DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Několikero zničených bot (a batohů k tomu), noční vstávání co pár hodin, ruce a nohy poškrábané do krve. Spousta nervů, spousta strachu, velká trocha pochybností o svých schopnostech. Pohoršené pohledy lidí okolo a taky spousta nevyžádaných rad, které nejsou tak skvělé, jak si jejich autoři nejspíš myslí. Jako bonus jsamozřejmě jisté omezení svobody.
Řekli byste, že do toho přeci nikdo nepůjde dobrovolně.
Ale kdo zná ty zamilované pohledy, tu štěněcí hravost a nadšení, to živočišné teplo při přitulení se, tu roztomilou frustraci při snaze přijít na to, co ti páníčci vlastně chtějí… ten se možná jen usměje a chápavě přikývne.

„Proboha, Kájo, jsi v pohodě?“ zhrozila se Vendy, když vešla do třídy. Zhroucená v lavici jsem brečela do třetího kapesníku.
„Nakonec nás organizátoři pozvali do celostátního kola na Slovenko. Už je to definitivní. Takže ještě není konec,“ vzlykla jsem.
Ta se nechápavě zašklebila: „Ale proč na Slovensko? Stejně tam chce jet akorát Ondra.“
„Já vím. Mluvit o fyzice v angličtině je utrpení. Vždyť já vlastně asi vůbec neumím anglicky!“ Znova jsem propukla v pláč.
„Vykašli se na to!“
„To nejde. Jsme tým. A navíc, taková nabídka se prostě neodmítá.“
Vendy pokrčila rameny: „No jo, komu není rady, tomu není pomoci.“

„Pane ministře.“
Barty Skrk junior se uklonil, něco v Raddleově pohledu ho k tomu nutilo, nezpochybnitelná autorita, ne ta vynucená příkazy a tresty, na jakou byl zvyklý od otce, ale skutečná síla, které se nevyplácí odporovat.
„Mladý muž tvých kvalit může pod správným vedením mnohého dosáhnout. Stačí mít otevřené oči a uši a nezpronevěřit se svým zásadám... Líbilo by se ti místo učitele lektvarů v Bradavicích? A časem, kdo ví... úřad ředitele může být pro ženu příliš namáhavý... Přijímáš?“
„Samozřejmě! Jsem vám hrozně vděčný, vrátit se tam, nebydlet už... Udělám cokoli, pane.“
Jak snadné, ovládnout lidskou mysl, pomyslel si Raddle.

Velice rád chodím na ryby. Klid u vody mi vždy ukonejší nervy rozjitřené pracovním shonem a městským hlukem. Jak řekl kterýsi klasik: kdo rád rybaří, rád přemýšlí o životě. Když mne tedy dědeček pozval, abych spolu s ním strávil páteční odpoledne u řeky, nepotřeboval jsem se dlouho rozmýšlet a na nabídku jsem kývl. Přípravou rybářského náčiní jsem pověřil Saturnina, který mi oznámil, že mé staré pruty jsou vhodné akorát pro muzejní účely a hned mi spatra vyjmenoval, co všechno bude třeba obstarat.
Druhý den odpoledne jsem patřičně naladěn zamykal byt, když mi byl doručen lísteček:
Ve tři u Národního. B.

"Davide, jseš si jistej, že to zvládneš v tom převleku celý dopoledne?"
Zpoza šály a kabátu se ozvalo souhlasné zahuhlání.
"Jak myslíš."
"Sto dva, sto tři, ty si zase vem to tričko, ne, teď nepotřebuješ mít volnější hrudník,"
David v převleku rozdávál konkurzová čísla.
Davidovi bylo horko, pomalu se mu začínala motat hlava.
"Dvěstě třicet čtyři, jo, pěkný, teď se zase obleč."
"Davide, počkej," Pavel se k němu prodíral herečkami, aby mu nabídl záskok.
"Davide!" Poklepal mu na rameno.
David se mechanicky otočil.
"Dvěstě pět," řekl a vrazil mu do ruky číslo na konkurz hlasu.
Takovou příležitost Pavel nedokázal odmítnout.

Na schodech zazněly kroky a vzápětí do světnice vrazil hradní pán.
"Pane Hus, přišel list! Že prý Váš případ přezkoumají na koncilu v Kostnici. Jen považte, nejvyšší kruhy církevní se tím zabejvat budou."
Kněz Jan Hus skutečně důkladně uvažoval a usoudil, že je to příležitost problematiku hříšné církve, odpustků, Viklefa a dalších témat konečně veřejně obhájit a vést o ní disputaci s těmi nejučenějšími. Jinak hrozí, že vše časem upadne v zapomnění, a celá jeho snaha vyjde vniveč.
Když Jan přemýšlel o onom dni o rok později s hořícím klestím pod nohama, došel k závěru, že na některé věci nepomyslel.

"Protože si o to řekla ONA!" Sidol zapomíná kurvovat. Buď rozrušením, nebo si uvědomuje, že mluví o Mlátičce.
"Nehrajem blackový covery," ozve se tiše Jetej.
"Nehrajem Kabáty ani jiný hadry!" zazní mnohem hlasitěji od Mrmly.
"Nehrajem Barbartoho... oldiho?" zahučí nejistě Brajgl.
Mezi šlapkami od kopáku a hi-hat lítají piliny, jak Pepank protestně ohlodává paličky.
"Uděláme to po svým," Sidol zní nezvykle uťápnutě. "Ale tuhle akci nemůžem odmítnout."
"Ale když se jí to nebude líbit-"
"Mně se nelíbí, že si bere sakra Tarzana!" zařve Sidol. "Takže jí k tomu zahrajem do prdele od srdce," dodá ještě, anatomicky pochybně, ale už rozhodně.

Na dvůr přijelo šest mladíků na uřícených koních a zaplnili tiché místo smíchem a rozvášněným hovorem. Za nimi nesli sluhové uloveného kance.
„Princi Ereinione, žádá si Vás Círdan,“ vyřídil sluha. Čekal, až mladý elf předá koně, aby jej následoval.
Všude bylo nezvyklé až tísnivé ticho.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když vešel do Círdanovy pracovny. Stavitel lodí nebyl sám, byl s ním ještě jeden elf.
„Gondolin padl a Turgon je mrtvý. Ti co uprchli, jsou na cestě sem.“ Círdan se odmlčel, vážně na něj pohlédl a pokračoval: „Budeš Velekrálem.“
„Ale to nemůžu,“ vykoktal Ereinion. Bylo mu sotva šedesát let.
„Musíš.“

Basil Hallward si poupravil vázanku. Byl u Doriana na večírku a třetí sklenka whiskey mu už slušně stoupla do hlavy. Začínalo mu být vedro. A kdyby jen to. Mizely zábrany.
„Basile, musíte se se mnou jít podívat do mé ložnice, jak se tam vyjímá Váš obraz! A při té příležitosti můžete vyzkoušet, jak jemné na dotyk je mé nové saténové povlečení!“ usmál se Dorian a těsně objal Basila kolem ramen.
Malíř se jen zachvěl pod dotykem mladíkova těla a s ruměncem ve tváři ho poslušně následoval do ložnice.
Na světě jsou nabídky (ač třeba nevyslovené), které se prostě nedají odmítnout.

„Je nádherná.“ Georgiana se nakláněla nad kolébkou.
„Dokonalá,“ odvětila vyčerpaná dívka a rozplakala se. Gee jí rozuměla, sama by se s takovou situací nedokázala smířit lehce.
„Jsi si jistá, Valentýno?“ Tristenolská princezna přikývla, v obličeji bolestný výraz.
„Nebude ji nic scházet, slibuji,“ ubezpečila jí hraběnka. Když před pár dny dostala dopis, ve kterém ji Valentýna prosí, aby se postarala o její dítě, výměnou za doživotní dědičné právo hradu v Olanesu, nenacházela slov. Nemohla však odmítnout, a tak se zavázala navždy mlčet a přijmout do opatrování nemanželské dítě.
„Jmenuje se Leontýna,“ slyšela ještě princeznino zvolání, než se za nimi zavřely dveře.