaři, nikdy nedokončil, neboť ho neviditelná síla zvedla ze židle a počala rdousit.
„Žádné ale. Jednou jsem tu guvernérka, tak budu kralovat nejen kolonii, ale i cestám kolem ní. Jasné?“
Algernnon de Bray, druhá svého jména, byla prostě ve formě.

"Tatínku, ty jsi píchl?"
"Jak to víš?"
"Proč bys mi jinak volal?"
"Ano, vedu kolo zpět domů a jedu veřejnou dopravou."
Lev končí hovor a činí, jak avízoval. Do odjezdu autobusu se netrefuje, sedá tedy na parník a dále pokračuje pěšky. Na chatu doráží ve chvíli, kdy Scholastika dává Otíka spát.
"Večeři si ohřej, chceš-li, kuchyně už nefunguje!"
Lev se obslouží a čeká, až Scholastičina horká hlava vychladne.
"Lve, myslíš, že je rozumné jezdit na chatu na kole?" ptá se již zklidněná Scholastika.
"I přes dnešní trampoty ano. Tělesný pohyb, nezávislost na jízdních řádech, moje Merida je prostě královna cest!"

Žila v době, kdy jejímu snu nikdo nevěřil. Říkali, že to její pohlaví dělat nemůže, že to nezvládne. Ona to ale nevzdala a šla za svým. Stala se bojovnicí za práva svých kolegyň a inspirací na celé generace. Dokázala, co nikdo před ní nedokázal - muž, či žena. Ukázala světu, že ženy mají v tomto oboru mnoho co nabídnout. Stala se velmi populární a světoznámou, nejen kvůli činům, ale také kvůli knihám, které napsala.
Druhého června roku 1937 celý svět dychtivě očekával její návrat - nedočkal se. Ona a její navigátor v malé Elektře zmizeli v hlubinách. Nebylo jí ani čtyřicet let.

Dostavník ji dovezl daleko a křídla hlasu ji donesla zpět. Viděla víc štěrku a úvozů, než by jí bylo milé. Krátce po návratu se však stejně vyšplhala až sem.
Sotva na dvě malá chodidla široká, skrytá v proschlé trávě. Mateřídouška voní, když šlápneš vedle. Staletá zídka místo lavičky. Veškerá urputnost bílé silnice bledne v tom porovnání. Luční královna, maličká a přitom majestátní. Stezka k výhledu na údolí.
Tady je nejkrásněji. Jen tady, anebo kdekoliv, kde je Edward.
Usmívá se, když zjara spatří na stezce ve svahu holčinku v růžových šatech. Pentle vlají, je slyšet přerývaný zpěv. Naučila se vidět krásu.

Dveře Reného kavárny se otevřely a v nich stál Herr Flick. "René Artoisi, půjdete s námi," rozkázal hned mezi futry a vkulhal do lokálu zatknout jeho majitele.
"Dovolte mi aspoň se ještě s manželem rozloučit, Herr Flick," prosila madame Edith.
"Jen to ne..." zděsil se René.
"Dobře," svolil gestapák po chvíli váhání, "ale maximálně pět minut."
Reného nejhorší obavy se naplnily. Edith se mu vrhla kolem krku a na jeho uši frontálně zaútočily první falešné tóny: "Jak žalostné je loučení..."
"Děkuju, Edith," řekl, když bylo konečně ticho. "Díky tobě se ze zatčení gestapem stala nejnetrpělivěji očekávaná cesta v mém životě."

"Stop shouting Dean, it's just a car! If we can't find it, we can replace it."
Dean took a breath so deep it looked like he's going to explode.
"Just a car? Just... Let me tell you something, she's not just a car! She is Chevy Impala 1967, she is black, she is beautiful, she is Queen of the roads and she is MY Baby. We grow up in her and you have the nerves to tell me she is just a car?"
Sam knew he screwed up and that Dean is not going to stop till they'll find her.

Nejdůležitější cesta v životě Rudolfa H. začala…
Když prohráli.
„Jako velitel koncentračního tábora v Osvětimi jsem byl zcela zodpovědný za vše, co se tam stalo...“
Když se ho začali ptát.
„…vykazuje určitý opožděný zájem o své zločiny… samotného by ho to asi nenapadlo.“
Když se k němu chovali slušně.
„…navzdory všemu, co se stalo, se mnou zacházejí jako s člověkem.“
Když začal chápat.
„...celá ideologie o světě, ve kterou jsem tak neochvějně věřil, se zakládala na naprosto chybných předpokladech… závažně jsem se prohřešil...“
O lidskou milost nežádal. Věděl, že si ji nezaslouží.
„Zaplatím životem. Snad mi jednoho dne odpustí Bůh.“

Jediná pozemní cesta vedla do Rifasu skrze pečlivě hlídaný horský průsmyk. Jinak byla země dostupná pouze po moři - což byla cesta jednodušší jen zdánlivě. Pobřeží, povětšinou skalnaté, bylo střeženo a jediný pořádný přístav, Aronartis - skutečná brána k moři -, cizí lodě zkrátka nepřijímal.
Rifas byl izolovaný, celá dlouhá staletí dobrovolně izolovaný, se vším, co to znamenalo. Rifasané přece nikoho nepotřebovali, vystačili si sami, sami si tento úděl vybrali.
Leokastis byl hrdým Rifasanem. Nikdy by si nedokázal představit, že bude chtít, moci či muset žít kdekoli jinde.
Ani v tom nejbláznivějším snu!
Jenže pak byl i se svou ženou vyveden průsmykem. Nedobrovolně…

Jak nejlépe poznat Aldormu než procestovat ji křížem krážem? I v našem světě jsem patřila k nadšeným cestovatelům, ale tady to cestování dostávalo jiný rozměr. Nevím, jestli jste někdy seděli na voze taženém koňmi, ale trvá to fakt dlouho, než se někam dostanete. A taky cítíte každou nerovnost na cestě. Zlaté české asfaltové cesty. Když totiž Michael urazil vévody svou unáhlenou svatbou, musel je poté diplomaticky navštívit a nabídnout jim něco jako omluvu. A já jsem jela s ním, abych krotila jeho cholerickou povahu. Takže jsem byla nadšená, když jsme se vraceli zpět na Wildaran - královnou všech cest v Aldormě.

Dlouhá cesta předlouhá,
A konec jí nevidět
Asfalt s hlínou promlouvá
přes hluk není rozumět
Tanky prý co jeli tu,
čtu si v jejím deníku
Historie se tu psala,
jedna díra za druhou,
Zvící rokle temnoty,
neprohlížím zákruty.
Kam až vozy dojedou?
Kam je cesta dovede?
Do pekla či do nebe?!
Rychlostí si nezavdá,
jak formule jedna letí,
z motoru cos odpadá,
nebude to smetí.
I když kusy pneumatik,
hvízdají si vzduchem,
Jede dál jak flegmatik,
nerozhozen puchem.
Válcuje dé jedničku,
Královnou všech cest.
Brouká si: „přec Jeníčku,
tahle drží fest!“
Bez bázně a strachu,
přidej, neboj, dáš to brachu!