DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Johanna vyhlédla z okna. Zase tam byl. Ten námořník, který pod jejím oknem procházel den co den a nezdálo se, že by měl v úmyslu přestat. Dávno byla zvyklá na muže vzdychající nad její krásou. Tenhle alespoň vypadal tak zoufale nevinně, že jeho náklonnost působila spíše roztomile, než úchylně, jak byla zvyklá.
Začala trochu taktizovat. Tohle by mohla být její šance po šestnácti letech vidět svět mimo tento dům, kde byla zamčená, jako nějaká princezna z pohádky. Druhý den mu hodila klíč.
~
Když jí požádal o ruku, nezaváhala ani na okamžik.
Útěk z domu jejího otčíma?
Jak by mohla odmítnout?

Tržnice se po šesté večer zvolna vylidňuje. Trhovci se snaží zbavit zboží za poloviční cenu.
Na jahody stejně nemám. Moje kapesné je dávno pryč.
Měl bych jít.
Máma se bude zlobit, že jdu z florbalu pozdě.
Postarší prodavač jahod s ďolíčkovatýma tvářema se na mne dívá. Za nehtama má špínu.
Už chci vážně jít, když se mne zeptá: „Jíš jahody?“
Přikývnu.
„Pomoz mi odnosit zboží dozadu do auta, dám ti košík.“
Hlavou mi prolítne, že nemám nikam chodit s cizími lidmi.
Ale všude kolem je ještě spousta lidí.
Košík jahod jsem donesl domů.
Máma se divila, kde jsem to vzal.

Seděl sám ve svém autě a sledoval obzor louisianské krajiny. Barvy zapadajícího slunce pohlcoval šedivý těžký opar, který zatížil pole jako tísnivý povlak. Rust potáhl z cigarety a zavřel oči. Cítil, jak ho tenhle opar obaluje a utahuje se jako smyčka kolem jeho útrob.
Byl to jeden z těch horších večerů. Těch večerů, kdy zpochybňoval smysl vlastní existence, smysl toho všeho, co člověk musí vytrpět od narození až po smrt.
Opar se po něm dál natahoval a krajina se pomalu schovávala ve tmě.
Prach, popel. Konec.
Pohlédl na svou zbraň.
Nabízelo se řešení. Odpověď na jeho otázky.
Ale prozatím odmítne.

"Jsi vševědoucí," řekl fyzik, "takže tušíš, na co se tě chci zeptat."
Seděli na baru - on a Chlápek v Bílém - popíjeli z kelímků Manu Nebeskou, a fyzik seznával, že přijít o hmotné tělo bylo docela fajn. (Ne že by si stěžoval. Koneckonců ho dokázal ukočírovat o padesát let déle.)
"Samosebou," řekl Bůh. "nejsi ani filozof, takže tě nezajímá PROČ. Spíš JAK. Velkej třesk přeskočím, to byla ta snadná část. Pak, ve třetině celýho projektu, přišel Investor zvenčí. Ze vzdálený galaxie. Dal mi nabídku, která nešla odmítnout. Chybějící dílky. Nohy rybám, protistojnej palec..."
"Nový úhel pohledu."
"Přesně."
Pozvedli kelímky.
"Na evoluci!"

Simbacca měl od chvíle, kdy se mu posádka rozrostla o tři stovky zachráněných chlupáčů a těhotnou matku, spoustu práce, ale zprávy od agentů napříč galaxií přijímal dál, protože měli pro jeho buňku často zajímavé mise a povstalci nesměli lenivět. Jinak tomu nebylo ani ve chvíli, kdy se ozvala agent Sparkle.
„Mám pro vás nabídku práce od samotné Odully Hutt,“ oznamoval mu počítačem zkreslený hlas partnerky jeho bývalé mistrové, ale Wookiee nebyl nadšen.
[„Huttové jsou gangsteři,“] prohlásil jako správný kapitán.
„Tahle tak úplně není.“
[„Ale platila by určitě špinavými penězi.“]
„Platila by rylothskými pálivými papričkami.“
[„Tím jsi měla začít, copak potřebuje?“]

Jak dlouho tam byli, nedovedla říci. Žili si celkem dobře.
Jedli ovoce. (chléb nebyl)
Pojedli ze stromu života. (smrt nebyla)
Zvířata se chovala přítulně. (evoluce nebyla)
Bylo nádherné počasí. (změna nebyla)
Chodili nazí. (oblečení nebylo)
Byli pořád krásní, neporušení. (bolest nebyla)
Pracovali lehce. (námaha nebyla).
Stále chválili Boha. (jiných nebylo)
Byli jen sami dva. (rození nebylo)
Měli se docela rádi. (vášeň nebyla)
Nudili se. (knihy nebyly)
V podstatě si Eva nemohla na nic stěžovat. A také si ani nestěžovala.
Jen ji občas přišlo na mysl, jaké by to bylo, kdyby se kdysi nebála a přece jen to zvláštní zvířátko poslechla.

Bílo v půlce dubna. Julie s Davidem na sebe pohlédli, pořád ještě rozesmátí, ale v očích se jim zrcadlil děs.
"Tvoje máma nás zabije," pronesl Davídek ponuře a oba dva věděli, že skutečnost bude předpovědi více než blízká. Julinka se sehla a zvedla svůj baťůžek, okamžik jej kriticky zkoumala a pak z něj oprášila jemná peříčka.
Pokoj vypadal jako po největší polštářové bitvě století. Což samozřejmě také byl, ti dva o sobě dobrých dvacet minut neviděli, mlátili se hlava nehlava, výskali a teď...
"Máme jedinou šanci," prohlásila Julča a začala se brodit k oknu.
"Utečme," vydechl.
"Utečeme z domova," upřesnila.

Sedím si u televize a najednou škrr, škrr, škráb, škrááb .
Z ložnice slyším tyhle prapodivné zvuky.
"Johan! Nech toho!" v duchu počítám, co tam těmi svými drápky upravuje.
škrr, škrr, škráb, škrááb
"Johan! Co tam zase, cákryš!"
Vždycky na chvilku utichnou ty ušotrhy a pak zas.
Až dnes jsem se náhodou přichomýtla v ložnici, když...
škrr, škrr, škráb, škráááááb
Nakouknu za postel a hele.
Johan, dědouš patnáctiletý, bitvami pochroumaný, skoro slepý, v zápalu boje se na boku točí pořád dokola a loví svůj ocásek.
" A mám tě ty šedá chlupatice! "
Tuhle myš si přece ještě chytí. Ta se sama nabízí.

Jedinečná nabídka! Prodám paničku. Případně vyměním za spoustu kočičích kapsiček a granulí (ne pro kastráty, měl bych je, ale čuchli jste k nim někdy?).
Je čistotná, prťavá (zabere málo místa, stačí jí krabice, jako mně), ráda a dobře vaří (i když mě vždycky klepne přes ťapky, když chci sáhnout do hrnce), uklízí pravidelně a vyrábí skvělé kočičí hračky a škrábadla.
Ideální pro kočku, která se ráda mazlí (protože mě už s tím chováním a hlazením mého sádlíka se*e!), nebo pro kocoura, který už nemá co ztratit (jestli víte, co myslím). Kupte ji, neprohloupíte!
Gandalf (co bude doma konečně největší kocour!)

Podzemními cestičkami následuje skřítka do prostorného sálu. V něm František popíjí čaj s ženou, jejíž tvář se mění. Mladá, vrásčitá, krásná, dravčí. Neuchopitelná.
Ukrytá ve stínech zavře Naty oči. Ženský monolog začnou narušovat spodní proudy.
"...zkusila jsem kdysi, ale nějak to nedopadlo..."
Nechtěl tu být. Navíc mi překážela ta jeho husa.
"...dlouho jsem byla osamělá..."
Koboldi nechtěli uklízet těla. Nemohla jsem riskovat.
"...další nebyl vhodný..."
Páchl těhotnou holkou.
Naty vykřikne pohoršením.
Franta se na ni podívá: "Pokud se neumíš chovat, Natálie, běž raději domů."
Žena se spokojeně usměje.
Natálie ucítí na rameni studenou ruku. Měděně září a tíží k neunesení.