DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Když ho objal a z hrdel jim vytrysknul smích, bylo to, jako by znovu dosáhl nohama na zem. Ukotvilo ho to. Vyhráli. Bylo to jako sen, jako držet Erica poprvé v náruči, jako první polibek, první společná noc, první miluji tě. A přesto se to s tím ani zdaleka nedalo srovnat. Zápasů jsou desítky. Eric je jen jeden.
"Kéž bych tě mohl políbit." Přímo tady, uprostřed konfet, spoluhráčů, novinářů, fanoušků. Před celým světem...
"Polib mě."
"Nemůžeme." "Proč ne? Chceš mě políbit. Proč nemůžeme?"
Vpil se mu do rtů, lačně. Protože Jack Zimmerman konečně vyhrál. A svět se mohl jít vycpat.

Alibaba se marně pokoušel prolomit heslo do jeskyně, když v zádech ucítil něčí pohled. Pomalu se otočil a ztuhl hrůzou.
„Neboj se.“ řekla jedna z hlav a olízla se. Ne že by to v Alibabovi vzbuzovalo pocit bezpečí.
„Co? Co po mně chceš?“ vykoktal.
„Jsou jisté nabídky, které se ve slušné společnosti nedávají.“ řekl drak medově. „A já pro tebe jednu takovou mám.“ dodal s vidinou tisíce a jedné pohádkových nocí.
Alibabovi něco říkalo, že taky jsou nabídky, které se neodmítají. Zvlášť když vám je dává tříhlavá příšera, které se z nozder valí dým. Drakovi se zase začala zapalovat lýtka.

Najde si vás všude. Na pikniku, na nákupu, v práci. Nezalekne se ani sterilně bílé vážnosti nemocničního pokoje. Najednou se objeví, nabízí a přihlíží... Odmítnutí nese velmi nelibě. Dojde-li k němu, ztrácí veškeré zábrany. Neohlíží se na etiketu, je s to poškozovat zdraví bližního svého, ba dokonce nectí ani posvátnost soukromého majetku. Rozhází vám papíry, zasviní připravované jídlo, vyhází nákup, zničí auto, vytrhne kapačku, a nakonec, když už se nikdo nebude dívat, nastěhuje se k vám domů, sežere vám kočku, harckého kanára i babičku, a vás si zapeče se sýrem a čerstvými bambusovými výhonky.
A proto NIKDY NEŘÍKEJ PANDĚ NE!

"Vaše veličenstvo, je tu Saladinův posel." Křesťanský král ovšem neměl sílu přijímat hosty. Tělo chátralo a po pádu z koně strašlivě bolelo. Ochablým gestem naznačil, aby posel vyčkával.
"Vaše veličenstvo," pobočník nervózně polkl, "na svém příchodu... trvá."
Král zasípal a neznatelně kývl.
"Můj pán a vládce Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb vás jménem Nejvyššího zdraví a dozvěděv se o vašem neštěstí, posílá dary," promluvil bezchybnou latinou posel a naznačil sloužícím, aby přinesli Saladinův vzkaz.
Těsně ke králi postavili košík plný čerstvých datlí. Richard se tázavě podíval.
"Prospějí vašemu tělu, Nejjasnější. Náš pán potřebuje silného protivníka, až se utkáte o Jeruzalém.

Nejhorší bylo uvědomit si, že jí nikdo nepomůže. Ve škole byli jen oni a ti, kteří se jich báli. Největší zklamání byli ale dospělí... Ti, kteří to věděli, s tím nechtěli nic dělat a ti ostatní nic nevěděli, protože vědět nechtěli. Škola nebyla skutečné peklo, protože ji (a spoustu dalších) trápili, ale protože to všem bylo jedno.
Když pak najednou přišel on s tou svojí legrační (ale tak krásnou) pohádkou o světě, kde velká slova mají význam, zaváhala. Zaváhala před brankou, protože se to zdálo příliš dobré, aby to patřilo do jejího světa.
Pochopil to a vzal ji za ruku.

Spokojeně se rozhlížel po svém bývalém hostinci a liboval si; chutné jídlo, pivo přiměřené míry, přívětivé domácké prostředí.
Když se před rokem rozhodl odejít do důchodu, staral se, koho vybrat za vhodného zástupce. Přece to nemohl být jen tak někdo. Na majiteli Děravého kotle záviselo, kdo přes zadní dvorek vstoupí do utajeného kouzelnického světa na Příčnou ulici.
Nabídek měl několik, avšak jedna vynikala nad ostatními. Nejenže splňovala finanční požadavek, ale uchazečka přinesla vzorky svých vynikajících pokrmů, v nichž spojila mudlovské kuchařské umění s kouzelnickým labužnictvím. Když ho ještě reference přesvědčily o její diskrétní loajalitě, neváhal. Hannah Abottová byla to pravá.

Babička jej políbila na obě tváře. Byla ztělesněním pravé dámy, bílé vlasy sčesané do drdůlku, batistové fiží ozdobené stříbrnou broží. Ačkoli uměla obstojně česky a celkem dobře německy, vždy s nimi mluvila svou mateřštinou: francouzsky: “Už na tebe čekáme, mon chéri!” Hned jej vedla do parádního pokoje.
“Můj vnuk Karel Adrien Krása,” představila jej šedivějícímu gentlemanovi. “Pan Louis Beauchamp z Paříže.”
“Obchoduji s luxusními látkami,” vysvětloval pan Beauchamp. “Plánuji v Praze otevřít filiálku. Sháním někoho schopného, mladého, hovořícího perfektně česky i francouzsky.”
Babička se vřele usmála. “Shodli jsme se, že budeš ideální!”
“Chci vám nabídnout pozici svého zástupce, pane Kráso.”

Zakázka pro nejlepšího umělce, který byl k dispozici.
Co na tom, že se nepovažoval za malíře a neměl o tu práci zájem?
Co na tom, že to vypadalo na nesmírně náročnou a nepříjemnou práci?
Co na tom, že měl jiné úkoly (i od téhož zadavatele)?
Papeži se zkrátka neodmlouvá.
Ale udělá to všechno jen podle svého.
Nekonečná práce na složitém lešení, největší část vleže, barvy kapou na obličej…
Bůh tvořící svět, procitnutí Adama i Evy, první hřích, potopa… Po stranách mohutní proroci a vážné Sibyly.
Výsledek zcela zastínil výzdobu stěn.
A návštěvníci z celého světa jen zírají se zvrácenými šíjemi.

„Jednou si taky pořídím takovou motorku.“ Ukáže osmnáctiletý Jackie prstem na motorku jednoho z nebezpečně vypadajících chlapů.
„Hej,“ křikne motorkář, „chcete přes hubu?!“
Nechceme se prát, ulekne se Jackie, ale to už jeden z jeho tří kamarádů kopne do další z motorek stojících v řadě a všechny ostatní dominovým efektem popadají.
„Dostanete přes hubu!“
Najednou Jackie vidí dva z jeho přátel ve rvačce. Nemůže je tam nechat. Vbíhá do toho šílenství. Rána za ránou, po chvíli se konečně rozhlédne kolem. Všichni motorkáři leží na zemi. Jackie a jeho společníci utíkají. Slyší policii, sanitku. Hlava se mu točí, celý se třese.

Rostovi se svíralo srdce, když viděl svou malou holčičku plakat. Vzal ji do náruče a prohlížel si její šrámy. „To bude v pořádku, je to jenom malé škrábnutí, Aloy.“ Ošetřoval ji, jak nejněžněji dovedl, ale připadala mu neuvěřitelně křehká.
„Proč po mně děti házely kameny, Roste?“ vzlykla Aloy.
„Protože se nás bojí, jsme totiž jiní, ty a já. Jsme Vyhnanci.“
Aloy se snažila neplakat. „Mám se příště raději schovat?“
„Ne, holčičko, nikdy se neschovávej. Buď hrdá na to, kdo jsi.“
„A kdo jsem, Roste?“
„Někdo, kdo je jednou všechny porazí. Budu tě cvičit, jestli chceš.“
Aloy mezi slzičkami odhodlaně kývla.