DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Claude se zavrtěl na svém kolečkovém křesle. Výhled z okna dneska nebyl nic moc, škoda, že v parku dnes netrénovala děvčata kriket. Vzdechl. Jestlipak dnes bude mít zase službu Betty? Sestřička Betty v krátké sukýnce se pokaždé hněvala, když ji stařík plácal přes zadek, ale věděl, že jenom na oko. Ale kdepak, je pondělí, to ona služby nemívá...
A v tom se otevřely dveře.
"Já věděl, že je čas," špitl Claude. "Však už tu taky sloužím 110 let. Kam půjdeme?" zeptal se postavy v černém.
"NA HRDINY ČEKÁ NĚCO NAPROSTO VÝJIMEČNÉHO," řekl Smrť a zasalutoval před posledním pamětníkem Velké války.

Connor byl po dlouhé době jediný, kdo se pustil do boje s těmi, kdo svou mocí usurpovali svět. Bojoval za spravedlnost a svobodu. A nikdo po něm už nedokázal to, co on.
Leželi tam. Všude kusy dřeva a třísky. Charles s chroptěním a smrtelnou námahou pomalu vstal.
„Proč stále vytrváváš? Potopíš nás, my se zase vynoříme. Ukončíš jeden plán, my přijdeme s dalším. Dokonce i ti, kterým jsi pomohl, se k tobě otočili zády. A ty stejně dál bojuješ. Proč?“
„PROTOŽE NIKDO JINÝ NEBUDE!“ Zakřičel Connor se vzlykem vůle v hrdle a vystřelil z pistole, kterou měl schovanou za sebou.

"Mám tě!" vybafla zpoza stromu hlava dvou rozcuchaných kaštanových culíků. To, že nezačal se smíchem prchat, je zaskočilo. A zaujalo: "Hej, ukaž!"
Davídek se nemohl nijak bránit, když se mu naklonila přes rameno. Nevyjekla. Holčičky s roztrhanýma lacláčema se umí koukat na mrtvolky.
"Je to myš? Nejsou myši menší?" dloubla klacíkem do vyhřezlých vnitřností.
"Byla to klysa," vzpomněl si po chvilce, když seděli na lavičce a chroustali polomáčenky.
"Jak to, že byla mrtvá?"
"Nevim."
"Myslíš, že příde do nebe?"
"Ne, neudělali jsme jí hlobeček."
"Dem ji zahrabat," zamával jim znenadání cizí kluk krysou před očima, "aby mohla do nebe, ne?"

Máte pocit, že už jste viděli všechno.
Mudlovskou šmejdku odvlečenou od svého pomýleného snoubence.
Prázdné oči vězňů, pro které je záblesk světla v temnotě jen pařát mozkomora šátrající po zbytcích lahodné krmě.
Škrábance v betonových stěnách výslechové místnosti v hlubinách Ministerstva kouzel.
A mrtvé, tolik mrtvých, že by zaplnili tribuny Mistrovství světa ve famfrpálu, kdyby se ještě hrály nějaké hry krom těch o život.
Neviděli jste Severuse Snapea plakat nad tělem jeho dcery.
Neviděli jste, jak z prachu pod podrážkami naleštěných ministerských bot povstává poslední mocný polokrevný, tak jako se zvedá vítr, který smete vše, co mu stojí v cestě.

„Pane doktore, chci je žalovat.“
„Koho?“
„Vládu.“
„No… A co se vám stalo?“
„Ukradli mi orgány.“
„Myslíte...“
„V nemocnici. Všechno mi vzali.“
Opravdový profesionál je jako lord Vetinari. Nic ho nevyvede z míry.
„Jste si jistá? Přece...“
„Všechno! Jsem tam uvnitř úplně dutá!“
Opravdový profesionál je jako barbar Cohen. Nezalekne se sebetěžší výzvy.
„Pokud vás v nemocnici špatně ošetřili, můžete si stěžovat...“
„To už jsem udělala.“
„Podat žalobu...“
„To taky.“
Někdy je však lepší být Mrakoplašem.
„Paní, na vás se stát těžce provinil. Na to existuje jediná rada.“
„Ano?“
„Dám vám adresu. Sídlí tam kanadské velvyslanectví. Požádejte si o azyl.“

Od začátku z toho měl divný pocit. Jejich stará parta na cestě za hledáním TÉ bájné země. Ale šli všichni, a tak šel i on. Cíl v nedohlednu a dobrodružství vonělo vanilkou a pomerančovou kůrou. Opojná vůně, která je hnala dál. Šli dál, i když se pochodová píseň dávno ztratila a hlasy umlkly.
A pak byl sám. Už si nepamatoval, kdy všichni zmizeli. Prostě zívnul, a když otevřel oči, byl sám. Sám s pocitem, že po dalším mrknutí tu už nebude ani on. Mrk…
Nenávidím se. Zase jsem za večer vdechla tu čokoládu celou. Příště mu musím nechat alespoň kousek.

Ještě nikdy nehostila tolik lidí. Přes početnou splečnost hovor vázl. Nikdo si netroufal promluvit bez vyzvání. Frances do řeči nebylo.
Snaha aby řeč nestála skomírala v cinkání příborů. S posledními drobty moučníku pohasla docela. Gillingham přezíravě upíjel ze svého poháru. Pak prolomil mlčení.
„Madam, myslím, že se chcete držet příliš při zdi.“
Kadeti oněměle přihlíželi hozené rukavici.
„Jaký je váš návrh, pane Gillinghame?“
„Mohli bychom zneškodnit některou z pobřežních baterií. Nejsme piráti.“
„Není hrdinstvím poslat své lidi na smrt.“
Ocel skrývala bolest. Vzpomínky. Na toho, který stál po boku. Prostý námořník. Vždy první. Vždy poslední. Snad jednou i Gillingham pochopí.

Seskočil na náměstí z vozu, poplácal koně, kývl na poděkování kočímu. Na sobě rakouskou uniformu, v ruce otlučený kufřík, ve druhé adresu. Tu potřeboval nejvíc, jeho cizí výslovnosti lidé prostě nerozuměli. Kráčel zvolna ulicí a v kapse ho hřál dopis.
"Milý neznámý hrdino,
šijeme s děvčaty uniformy a povídáme si, kampak se asi zatoulají, ke komu se asi dostanou. Tak jsem si řekla, že bys mi mohl napsat, odkud jsi a co děláš. Opatruj se, vojáku, a nenech se zabít pro císaře pána."
Zaklepal na dveře a vstoupil. Překvapeně zvedla hlavu od šití.
"Tražim devojku koja će biti moja nevesta."

"Cože?" zamumlal Mrakoplaš.
"Je to dobrý plán," bránil se lord Elánius.
"Ale ne, mladíku, zopakuj to, neslyšel jsem tě.
Elánius mu všechno pomalu a důrazně vysvětlil, Mrakoplaš byl přece jen považován za starého muže, dokonce i mezi mágy z Neviditelné Univezity, kteří se obecně dožívali vysokého věku.*
"Cože?!" vyhrkl starý mág pobouřeně, když si všechno konečně vyslechl.
Samuel Elánius, mladík, o kterém všichni s obavou v hlase tvrdili, že jednou předčí slávu svého otce a Mrakoplaš, veterán mnoha nepříjemných lapálií, stáli vedle sebe a hleděli na rozpadající se město.
"Mrakoplaš, poslední zeměplošský hrdina, kdo by to byl řekl," hlesl mág.

Když se mu podařilo uzavřít výpusť té zpropadené neutronové nádrže, ještě netušil, jak zle na tom je. Jako obvykle odvrátil zkázu planety, zadusil padoucha jeho vlastním doutníkem a pak prožil vášnivý románek se zachráněnou krasavicí. Pak si ovšem všiml, že únik energie z jeho holosrdce se nezastavuje, ale právě naopak
Pochopil, že bude potřebovat náhradu. Projížděl interdimenzionální navigaci, ale marně hledal další frajerskou verzi sebe sama. Co když je poslední odvážný a charakterní Arnold Rimmer ve vesmíru?
Vesmír ale Eso Rimmera potřebuje a proto nesmí dopustit, aby jeho loď a paruka osiřely! Čas se krátí... Nastavil souřadnice na nejbližší dimenzi...