DMD č. 11. pro 11. 4. 2018. Téma: Upřednostňuji osobní setkání

Král už byl třetí rok vdovcem, i pojal opět touhu se oženit, protože jak známo, dva synové jsou rozhodně lepší než jeden. Tentokrát chtěl sňatek skloubit s rozumem a politikou, i byla mu doporučena bohatá vlámská vévodkyně. Vojenský pakt s vévodou z Kleves by se Angličanům náramně hodil. Panovník váhal, ale když spatřil její portrét, urychleně souhlasil se svatbou.
Za pár měsíců přijela nová anglická královna Anna a byla představena lačnícímu Tudorovci. Král v její přítomnosti neřekl nic, nicméně když odešla, mumlal cosi o kobylách a trval na anulaci sňatku.
Další nevěstu si vybíral zásadně už jenom tváří v tvář.

„To je ale venku krásně,“ kochala se domácí.
Je. Tak proč už dávno nejsou dveře dokořán?
„Ještě je tam ale docela zima,“ dodala, když koukla na teploměr za oknem.
Zima? Blázníš? Mám kožich! Otevři ty dveře!?
„Ale pohled je to nádherný. Jsou takoví sladcí! Ráda se na ně koukám. Ty taky, viď? Je to lepší než televize!“
Souhlasím. Je to lepší než televize, lepší než rádio, je to lepší než kdeco, ale vůbec nejlepší by bylo, kdybys už konečně otevřela ty pitomý dveře a nechala mě, ať do toho hejna tupých ptáků vlítnu! Není nad to, mít peří v tlamce!

„Dal mi takovou otázku, až se mi hrůzou prodloužil nos,“ líčí zničený Teddy.
„Ale odpověděl jsi správně,“ naprosto nepochybuje Megan.
„Copak já vím? Pamatuju si jenom, jak mi vlasy vystřídaly všechny barvy duhy. Proč jenom musí mistr Jessenius vyžadovat pro přijetí ke studiu osobní setkání? Totálně jsem to podělal.“
Vtom zaklepe na okno úředně vypadající sova. Teddy jí třesoucími prsty sundá z nožky pergamen.
„Přečti to,“ podá ho Megan.
„Vážený pane Lupine, byl jste přijat ke studiu léčitelství. Jen bych doporučil, abyste se soustředil na zelenou barvu svých vlasů. Bude vám ladit k léčitelskému hábitu. Mistr Jessenius,“ čte dívenka spokojeně.

Mael jednou zaslechl příběh o muži, kterého posedl démon alkoholismu. Chlap propil jmění ,než si toho někdo všiml a přivedl k němu theurga, který z něj démona vymýtil.
Jiného večera jej matka opět plísnila za jeho nevhodné chování.
"Promiň mami. Mami, myslím, že jsem posedlý démonem."
"Posedlý, jo? Tak to je teď tvoje výmluva? Možná by rákoska z tebe to posednutí vyhnala! Nikdy jsem si nemyslela, že bych mlátila svoje dítě, ale ty mě k tomu doženeš!
A maž spát, na zítra jsem tě objednala ke školnímu psychologovi."
Mael před spaním brnkal na kytaru. Když hrál, ON byl nezvykle potichu.

“Nádherné, viďte,” ukázala černovláska na majestátní bílou stavbu.
Karel přikývl. Montmartre měl svébytnou atmosféru. “Dáme si kávu?” Ukázal k blízké kavárničce.
“Ráda!”
“Byl jsem potěšen, že jste přijala mé pozvání.”
“Poslal jste mi třikrát nádherné květiny, k posledním lístek, že se chcete setkat. Tomu nešlo odolat! Byla jsem na vás zvědavá,” mrkla na něj trochu rozpustile.
Pousmál se. O její kráse věděl dlouho, jak příjemnou společnicí je, zjistil teprve dnes odpoledne. “Kdy vás příště uvidím, mademoiselle Marléne?”
“Dnes večer se nepřijdete podívat?”
Byla zklamaná? “Jistěže přijdu.” Přitáhl si její ruku ke rtům, aby ji políbil. “Ale myslel jsem osobnější setkání.”

Seděl ve stínu a vychutnával si zasloužený sorbet. Konečně pociťoval klid. Naplněná ledárna zajišťovala čerstvost jídla i ve žhavém pouštním vzduchu. Nepříjemné náhody... se stávají. Zaplatil také hned několik ochutnávačů. Kdyby to byl záměr. Každé dveře jeho paláce hlídali stráže. Kvůli bezpečí i z okázalosti. A nikdy nepřijímal dary. Z přesvědčení. Nikoho nenavštěvoval. Každý za ním musel přijít sám, neozbrojen a držet se v uctivé vzdálenosti.
Pozoroval zurčící vodu ve fontáně a byl spokojen. Zahlédl stín dravého ptáka, který vyplašeně odlétl z trámu nad atriem.
A dál už nic.
Asasín skryl čepel a pokrčil rameny.
"Nikdo se nikdy nepodívá nahoru..."

Jaro si letos dalo načas, ale konečně se ráčilo dostavit. Den za dnem sleduju, jak se příroda ze spící krásky mění v rozvernou lvici.
Barev se dotýkám očima a konečky prstů. Střapatě žlutých podbělů, drzých petrklíčů s meruňkovou vůní, závějí bledulí, něžně fialových polí podléšek, o něco tmavších záplav fialek. Trnky jsou v rozpuku.
Ale nejenom oči a ruce mají svou pastvu. Sojky pobaveně hulákají a nad hlavou švitoří skřivánek, málem k ohluchnutí.
Nadšeně líčím své lesní zážitky náhodné známé. Ohrne ret: „Že se ti chce vláčet se křovím. Na internetu máš mraky fotek.“
Dávám přednost osobnímu setkání. Fotky nevoní.

Počasí na poslední chvíli dostalo rozum.
"Už mělo být po všem," zaskuhral Billy do tiché a jasné noci. Silně si mnul ruce, aby si v nich rozproudil krev.
"Nestěžuj si pořád," zašeptal druhý voják Peter a pozoroval německé zákopy. "Co maj sakra znamenat ty světla?"
"Cigarety?"
"Ani teď by takhle neriskovali."
"Ticho. Slyšíš to?"
Zavál vítr od východu a přinesl známou melodii a neznámá slova. Stille Nacht, Heilige Nacht.
Za chvíli přišel ze západu rozkaz. Boš nemůže být hlasitější. Silent night, holy night se ozvalo z celého sektoru.
První vojáci vylezli ze zákopů a vydali se vstříc nepříteli. Nesli dárky.

"Dobrou noc."
Nininy kroky odezněly po schodech. Dina Caliente počkala, až sestra zmizí z doslechu docela, a teprve pak stiskla malé tlačítko na zadní straně jejich televize. Obrazovku zaplavilo zrnění. Teprve po chvíli se obraz ustálil na podlouhlé zelené tváři s černýma očima.
"Voláš brzy," zhodnotil mimozemšťan.
"Sotva bude lepší příležitost," vysvětlila stručně Dina, "před chvílí volal Don, že je na cestě k němu."
"Takže máme únos provést už dnes v noci? Bez příprav?"
"Pokud vím, mám to u tebe, starouši," odsekla blondýna. Nejaději by to celé vyřešila osobně, ale touha mít Bellu konečně z krku byla přeci jen silnější.

Popadnout dech, zakroutit hlavou nad přehnanou péčí, svalit se do křesla, roztřepané ruce uklidit z dohledu.
"Tak?"
"Prohlídnul jsem Milanovo dům, kromě útoku žádné stopy, a vrátil se k tělu. Našel jsem u něj jen kapesník a jeden kousek puzzle, nic víc. Pobral jsem to a vyrazil sem. A pak to začalo. Než jsem se dostal do rybníka, málem mě to zabilo."
"Snažilo se to projít ochranami. Hladinu jsem zapečetil."
"Vím. Obávám se ale, že to neodejde."
"Ale co to vlastně je?"
"Nemám ponětí. Je to jako zhmotněná noční můra. Toho hajzla, co to vyvolal, bych rád dostal do rukou."