DMD č. 11. pro 11. 4. 2018. Téma: Upřednostňuji osobní setkání

Po chvíli už se zorientovali. Podle vesnice. Nebo spíš jejích zbytků.
Ne že by toho zbylo nějak moc. Ale to, co zbylo, bylo poničené ohněm a výstřely.
„Nevím, kdo to tu měl tenkrát na starost,“ rozhlédl se Vran kolem, „ale odvedl mizernou práci. Tohle místo se dalo ubránit skvěle.“
Liška zabodla prst do mapy a pak se prudce nadechla.
„Rezka,“ řekla. „A nedalo. Tedy, dalo by se, ale místní se obrátili proti ní. Lovci démonů, nepamatuješ?“
„Až je najdu...“ zavrčel Vran.
„To bylo před sto lety.“
„Až je najdu...“
„Uvědomuješ si, že lidi tak dlouho nežijí?“
„To je hrozně nešikovný.“

Opravdu poznáš horu, když jí málem ukopneš špičku a potom se jí letíš zpátky omluvit. Hora neřekne nic, ale ty víš, že ví.
Opravdu poznáš vítr, když se ti opře do křídla a ty se skoro nestihneš bát.
Opravdu poznáš zemi, když ji zalije večerní slunce a řeky, louky a pole hluboko pod tebou připomínají tekuté zlato. Ten pohled ti vžene do očí slzy a do srdce touhu nikdy nepřistát.
Opravdu poznáš lidi, když s nimi vytočíš stoupák až k základně mraku.
Opravdu poznáš sebe. Myslím, že jo. Když do sebe všechno zapadne a v duši cítíš klid a pokoj.

"Sportovec."
Mám permanentku do posilovny.
"Romantik."
Vzpomenu si, že je Valentýn.
"Rád vařím."
Jednou za měsíc a hrnce nechám ve dřezu.
"Spisovatel."
Vysedávám ve Starbucks.
"Miluju procházky na pláži."
Netuším, co mám ještě napsat.
"Jsem svobodná duše."
Kouřím trávu.
"Jsem svobodná duše."
Hodlám ti zanášet.
"Hledám opravdovou ženu."
Chci předstírat, že jsou pořád padesátá léta.
"Svobodný."
Ženáč. Zatím.
"35 let."
48 let. Fujtajbl.
"195 centimetrů."
190. Proboha, proč?
"Když každého hned odmítneš, zůstaneš sama! Proč se s někým aspoň nezkusíš sejít?"
Verity si povzdechla a otevřela další profil.
"Ale nebojte, nejsem sériový vrah! Ha, ha!"
Zavřela aplikaci a vyťukala 911.

Evžen si promne rozpálené dlaně: „Nemůžu najít žádné vodítko, je tady toho moc. Musím si počkat přímo na ducha, snad potom dokážu zjistit, čeho se chytit.“
Dmýšek už kreslí ochranný kruh. „Nedovolím vám nic riskovat. Postavte se sem.“
Evžen pochybovačně pokrčí rameny, ale poslechne. Zhasnou sféru a čekají.
Nic se neděje.
Evžen ztratí trpělivost a navzdory Dmýškovu varovnému výkřiku vystoupí z kruhu.
Útok přijde okamžitě.
Ne že by si Evžen nějak liboval v bolesti, ale naučil se ji snášet jako nezbytnou součást své práce. Zuřivé kousance zraňující do krve však vydrží jen pár vteřin. Pak usoudí, že kdo uteče, vyhraje.

„Takový návrh je...!“ výběrčí spolkne zbytek věty, když se Obelix, doposud pátrající po hýbajících se vojácích, se zájmem otočí, aby zjistil, kdo se na náměstí tak rozkřikuje. „Řekněme, že je nevýhodný...“
„Taky můžu napsat Cézarovi,“ pokrčí rameny Asterix. „Určitě se o tom rád dozví.“
„Ha! Proč by císař věnoval byť špetku pozornosti mazanici nějakého Gala?“ frká Taxus, ne zcela přesvědčen, že ten skrček umí vůbec psát.
„Bez obav. Jsme dobří známí. Loni jsme zapíjeli příměří naším pivem až do úsvitu. Při osobním setkání byl Julek v pohodě, takže bych s ním raději mluvil, ale v tomhle případě bude stačit depeše.“

Lidé mu nepřestávali dělat starosti. Jistě, poslouchal je a snažil se pomáhat, ale přesto cítil jistou osamělost. Rozuměl jim, ale nechápal je. Chyběl mu jejich dotek.
Věděl, že oni mu naproti nepřijdou, a tak se rozhodl vyjít jim naproti sám. Opustil svůj příbytek a žil s nimi. Mluvil s nimi. Jedl s nimi. Viděl z jejich úst splývat stony i smích. Dotýkal se těch, kterých se nikdo dotknout neměl, a uzdravoval je. Mnozí ho milovali a nemnozí nenáviděli a on konečně pochopil, za koho má zemřít.
Třiatřicet let po svém vtělení tak mohl říci: „Bože, nelituji, že jsi učinil člověka.“

Vždycky říkali, že ta kost chodí po jeho boku. Když se jeho družina zmocnila nějaký tý káry, tak i jezdila.
Někdy vtipkovali, jestli se ho drží, i když dělaj všecko ostatní. Po tom, co ovládl oblast.
Jenže teď se mu kůže barvila divnejma odstínama. Myslel si, že ho otrávil Levoboček. Nebo ta poslední malá krysa, co ho pokousala. Vymlátil jí zuby, ale něco v těch jejích slinách muselo být, protože teď viděl tu, co s ním chodila.
V jejím pohledu zachytil požár, trhající se kůži, bezmoc, ale ani náznak toho, že by pro ni cokoli znamenal.
Zrcadlový oči, pomyslel si.

Vše bylo připraveno na provedení taurobolia.
„Víte, byl bych raději, kdybych mohl ten rituál provést sám,“ pronesl Šár klidným hlasem.
„To však není možné a sám to víte,“ podotkl kněz. „I tak můžete být přítomen,“ dodal, aby Šára uklidnil.
„Vidím, že mne znáte. Ano, upřednostňuji se setkat s vojáky osobně. Spolu s vaším rituálem jim to dodá odvahy,“ pousmál se Šár.
O tři hodiny později kněz přistoupil k přivázanému býku. Jedním tahem mu podřízl krk. Krev stékala do kádě, odtud dál trubicí, která ústila nad hlavou vojáků. Dokud je krev chrání, nikdo je nedokáže zranit. Ohrozit je mohlo pouze počasí.

Zastavili u studánky kousek pod vrcholem a začali Salix omývat vodou.
„Nevím, kdo vymyslel tohle putování za klíči, ale ještě že tu není,“ zavrčel Jindřich.
„Také upřednostňuji, když mohu jednat s dotyčným osobně. Ale město asi nemá lidskou tvář,“ pokrčil rameny Jan.
„Studánka. Dno,“ zašeptala Salix. Jan se otočil. Všiml si klíče na jejím dně. Vypadalo to jednoduše, jen pro něj sáhnout. Přesto se bál.
„Odteď to bude podle našich pravidel,“ prohlásil Jindřich. „Klíč bereme všichni nebo nikdo.“
Jan vděčně kývl. Vložili ruku do vody. Najednou se zdálo, že je něco táhne ke dnu.
Jindřich měl pocit, že se topí.

Protáhli jsme se otvorem v bubnu schovávajícím otvor ve zdi, poté otvorem ve zdi a pak následovalo schodiště. Přeletěli jsme je a pootevřenými dveřmi se vplížili do tajné komnaty.
Vplížili. Téměř. Dveře vrzly, když se jimi protáhl pořádný chlapák, tedy já.
"Takže se konečně poznáváme, pane doktore Foršunku," řekl shrbený člověk, obrátil se a podivil. "Vy jste taky...?"
"Tam!" kvíkl pestrák. V závěsu za ním jsme přistáli na závěsu.
"Je to pokoj pro návštěvy," zvedl oči ke stropu vrápo.
"To by nebyl skrytý," řekla večerka.
"Co se děje, pane kolego? Proč se neproměníte?" zeptal se shrbený člověk s dlouhými špičáky.