DMD č. 11. pro 11. 4. 2018. Téma: Upřednostňuji osobní setkání

Ayre nesl Gunnarovu smrt velmi těžce.
Zejména proto, že se jí cítil částečně vinen. Kdyby se nebyli s Gunnarem domlouvali, kdyby - jak teď chápal - nechtěli obejít Zasvěcování...
V chrámu elementu má být každý sám. A Gunnar nebyl.
Ayre proseděl celé dny na obrubě Mandaly a zpíval jeden lament za druhým.
Až mu jednou z hlubin odpověděl Gunnarův hlas.
Ayre stiskl krk loutny, jako ve snách překročil obrubu a vstoupil do bílé mlhy. Gunnarův hlas ho lákal dál, Ayre improvizoval sloky plné nečekané naděje na shledání, zabředával stále hlouběji, nevnímal baziliščí oči zažíhaných ohníčků...
Měl štěstí.
Mistr Hjalmar ho našel včas.

Má ráda cestování. Dlouhé trasy přímo zbožňuje.
Teď je ale na místě a ráda by si odpočala. Pomalu přestává vnímat okolí.
"Dobrrý večerrr, Modemoiselle."
Jeho nohy předváděly taneční kreaci zamilované rumby.
"Rrráád bych se s vámi seznámilll."
Božínku, zase jeden neodolatelný seladon... pomyslela si.
"To víte, Mademoiselle, není nad osobní kontakttt. Ten já nejrradějjj." tiše zpíval a sem tam se o ní lehce otřel bokem.
Ať jde pryč! Já se ho snad nezbavím! bědovala.
...
"Poslyš, já ti měla celou cestu od vás vidiny." volá mi kamarádka po příjezdu domů.
"Pak začalo pršet a rázem všechny ty ťapky za oknem zmizely."

Po schůzi seděli v zimní zahradě Grimmauldova náměstí. Sirius načínal neurčitý archivní alkohol, Rowena potutelně usrkávala čaj bez rumu, ačkoli byl únor.
„Siriusi?“
„Hm?“
„Jsem těhotná.“
Děs v očích.
Rozesmála se. „Klid! Naposledy jsme spolu spali tak před deseti lety.“
„Před sedmi.“
„Jsem poctěna, že si to pamatuješ.“
„Máš štěstí, že výjimečně piju a hned to můžu oslavit.“ Vrhne na něj pohled. Šťastný neotec pokrčí rameny a napije se rovnou z lahve.
„Co na to Pan Zmijozel?“
„Uvidíme se pozítří. Přece mu to nevzkážu po sově. I kdyby mi nečetli poštu.“
„Jestli nebude mít radost, prokleju ho.“
Usměje se.
Šťastně.

"Žabičky pozorujte, ale neodnášejte. Mimo tunely umřou," pronesl Vraspír škádlivě Danielovi přímo do ucha.
"Vím. Jsem kryptozoolog," odpověděl Daniel a opřel se o stěnu. Dotkl se jí jen lehce, aby si pomohl vstát z podřepu.
Jenomže už nevstal.
Ruka mu prošla skrz. Mechová chapadla na okamžik zasvítila na jeho předloktí.
Daniel se propadl skrz stěnu.
"Ups," komentoval to Vraspír.
"Jaký ups?" zeptal se Jaroslav mrazivě.
"Právě jste se osobně setkali s takzvanou H-dírou. Anomálií umožňující pevným objektům procházet zdí ve zrychleném čase," odpověděl Vraspír.
"Osobní setkání mám rád, ale... Kde. Je. Daniel?" odsekával slova Jaroslav.
Jenomže právě to Vraspír nevěděl.

„Můj milý A.,“ hladila si Elis bříško, „Máš hrozně paličaté rodiče…“
„Hlavně matku,“ doplnila Theresa. Ležely blízko sebe. Hřály jedna druhou.
„Taky budeš takový. Hodně brzy se naučíš rvát o své místo na světě.“
Obě vyjekly, když ucítily mohutné kopnutí zevnitř.
„Tak brzy zase ne,“ zahihňaly se.
„Budeš mít dar naslouchat a vést druhé,“ hleděla Elis kamsi před sebe, „...a budeš s sebou proto nést i nezměrné břímě soucitu.“
Theresa na ni mlčky hleděla. Pocítila dotyk něčeho posvátného mimo tento svět.
„Taky mu něco pověz,“ pobídla ji matka, ale dívka jen zavrtěla hlavou.
„Kdepak. Teprve až mu pohlédnu do očí.“

Obnažené se vypálilo do mého vnitřního zraku. Musím ji vidět i tím vnějším!
„Myslím, tati,“ začnu ležérně, „že vzkazy už mohu nosit taky! S polykáním nemám žádný problém, dokonce myslím, že mám lepší žaludek než...“
Zamračeně si přiloží ukazováček na rty.
Pak kývne.
„To se hodí, pošlu tě za Vénou!“
Ale. Véna nemá děti, a když s ním není Olga, ani bonbóny rozdat neumí!
„A třeba Zině nic nepotřebuješ?“ pípnu.
Překvapeně vzhlédne od papírku.
„Slíbila mi jeden komiks!“ lžu na vysvětlenou. Lžu otci. Nechápu. Hořím.
Uchechtne se.
„Se Zinou preferuji osobní jednání.“
Deníkový záznam M. B. z 27. 5. 1978

„Jakmile dostanu peníze,“ ujišťoval hologram pohledné prsaté blondýny muže, jenž se před zraky okolí ukrýval v temné uličce, „najdeš plány v mojí mrtvé schránce na třinácté úrovni, vedle opraváře inhalátorů.“
Zákazník nevypadal zrovna nespokojeně, ale očividně měl jeden zlepšovací návrh, který jistě nijak nesouvisel se vzhledem informátorky.
„A co si vše předat někde v baru? Tak to mám radši.“
Nebo že by souvisel?
„Ale já ne,“ usmála se rozpačitě a on by přísahal, že se hologram před rozplynutím mírně začervenal.
Odmítnutí ale bylo v jeho zájmu. Šikovně upravený obraz totiž vysílal jeden z posledních a hlavně nejošklivějších Geonosanů v galaxii.

Dávalo smysl, že si důležité informace nebudou posílat černé na bílém, nicméně nerozluštitelné hádanky poněkud postrádaly smysl.
„Regulusi!" Pohlédl na obraz.
„Já tě poslouchám," ujistil Evana znuděně jeho nakreslený přítel.
„Už týden se snažím rozluštit tvoji zprávu..."
„Zjevně jsi idiot..."
„Nemohl bys aspoň nahodit nějaký nápad?" Snažil se být trpělivý.
„Jsem obraz," podotkl. „Namalovali mne dříve, než jsem tu šifru vymyslel... Nic nevím."
Evan si hluboce povzdechl. Tušil, že to neprojde. Svrběl ho jazyk. Jenže nechtěl riskovat, že se Black urazí, zdrhne z rámu a další měsíc bude k nenalezení.
„Život by byl o tolik snazší, kdybys tu opravdu byl."

Aloy vstoupila do lůna hory. Fialová světla blikala a naváděla ji hlouběji k jádru. Trvalo dlouho, než se ocitla až u hlavního ovládacího panelu, fokus nahrával data a spouštěl nalezené datadisky.
„Kde to jsem?“ zeptala se Aloy.
„Vítejte zpět, doktorko Elizabeth,“ zaznělo z panelu.
„Nejsem Elizabeth. Kdo jsi ty?“ bránila se Aloy.
„Genetický kód shodný. Doktorka Elizabeth Sobeck. Program Gaia, podprogram Eleuthia vás vítá,“ pokračoval hlas z reproduktoru.
„Program Gaia? Podprogram?“ Nová a cizí slova. „Kde jsi. Ukaž se mi,“ křikla Aloy.
„Potvrzuji.“ A nad hlavním panelem se objevil hologram ženy ze Starých časů. Aloy užasle hleděla tváří tvář Všematce.

Vanilkovou, řekl Mach, Šebestová si přála jahodovou, Mach chtěl do budoucnosti, Šebestová do New Yorku, Mach chtěl být slepice, Šebestová krabice, občas se ke sluchátku dostali Pažout s Horáčkem a co si přáli ti dva, to ani nechtějte vědět, a sluchátko říkávalo, jak je libo, až jednou řekl Mach, Šebestová, co je vlastně v tom sluchátku, a Šebestová řekla, viď, co tam asi je, a Mach povídá, prosím, my bychom chtěli vědět, co nebo kdo plní naše přání, a sluchátko chvíli mlčelo, než řeklo, opravdu?, a řeklo to tak zvláštním tónem, že Mach s Šebestovou rychle vykřikli, nebo radši né!