DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Zase to dokázala líp, než Julia. Příště se to podaří také. Je starší, tak se to patří. Knížky četla první, v učení mírný náskok. Paní Norrisová tvrdí, že na pianoforte hraje s větší grácií.
Ve správný čas obě oslní širé okolí svou krásou a kultivovaností. Maria samozřejmě o něco více. První v nových rozhovorech, první v přípitcích.
První doušky a první stíny. První rozvířený prach.
Kvapný sňatek, nové prvenství, záměrná hloupost.
Vždy o krok napřed, jen cesta je jasně nalinkovaná. Bezcílné prázdno dní.
Její první krok do zapovězeného neznáma sestřička také napodobí.
Maria však bude první.
První cejch, poslední zprávy.

"Muldere!" Rozléhalo se lesem.
"Scully!" Přišla odpověď.
"Já bych šla tudy, pane," ukazovala blondýna.
"To se mi nezdá moudré, O'Neille," pravil k nim muž s ozdobou na čele.
"Já ti nevím, Jacku," řekl ten brýlatý.
"Pojďte, někde tu ta skrytá chaloupka antiků bude."
"Jak hluboko mám ještě kopat, mami," zeptala se tmavovláska, zatímco na podpatkách odhazovala rýčem.
"Už jen kousek, Rumple to nemohl zakopat moc hluboko."
O kousek dál na sebe mířila trojice zbraněmi.
"Helo, ona je Cylon!"
"To není pravda, to Starbuck je Cylon!"
"Mám pocit, že jsem si spletl říši pohádek," povídá pan Majer. "Alespoň zajdu na houby."

Loď plula s příznivým větrem rychle dál, ale nová peripetie na sebe nenechala dlouho čekat.
„Šlaka!“ zvolal náhle Pirát Kapitán, studuje mapu k pokladu, „přímo v cestě nám leží obrovské neprobádané území, to je již v dnešní době veliká vzácnost!“
Edvin by vesměs proti průzkumu lvího teritoria nic neměl, ale Pirát ještě nebyl se čtením mapy tak docela hotov.
„Můžeme ho proplout a pojmenovat po našich papoušcích, leč mohlo by to taky být něco jiného. Například obří ledovec nebo velrybí hřbitov, to takhle jeden bez legendy vyloučit nemůže.“
Dilema vyřešil rychlou diagnózou druhý námořník.
„Plujeme dál, je to racčí trus.“

Na Zemi už neprozkoumaná místa prakticky nejsou. Jistě, zbývají nějaké ty oceánské hlubiny; a možná někde v pralese, v Antarktidě či na Sibiři by se našel decimetr čtvereční, který lidská noha nepošlapala; zraky všech jsou teď ale obráceny úplně jinam. Vzhůru.
Je třeba dobýt vesmír. Je třeba dobýt vesmír jako první, ukázat těm prohnilým kapitalistům, jak moc je socialistický člověk přesahuje!
Na dně srdcí však zůstává nejmenší nikdy nevyslovená pochybnost. Co když tam opravdu je, co když ho první sovětský kosmonaut nalezne?
Napětí po přistání by se dalo krájet. Jurij Alexejevič je protne jedinou větou:
„Boha jsem ve vesmíru neviděl.“

Room after vibrant room, the Doctor was getting gloomier. He had carefully coloured every piece of every map. Each corner of Gallifrey, Tara, the planets of E-space - he had already visited every interesting landmark (and most of the uninteresting ones) throughout the multiverse.
Downhearted, he walked back, trailed by his scarf.
By accident, he glimpsed a narrow white strip on his favourite planet.
***
Romana looked at the dark scanner: "It's broken. Again."
"No," the Doctor beamed. "It's the Mariana Trench. I've never been here."
Romana sighed: "Well, as untarnished blacknesses go, it's first rate."
"Yes," he said blissfully. "It is."

Žabák Rejska miloval. Děsně moc, miloval ho, co nejvíc byl ve svých sedmnácti schopen, miloval srdcem, duší i tělem.
Miloval, když se Rejsek usmíval, když byl zamyšlený, miloval, jak mu jiskřily oči, když ho Žabák líbal.
Líbání byla jeho nejoblíbenější část, společně s doteky - ať už lehkými setkání konečků prstů nebo pevných sevření.
Stačilo pomyšlení a Žabáka svrběly prsty steskem po Rejskově kůži.
Dotýkal se Rejska téměř všude - hladil ho po tváři a zádech, líbal na břiše, lechtal na chodidlech.
Zbývalo jen poslední a Žabákovi nevadilo, že Rejsek zatím nechce. Rád počká, než jeho prsty budou moci objevit úplně všechno.

"Podejte mi modrou!" zavolala Alžbětka.
"Hory mám kreslit hnědě?" zeptal se Michal.
"Jak děcka..." povzdechl si Otík přecházeje opodál. "Kolik vám je?"
Náhle spatřil zakutálenou černou pastelku. Dostal nápad.
Když vy si tam můžete vytvářet svá "umělecká díla", tak počkejte, to budete koukat.
Přiběhl k ostatním. "Vždyť jste to celý počmárali! Kam mám teď nakreslit..." Nedokončil. V pravém rohu ještě zbylo trochu místa. Skočil k němu a pustil se do práce. Když skončil, byl na svůj výtvor hrdý. Jeho drak naháněl hrůzu...
Měl jsem to ale skvělý nápad.
"Ne. Špatný. Moc špatný," říkal si, když se potvora tyčila nad ním.

Pět.
"Nesnáším to tady!" ozve se polohlasem v přeplněné chodbě.
Čtyři.
Hlouček dětí roztrhne banda starších. Vrazí do nich a místo omluvy jen zanadávají. Naživu je drží jen myšlenka, že odtud brzy vypadnou.
Tři.
Malý chlapec znovu najde svého kamaráda a zoufale mu ukáže počmáraný papír.
"Já se vážně snažím! Jenže tohle nejde zakreslit. Už jsme se zase ztratili."
"Ukaž," vyrve mu druhý hoch papír a znalecky ho prohlédne, "to půjde."
Dva.
"Nepůjde! Tady mi došlo místo, tak jsem tu chodbu kreslil sem. Ta mapa je moc malá."
Jedna.
"Já nevím, kudy! Nestihneme to!"
Prázdnou chodbou se ozve hlasité zvonění.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.
A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.
Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Je to sladké. Chutná to čokoládou a slzami a jahodami, co jste spolu předtím jedli.
Ruce nehybné, pevně přivázané - budeš mít stopy, ale bolest se neozývá. Nohy ve svých pozicích, upevněné. Pohnout se? Jak nesnadný úkol.
Bolí to? Možná. Asi by to jiný považoval za bolest, ale je to přespříliš sladké. Rány dopadají jedna za druhou, přes sebe. Nemá to systém, nebo alespoň nejde rozpoznat. Červené proužky pokrývají bělostnou kůži. Vytváří obraz - jaké to mistrovské dílo!
A přeci, přeci celou tu dobu jen čekáš, až se mapa zaplní celá. A červená zcel zakryje nudnou bílou.
Místností se rozlije slastný výdech.