DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Skvělý muž skvělou prý ženu si hledá,
nabídka, která se odmítnout nedá.
Nabízí jí hlavně sebe,
k tomu ještě modré z nebe.
Když slibuje hory, doly,
nemá tucha, co tím míní,
že krom různých jiných věcí
získá taky "skvělou" tchýni.
Příbeh jako z čítanek,
muž byl hrozný mamánek.
Jen telefon brnkl,
hned k mamince frnkl.
Vyprala mu, navařila,
byla na něj tuze milá.
On jí k vůli, za odměnu,
kašlal na svou novou ženu.
Pro syndrom prázdného hnízda,
na synka matka tak hvízdá.
Kdo z vás zve se pesimistou, možná právě míní,
rozvod nebo vražda že se strhne kvůli tchýni.

Snili o třiceti kilometrech denně.
Snili.
Urazili třetinu.
Většinou.
Každý den nebylo posvícení.
Léto už skončilo.
Takhle daleko na severu neměl přijít podzim.
Zrovna když si řekli, že to není tak špatné.
Přišla zima.
Do rána napadl sníh.
Zatím poprašek, ale sliboval víc.
K tomu zásoby.
Ubývaly.
S tím počítali.
Alespoň Marek.
Sandra žila s hlavou v oblacích.
V myšlenkách už mluvila s povstalci.
Málem se zhroutila, když začal mluvit o lovu.
Málem zešílela, když jí řekl o původu guláše.
Od narození vegetariánka...
Třetí den šílenství našli dopis.
Pozvánku.
Sandra se k ní upnula.
Dokonce začala jíst.
I maso.
Pokračovali.

Zachránili spolu Londýn. Bylo to šílené a nebezpečné. A bylo to to nejlepší, co ve svém nudném světě zažila. A on má tu drzost se rozloučit a pak jí jen tak mezi řečí nabídnout, že může jít s ním.
Co si o sobě ten ušatý floutek myslí?
"Je to vždycky tak nebezpečné?"
"Ano."
Nemůže. Má přece svůj život tady, mamku a Mikiho. Dá mu sbohem a sleduje tu modrou budku mizet ve vzduchu.
Je čas jít domů.
V tom slyšela ten příšerný zvuk znovu.
Vesele vykouknul ze dveří. "Mimochodem, zmínil jsem se, že je to i stroj času?"
Odpověděla úsměvem.

Dětským snem slavné jeseteří plavkyně bylo stát se modelkou, přihlásila se dokonce do soutěže krásy. Porotci však neměli žádné slitování: „Má předkus, pod nosem knír – a chce být modelka?“
„Přesvědčovali mě, abych šla raději pracovat do továrny na kaviár. Taková urážka!“ vzpomíná sportovkyně.
Nakonec přeci jen dostala nabídku na focení.
„Něco takového jsem nemohla odmítnout. Fotilo se v pohybu, mé nedostatky zakryla voda. Fotografa však ze všeho nejvíc zaujal můj plavecký styl,“ vypráví závodnice. „Doporučil mě proto svému známému, jenž je trenérem.“
Nad nevydařenou kariérou v modelingu mávla plavkyně dávno ploutví. „Při sportu se konečně cítím jako ryba ve vodě.“

Trpělivě stavím z lega nádraží, Sára si hraje s mašinkou a snaží se na místo strojvedoucího upevnit indiánského koně.
Necítím se úplně jistě, kostky lega jsou sice nerozbitné a omyvatelné, ale platí tohle i o dětech? Po očku po Sáře pokukuju, vypadá spokojeně.
Najednou se ke mně Sára otočí a probodne mě pohledem.
"Ty teď budeš jako můj táta?"
O deset let později sedím na balkoně a dívám se na noční oblohu. Slyším, jak Sára chodí po bytě. Už nepláče. Přichází za mnou, dívá se na mě a poprvé od smrti její maminky na mě promluví:
"Zůstaneš tu se mnou?"

"Paní Zlopočasná ..."
"Slečno."
"Slečno Zlopočasná, doufám, že přijmete moje pozvání na městský ples. Budou tam všechny důležité osobnosti celé Zeměplochy," vřele se na Bábi usmál Vetinari.*
Bábi jen neznatelně povytáhla obočí a vytvarovala obličej do podoby, o které byste museli říct, že je to úsměv.** "V tom případě ale vy musíte přijet k nám na oslavu svátku Prasečí hlídky."
Chvíli se na sebe beze slov dívali. Všechno mezi jejich očima přestalo existovat.
"Jistě."
*Jeho úsměv byl tak vřelý, že by se na něm dalo usmažit několik vajíček.
**Úsměv toho typu, že letmý pohled na něj by vás donutil rozbrečet se.

There was no signal in this place. They could try the (possibly compromised) payphone or go somewhere else.
Unfortunatelly bus service wasn’t running on Sunday. Hitchhiking it was. Thumbs up...
Risa was still pale, but tried to look cheerful enough. Fox was cheerful by nature.
If you look good and clean, they will stop for you.
But they didn’t.
It was fourty minutes already and Risa, tired from the last night, was almost crying.
Truck loaded with sheep was coming. They lowered their hands. This one will not stop.
It did!
“You need a ride?”
The sheep smelled of hope.

Don Costello byl nervózní. Před dvaceti lety si s donem Gambino rozdělili město a jeden druhému se nepletli do obchodů. Až dnes, když si ho vůdce severního podsvětí pozval na schůzku.
„Jak jdou obchody? Mám zvěsti, že se vám nedávno podařilo něco velkého…“
„Jde to. A zvěsti přehánějí.“
„Ach ta skromnost… Ale proto jsem tě nepozval. Udělám ti nabídku, která se neodmítá.“
Don Gambino pokynul jednomu ze svých mužů a ten sáhl pod pršiplášť. Pod takovým pláštěm může být cokoliv - donu Costello po zádech stekla kapka potu.
„Mamá udělala velký pekáč lazaní a já to za boha nemůžu sníst sám.“

"Tati, co to je?"
"Tento pionýrský šátek tu mám jako memento na něco, na co nejsem hrdý. Jako většina ostatních jsem myslel, že stát se pionýrem je něco, co nelze odmítnout. Jen výjimečně se mezi námi našli disidenti, kteří mezi pionýry nevstoupili."
"A teď mu, tatínku, vysvětli, co je to disident," zareaguje Jenovéfa.
"Disident je ten, kdo jde proti proudu, proti tomu, co většina ostatních považuje za správné. Já to, bohužel, na rozdíl od jednoho mého kamaráda, nebyl."
"Proč?"
"Protože jsem věřil většině. Buď rád, Zdirádku, že tebe už dnes nikdo do žádné organizace nenahání, to je opravdu vymoženost demokracie."

Si takhle du po městě, jo. Normálně se procházím, celkem hezkej park a najednou se na mě pověsí nějakej magor. Říká mi Čézare, nebo jak se menoval ten římskej potentát, a mele vo tom, jak mám jít za nějakou ženskou. Se ptám, jestli je to kočka, a von že jo.
Kočka to teda byla, kámo, ale pěkně máklá. Hadrů na sobě měla, samý černý, asi ňáká pámbíčkářka, ale jela ti po mně jak slepice po flusu. Sem ji trochu pomuchloval, že jo, když vo to tak stála, ale pak mě chtěla vodtáhnout do kostela a to jsem radši vzal roha.