DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Síní se rozléhaly královniny rázné kroky. Akustika prostor k tomu byla jako stvořená.
Stejně tak byla stvořená pro její proslov: „Takže i ten poslední ňouma se nechal sežrat obrem. Ten předtím se nechal rozsednout. Nechápu, co v té pozici chtěl dokázat, ale vybral si ji značně nešťastně. A ten předpředposlední byl naprostý vrchol. Sebral výzbroj, co jsme mu dali, a přidal se k loupežníkům. A dost!“
Vitráže v oknech se zachvěly.
Královna ukázala prstem na rovněž vibrující sluhy. „Přineste mi mou zbroj a meč. Odpočívaly v té truhle už patnáct let.“
Po krátké odmlce zabručela: „Ten meč budu muset nabrousit.“

Každá opravdu byla nový svět. Některá i víc. Stříbrná horda si to užívala, ale stejně ztrácela členy. O Bleskového Podrse přišli na planetě Romulus. Cucák Vilda zůstal o pár soustav dál jako nový císař v jakémsi Nilfgaardu. Za dalších pár světů se dostali na poušní planetu, kde se Bláznivý Humoš stal bohem. Divný svět, tenhle Abydos. Caleb Rozparovač jim někde, vlastně ani nevěděli kde, ale bylo tam spousta polonahých děv a ještě větší spousta chlastu řekl, že končí. Nemůžete přítele nutit, aby pokračoval, když nechce, takže Cohen zůstal sám. Sedlal koně a koukal nahoru. Ještě zbývalo tolik světů. Coruscant například.

"Dost apokalyptické," pípne Thea.
"Poslední může být i jenom v řadě," odporuje Linkva. "Třeba aktuálně poslední hrdina, co nás zaujal. Já žeru dona Quijota!"
"V době velikonoční je má volba snad jasná!" usmívá se sestra. "Tati?"
"Cože?" Filcin vzhlédne od mobilu. "Jo, aha, já hlasuju pro Lišku! Co ta všechno musí přečíst a na sebevětší ptákovině se snaží najít něco dobrého!"
"A já volím otce," směje se Sikar. "Jak dokáže s tak nesnesitelnou povahou sám se sebou vydržet?!"
Filcinovo tání ztuhne.
Apolo odvádí malou sestřičku za Taurou.
"Abyste věděli, moje největší hrdinka je maminka," krčí nos, "Viktorka se zase pokakala."

Vzbudili ho z hibernace a řekli, že má zachránit lidstvo.
Několik týdnů bloudil toxickou pustinou a hledal nepřítele. Byl přece hrdina – uměl si poradit s mimozemskou invazí, menšími živelnými pohromami i dopadem asteroidu.
Ale tohle bylo jiné.
Lidé vymírali pomalu a téměř nepozorovaně, přemoženi nepatrnými dávkami všudypřítomného zamoření. Brzy si přál, aby raději našel příšeru, jakkoli nepřemožitelnou. Alespoň by měl něco, do čehož by mohl napálit dávku z disruptoru.
Co od něj vůbec čekali? Že se začne rvát s toxiny, nebo odvede lidi do zaslíbené čisté země, již dosud nikdo nenašel?
Byl poslední hrdina... a jeho schopnosti byly k ničemu.

Být polední hrdina?
Děsu plná vidina!
Hrdina má konat dobrým
a pak stát se nesmrtelným.
Bez hrdinů není svět,
to ví každé malé dítě,
hrdinství je i pár vět,
slov, jež spřádám do své sítě.
Odvaha? Té není nikdy zbytí.
Připosranost? Na poblítí!
Odhodlání nosí v štítu,
hloupost je jak bedna kytu!
Hrdinství jsme zažili,
každý po svém, každý sám.
po slávě pak bažili,
plné zuby všeho mám.
Hrdinové nevymřeli,
jsou jich plné hřbitovy.
plné ruce práce měli,
a teď už jsou hotovi.
Klesej v mysli, bodrý muži,
hrdinové činí dál,
nosí na trh svojí kůži,
politik – toť ideál!
Howgh

Ajantis stanul proti banditům.
Sám. Jeho spolubojovníci utekli, navíc byl zraněný.
Vůdce banditů se na něj zašklebil. „Tak co, paladínku,“ vysmíval se mu, „kde je ten tvůj bůh teď?“
„Brzy ho uvidíš osobně,“ ucedil Ajantis a pozvedl meč. „Tak pojďte.“
Vůdce banditů proti němu vykročil – a zarazil se, když se jeden z kamenů zvedl ze země přímo před něj. Náhle bandita hleděl do rozžhavených důlků lidské lebky.
Ajantis se vrhl k zemi.
V příští vteřině lebka explodovala. Šrapnely všechny bandity na místě zabily.
„Měls pravdu,“ řekl Ajantis k Elysandovi, který vyšel z úkrytu, „Ta lebková past vážně stojí za to.“

Je už to dlouho, co Mau vyrazil tak daleko od ostrova. Ale bylo hezké si na chvíli lehnout do kánoe a vzpomínat. Na to, co se stalo. Na to, co je. Mau, poslední hrdina Národa.
Něco zašplouchalo. Zvedl se, pádlo sevřené v ruce. Co kdyby...
Je už to dlouho, co někdo vyrazil takhle daleko od ostrova. Bylo potřeba se tomu postavit, vzpomenout si. Na to, co dělávali. Na to, čím se stala. Moana, první nová hrdinka svého národa.
Něco zašplouchalo. Zvedla pádlo v ruce. Co kdyby...
Na moment se střetli očima v tichém porozumění, než každý odplul do svého příběhu.

Každú noc vídaval ich tváre v snoch. Sokol. Krava. Levica.
Mal mnoho mien... A pod ním tiekla Rieka.
Obraz znovuzrodenia. Ten, ktorý upokojuje Obe zeme.
Horiace slnko, všade. Vyžarovalo z jeho kože. Páľava mu poskrúcala kosti.
Ten, čo pozdvihol koruny. Ten, ktorý zmieruje bohov.
Šepkali mu. Šakal. Žena. Pavián. Šepkali mu, že má napraviť chybu. Jeho otec privolal to slnko. On to má vrátiť späť. Posledný hrdina. Alebo druhý kacír. Šaleli v jeho hlave.
"Tutanchaton!"
Prebral sa tam, kde padol na zem. Nevládal vstať. Márne sa načahoval za barlou.
"Tutanchaton..." Anchesenpaaton ho hladkala po hlave.
"Tutanchamon," zašepkal. "Volaj ma Tutanchamon."

Začalo to nevinně. Váhavé úsměvy. Náhodná setkání na místech, kudy často chodíval, která se stávala stále pravidelnějšími. Přestože se bludné balvany i kořeny zapřísáhly, že s tím nemají nic společného. Rozhovory, při kterých se šestero očí stydlivě klopilo k zemi. Květiny, které začal nacházet v pytli, se kterým vyrážel na zajíce. Čokoládoví zajíci po celém lese. Čokoládoví zajíci s hořícími srdíčky. Podivné nápisy „Jsi fakt kocour“ vydrápané ve skále. Zdálo se mu to, nebo drak pomrkával jeho směrem?
Kocour byl v pohádkovém království poslední hrdina, který si na nohy navlékl červené kozačky. Zjistil totiž, že to vysílá poměrně matoucí signály.

Vyjde ven z budovy, která se stala hrobem pro hromádky tkáně. Zhluboka se nadechne kovově páchnoucího nočního vzduchu a přejede si špinavýma rukama po obličeji. Z jejich třídy už zbyli naživu jen dva. Jen dva, které neodtáhli do koncentráků, nebo nezavřeli jako členy odboje, ať už jimi ostatní byli, nebo ne. Dva poslední mohykáni. Dva poslední čarodějové jejich generace. Poznal by tu magii kdekoliv. I když je na cáry. Znesvěcená, roztrhaná a umírající. Najednou je sám. Jako kůl v plotě.
Karl vyjde, položí mu ruku kolem ramen a jemně stiskne. Česťu ale neutěší nic. Jen pomsta.
"Za tohle někdo zaplatí!"