DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Když vzala pistoli do ruky, byl to povědomý pocit.
Zamířila. Tentokrát nebyla roztřesená holčička zmatená nočními hrůzami, vyděšená tím, co se stalo a co měla spáchat.
Její ruka byla pevná. Tlumič odvedl svou práci. Každým výstřelem zasáhla cíl.
Ruka se jí netřásla ani teď na skalním výběžku nad mořem, kam dovlekla vraha svých rodičů.
Müller byl jako zvíře zahnané do pasti a ona tuhle šanci nehodlala propásnout.
Müller k ní zoufale zvedl uslzené oči. „Prosím, mám ženu a syna. Změnil jsem se. Odpusť.“
Odpusť. To slovo taky patřilo do jiného života.
Kdy měla rodiče.
Proč musela myslet na Müllerova syna?

Setkání s lidma po dlouhý době
ve mně vyvolává úzkost a nervózu.
Mám něco zakořeněnýho v sobě,
že si z toho asi brzo přivodím cirhózu.
Dej si na kuráž!
Takhle se s tím ale vyrovnávají všichni asi,
nikdo se s tím nesrovnává líp.
Bejt alkoholik je prostě classy,
je to braný spíš jako vtip.
Dej si, ať jsi veselá!
Nevim ani, jestli moje osobnost je moje
nebo výsledek dlouhodobýho pití.
Už jsem měla ty piva asi troje,
to není konec tohodle zlití.
Dej si, ať nejsi na suchu!
Asi končím, nemám peníze!
Tak já tě zvu na další!
JEDEME DÁL

Když Leokastis se svou ženou Avani prošel průsmykem do Kar-galhadu, očekával, že za horami bude jiný svět. Nezmýlil se. Pomyslel si, že Rifasané dělají dobře, že se už dlouhá staletí izolují!
Byli tu cizinci, neznali jazyk ani zvyky. Zásoby, které přinesli s sebou, jim došly během týdne.
Jediným pozitivem bylo, že zachytili stopu toho zrádcovského zloděje Caradoca.
Dle očekávání mířil na jih.
Ztratil se jim v prvním větším městě. Jmenovalo se Hiristrad - či nějak podobně.
Zoufalství se jim stalo denním chlebem.
“Arténis!”
Leokastis strnul. Kdo by ho tady mohl oslovit jako přítele? Rifasky?!
“Pomohu vám,” řekl muž. “Pojďte, bydlím nedaleko.”

Zvoní telefon. Číslo známé.
„Dobrý den, už je zase rok za námi, tak vám volám kvůli smlouvě.“
„Ano?“
„Prodloužili bychom zase o rok. Ale budeme chtít víc peněz.“
„Hm.“
„Ještě se vám ozvu ohledně detailů.“
„Dobrá.“
„Tak na shedanou.“
„Na shledanou.“
Ze zvědavosti sednete večer k počítači a prohlížíte inzeráty. Co najdete, je ale předem jasné. Nemovitosti jdou nahoru, nájmy také. V Praze obzvlášť.
V nejhorším, kdyby to domácí fakt přehnal, byste snad mohli se smutnýma očima na čas zaparkovat u bráchy, jen ale za cenu každodenního dojíždění padesát kilometrů.
Takže nakonec s povzdechem nový dodatek k nájemní smlouvě podepíšete.

Poslední přičísnutí tuhých vlasů a bezděčné uhlazení ubrusu. Sváteční bábovka dráždí nos. Popravdě ani neví, co ji rozechvívá, Jan se včera tvářil roztrpčeně jako vždy; snad nervózní přešlápnutí, snad nevědomé posunutí čepice, když se vyhýbavě ptal, zda k ní může přijít, je prý cosi důležitého...
A náhle ví, čepice je dnes žmoulána v ruce, zarudlou tvář opustila běžná hořkost i neochota prohodit slovíčko, dvě. Bývalý švagr koktá svou otázku zdi za ní.
„Víš, kdybychom se vzali, Vejrychovsko-“
Štěpka však dál neposlouchá. Hlavu jí plní vidina manželství, šťastnějšího než první. Vidina děťátka, dosud postrádaného. Nelze se nechytit.
O mamonářském Janovi nepřemýšlí.

Terizio si mohl blahopřát. Zastihnout nejlepšího špeha v celém království nepřipraveného a zranitelného, to už chtělo nějaké schopnosti. Snadno prošel jeho ochranami, připlížil se k němu a k odhalenému hrdlu mu přitiskl blýskavý kovový předmět.
Nerliq vytřeštil oči.
„Chceš mě zabít?“ vydechl.
„Záleží na tvé odpovědi. Půjdeš se mnou a budeš mi sloužit?“
„Lákavá nabídka,“ protahoval to Nerliq.
„Rozhodnutí je na tobě, ale kdybys odmítl, následky by byly velice nepříjemné.“
„K obědu by byl chleba? Ano, můj králi, půjdu s tebou na ryby,“ zasmál se Nerliq a odstrčil Teriziovu ruku s třpytkou.
„Výborně. Vem dole podběrák a vědro a jdem!“

Paní Moravcová o ně pečovala s profesionalitou zkušené hospodyně a laskavostí milující matky. Poskytovala jim přístřeší, krmila je tak dobře, jak to jen s přídělovými lístky šlo, prala jejich nuzné oděvy, vyměňovala propocené ložní prádlo, ošetřovala drobná zranění a naslouchala, kdykoli některý potřeboval sdílet kousek svého trápení.
Ukrývala parašutisty půl roku, než ji obavy oslabily natolik, že vyhledala Alfréda Bartoše v bytě Krupkových.
„Jednou už jsem vám ji nabízel, pamatujete?“ okomentoval Fredy krabičku s jedovou kapslí, kterou jí podával přes stůl. „Odmítla jste.“
„Tehdy ano. Dnes ale vím, že bych jejich výslechy nevydržela. A má slabost by stála životy ostatních.“

"Byla by to pro tebe perfektní role, obrovská příležitost pro opravdovou hvězdu tvého formátu!"
Někde za tím sametem tušil dýku, a tak se s pousmáním napil kávy.
Docela příjemný den, kavárnou se linula veselá hudba. Svět vypadal podivuhodně prolhaně v pořádku.
"Je tu jen taková... Podívej, Oldřichu, je to nepříjemnost, ale naprostá formalitka," blýskl se zářivý úsměv.
Ha, krysa.
"Myslím, že jsem se vyjádřil jasně. Rozhodně ne kvůli roli a vůbec kvůli ničemu a nikomu jinému se s Alicí rozvádět nebudu," řekl tiše.
Zářivý úsměv zmizel.
"Ale taková nabídka se přece nedá odmítnout!"
"Taková se nemá ani vyslovit. Poroučím se."

Po krátkém, vlivném obídku,
jako moučník, rozumějte,
dostal jsem vám nabídku,
jen se klidně smějte.
Co bych mohl dělat,
když už něco,
že nemusím nic hledat,
a znám taky kde – co.
Odmítnout jsem nemohl,
pochopte to přece,
obočí jsem pozvedl,
oči sklopil k řece.
U řeky, ó ano,
u Vltavy sedíme,
je tu přece známo,
a na Hrad přitom hledíme.
Asi už vám svítá,
ona možnost uplatnění,
kde kdo místo vítá,
nad jiné už není.
Co vás nemá, že jsem váhal?
snad jak zvládnu onen nával.
Zběsile jsem přemýšleje,
pravil beze studu,
ať si Milda sedí kde je.
hajzldědkem budu.

Vedoucí budečské ošetřovny má Adama ráda. Byla trochu skeptická, když za ní přišel a nabídl, že bude ve svém volném čase na ošetřovně pomáhat. Teď je ráda, že ho neodmítla.
S potěšením sleduje, jak chlapec neomylně nachází místa a situace, kde může být ostatním nevtíravě užitečný.
Je ještě mladý a nezkušený, ale naučila se brát v potaz jeho intuici.
Mrzí ji, když mu školní povinnosti nedovolí přijít.
Je přesvědčená, že ten chlapec má potenciál.
Za pár měsíců za ní Adam přijde a naléhavě ji požádá o pomoc.
Vyslechne ho.
Polituje.
A utrhne jí to srdce, ale bude ho muset odmítnout.