DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky.
Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.
Před domem nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.
V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.
Nany se poprvé usměje.

Je mu osm měsíců. Daigoro sedí ještě trochu nejistě, oči upírá na otce. Pokládá před něj oblíbený míč, ten se zlatými skvrnami. Pak do země zabodává svou katanu dótanuki. Slova ještě moc neznamenají, důležitý je hlas, jeho hlas. Vol, Daigoro.
Otec ukazuje na míč. Nebe. Maminka. (Zabiji tě okamžitě, můj nejsladší. Vždyť jsem byl šógunovým popravčím.)
Otec ukazuje na meč. Peklo. Pomsta. (Bylo by ti lépe mrtvému.)
Nejkrásnější hra, kterou s ním kdy hrál. Daigoro se zasměje na míč, pak popoleze a dotkne se meče. Otci vhrknou do očí slzy. Přiváže si ho na záda a společně vykročí do tmy.

Vyhostili mě ze země. Soudili mě za velezradu. Přišla jsem o své dědictví. Vlastní otec se mě zřekl.
Ale že jsem v cizí zemi, bez peněz, bez domova mi nevadí. Se svojí magií bych si poradila. Jenže tu mi taky vzali.
Tak využívám své reflexy z boje ke kapsářství a bojové dovednosti v noci v parku, když mě přepadnou.
Proto když se objevila nabídka přidat se k družině lovkyň Artemis, neváhala jsem a šla tam.
Bohužel to byl prank. Dost zrádný. Pár lidí z mé minulosti mě chce mrtvou a tohle byl podlý trik, jak mě vlákat do smrtelné pasti.

Laurensi,
rád bych Tě pozval do Albany, abys byl svědkem Té noci. Moje snoubenka je dobrá dívka a už dávno Tě miluje; řekl jsem jí, že jsi chytrý člověk a můj přítel. (…)
A. Hamilton
...
Stáli naproti sobě.
Konečně.
„Nepřišel jsi."
„Na svatební noc jsem to bohužel nestihl. Omlouvám se.“
Laurens položil Alexanderovi ruku na hruď.
„Ale jsem tu teď,“ posunul ji na břicho.
„A víš,…“ sjel rukou ještě trochu níž a potutelně se usmál, „stát se může cokoli.“
„Johne Laurensi, je milion věcí, které jsem neudělal, ale ty nebudeš jednou z nich,“ vydechl Alexander a spojil jejich rty v polibku.

,,Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá!"
Pokračoval úlisným hlasem blonďák a ledabyle si rukou
prohrábnul svou neupravenou čupřinu.
,,Hm, co to asi tak bude," pomyslel si Marek, ,,nejspíš bude chtít,
abych mu ho tady blafnul přede všema, výměnou za míč.
Nebo něco na ten způsob. To by mu tak bylo podobný!"
Než se nadál, měl poznat, o co půjde.
Blonďák ho náhle a bez varování vzal za ruku a někam ho táhl.
Marek o něm věděl jen to, že se jmenuje Patrik,
a ve Světlíkově - čtvrti sousedící s jeho vlastní
- je mezi hochy něco jako místní kápo. Obávaná persona.

Baksheesh was a lot of things in this part of the world.
An expression of appreciation for services rendered.
A way to grease the rusty wheels of bureaucracy into action.
Or a closing of a deal nobody wanted on paper for things you couldn't acquire any other way.
The military encouraged its people to show initiative.
As he offered money in a handshake to the person against him, he doubted this is what they would have in mind
Iraq was a warzone.
Everything around it was at fragile peace.
If his father is out there, he'll need a local guide.

„Vaše postavení je zoufalé, pane kapitáne, vzdejte se!“
„Nikdy.“
„Jste obklíčeni, zemřete zbytečně.“
„Nikoli, padneme pro národ, pro krále, pro vládu a všechny ty topiče, řidiče, sedláky a švadleny…“
„Vaše smrt přece nikomu z nich nepomůže, naopak v zajetí budete pro svůj lid větším přínosem. Můžu vám přečíst tisíce děkovných dopisů osamělých žen, kterým jejich muži posílali balíky jídla, dentální pomůcky a doutníky.“
„I mezizubní kartáčky?“
„Nejen ty, ale i jednosvazkové kartáčky, dentální nitě, škrabky na jazyk, pískovačky zubů a zubařská křesla. U nás se totiž důsledně dbá na dentální hygienu. Pane kapitáne, vás ušetřím, ale plak na zubech nikdy!“

Narodila se v Pákistánu a od malička si ráda hrála na princeznu a snila o dni, kdy potká svého prince. Jak to tak ostatně bývá, že? Inu, jednou takový den přišel. To bylo panečku něco! Když byla s ním, starosti byly tytam a on vedle ní zapomněl na svět. Kdyby mu pošlapala nohy, omluvil by se jí.
Idylka ale měla své mouchy. Otec mladé paní nesouhlasil. Jak si mohla sama vybrat manžela?! Našel pro ni přeci ideální partii. Nabídl jí zubaře. Bohatého.
Přišla ale svatba. Z lásky. A pak žaloba. Pro údajný únos. Šla svědčit proti. Těhotná. Rodina ji ukamenovala.

„Nu, kamaráde? Můžu ti tak říkat, ne? Vždyť nakonec oba sloužíme jednomu stvořiteli. My si nemusíme na nic hrát. Oba víme, jak to dopadne a že ten tvůj táta zařídil, že nakonec musím prohrát. Proto už tě ani nesvádím a mluvím na rovinu. Říkají, že jsem vládcem světa? Cha cha. Už mám těch hloupejch lidí plný zuby. Vezmi to za mě. Prosím. Budeš skvělým vládcem. Já se ti podvolím, slibuju! A až budeš potřebovat radu, jak s lidma zacházet, rád pomůžu. Víš, že s nima mám víc zkušeností.“
„Je psáno: Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.“

„Drahá sestřenko,“ obrátil se k ní s výrazem, jenž nepochybně pokládal za svůdný úsměv, který však pro strašlivou nabubřelost majitele působil nanejvýš směšně.
„Stěží můžete pochybovat o předmětu mého hovoru“.
Přízeň Lady Catherin, výhody, jež pramení z takové známosti, výnosná fara na jejím panství, úctyhodné postavení „muže sukna“, majetek, který on sám zdědí po smrti jejího otce, to vše byly skutečnosti, jež mluvily jednoznačně v jeho prospěch.
A jemu dělalo moc dobře, že je nositelem všech těchto předností. O svém úspěchu nepochyboval ani na vteřinku.
Přinejmenším dokud za Elizabeth nezapadly dveře.
(Legrační je, že podobně sebejistý byl i ten druhý).