DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

Půvab kroky její nadnáší
boky rozvlní
hrudník roztančí
ze světel reflektorů nemá strach
strach proměnil se
v pouhý prach
na odiv klade
každý pohyb její
není to snadné
pro ni však námahou není
otevřít srdce
a nechat se vést rytmy
za světla i za tmy
vždycky taková nebyla
dnes by ten pocit
za nic nevyměnila
Je to jako před chvilkou
co choulila se
naložená pod dekou
chráněná
jako tučňák tukem obalená
ve své pohodlné skořápce
pod tou dekou
se svým studem
brečela
chtěla co nemohla
myslela
kdyby tak věděla
co ví teď
však už vidí
celý svět
seshora
z pódia

"Dušený, smažený, obalovaný..."
Aang zatnul zuby a snažil se ignorovat Sokkův monolog.
"No tak, Jampo, aspoň krok. Dostaneš rybičku!"
Tučňák teskně zakvílel, ale nepohnul se ani o píď. Zdálo se, že se propadá do sněhu.
"...pečený a nadívaný..."
"Aangu, vydří tučňáci se nedají jen tak ochočit."
Chtěl protestovat. Tolik se těšil, že za ním bude Jampo všude chodit, nosit mu věci, možná se naučí pár triků...
"Máš pravdu, Kataro," povzdech si. Sundal Jampovi šňůrku z krku: "Tak běž!"
"...naložený v soli..." Sokka na vteřinu zmlkl.
"Aangu?" zeptal se s rostoucí hysterií v hlase: "Neodešel ten tučňák právě s tvým batohem?"

Tu přezdívku vymyslel Rychlonožka, ale netrvalo dlouho a mládež z jejich čtvrti neznala jistého pána jinak než jako Tučňáka. Byl již vyššího věku, a vždy se pomalou, kolébavou chůzí procházel po ulici ve svém nažehleném fraku s kloboukem.
Ovšem děti mu tak samozřejmě říkaly jen potají... Pan Tučňák obvykle neměl náladu na žerty.
Takže když jednoho slunečného dne Rychlé šípy s úsměvem pozdravil a vyzvídal, copak mají zase za lubem, Rychlonožka si byl jist, že se muselo stát něco, díky čemu měl tak dobrou náladu. A jejich zdatný pozorovatel Jarka na to rychle přišel. Pan Tučňák si koupil nový oblek.

Jednou se v osmé B. učili o Antarktidě, Machovi se to moc líbilo, ó jé, to bych chtěl, pozorovat v Antarktidě tučňáky císařské, a Šebestová povídala, co nám brání, vytáhla sluchátko, řekla, do Antarktidy, prosím, ale zrovna šli kolem Pažout s Horáčkem, Horáček chtěl Šebestovou zatahat za vlasy, a jak ji držel a Pažout zase (kdovíproč) držel Horáčka, vcuclo je sluchátko do Antarktidy všechny, přistáli zrovna na záda jednoho tučňáka císařského, naštěstí to by vzrostlý samec a navíc stál na sněhové závěji, jinak by byl chudák tučňák placatý, takhle jenom tučňácky nadával, ať z něj všichni slezou, a to fofrem!

Kavárna je plná zrcadel a podivných obrazů. Olena zabodne pohled do jednoho, který vypadá jako tučnák kvalitně naložený v lihu. V duchu si opakuje dětskou říkanku.
Někdo ji zatlačí do židle. Zahlédne Vrbenského a Millerovou.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se Vrbenský.
„Alisa Ševčenko.“
„To není vaše jméno,“ řekne Millerová.
Nepanikařit. Dvě hodiny. „Olena Ševčuk.“
„Taky není vaše jméno.“
„Cože?“
Vrbenskému se rozšíří zorničky. „Řekni mi, co jsi.“ Zachvění magické formule.
„Znám tvé jméno, Karle,“ slyší vlastní hlas. „Najdu tě. Slibuji.“
Na zrcadle se objeví ohnivý nápis UTEČ. Pozdě.
Ozve se ostrá brána. Okno je napadrť. Olenu cosi uhodí do hrudi.

Po celonočnej práci na svojom projekte bola návšteva zoo to posledné, na čo by pomyslel. Rodina však trvala na tom, že žiarenie z obrazoviek je nezdravé a celkovo by jeho nálade prospelo, keby sa vyvetral.
Chyba, ktorá mu nedala spať, musela počkať.
Pri oddelení tučniakov sa mu páčili ich nemotorné pohyby a skackanie. Zľutoval sa nad tými stvoreniami a jednému podal kúsok chleba.
"Au!"
On ho pohrýzol, potvora jedna nevďačná! Bolesť ho prebrala z otupnej letargie a zrodila sa myšlienka...
"Už viem, ako vyriešim ten problém!"
Dobrá nálada sa vrátila. A Linus Torvalds už mal maskota pre svoj projekt Linux.

Pan Kaplan se rozzářil při vzpomínce na gurmánský zážitek. „Tučňák, to je pochoutka!“
„Já mít choutka na ženy, ne na tučňáky,“ podotknul pan Bloom.
„Tučňák, to něco moc dobrýho k za-kous-nu-tí,“ vysvětloval pan Kaplan.
„Někerá je k nakousnutí,“ nedal se pan Bloom.
„Vy barbar! Jíte taková milá tvory ve fraku?!“ zhrozila se slečna Goldbergová.
„Co? Ženy nosí frak?“ nechápal pan Nathan.
„Dobže naložený…. To je něco,“ vedl si svou pan Kaplan.
„Na lože ženy? Vy nejste troškař,“ obdivně hlesl pan Pinsky.
„Já ne taška, ehhh taškáž. Já nedělat legraci. Dobže naložený tučňák. Ryba. Mňam!“
„Naložený tuňák!“ třída se konečně dovtípila.

Cestou k Rakováčku Jindřich mlčel. Získání posledních dvou klíčů bylo moc snadné a on netušil, co si o tom má myslet. Navíc z vrásek, které přibyly na tváři vrbové dívky, pochopil, že i ona nad tím přemýšlí.
„A co teď?“ pronesl Jindřich, když dosedl na břeh potůčku, skopl boty a namočil si nohy.
„Vy tam! Neděste mi je!“ křikl chlápek ze zahrádky a houpavým krokem se k nim blížil. Jindřich se nemohl zbavit představy tučňáka v montérkách.
„Chlapče, hlavně nekopni do toho kovového koše,“ pronesl pán s úsměvem. „Víš, chovám tam raky. Choval je i děda, když jsem byl dítě.“

Když daleko, tak daleko. I Vnější ostrovy občas potřebují odeslat zvláštní zásilku.
Daleko na západ se prakticky už v hlubinách Atlantiku skrývá poslední z nich. Život je tam těžký, ale svobodný. Prakticky už nepatří do Království; teoreticky však ano a to je zahrnuje do poštovního okrsku.
Nikomu se z ničeho nezodpovídají. Ale taky skoro nic nemají. Dřevo jenom naplavené (pokouší se o zalesnění, ale moc to nejde), žijí na rybách, bramborech a mořských ptácích.
Co v létě nezakonzervují, v zimě nemají.
Vůbec toho moc nemají
O vzácného hosta, posla, se ale starají dobře.
„Ty, máš hlad?“
Přikývnutí.
„Dej si papuchalka.“

„Tyvole, co to zas je? Smrdí to jak bolavá noha. To nebudou žrát ani hipstři.“
„Shnilej žralok, vole. Na Islandu to žerou všichni, hipstři si budou čvachtat. Hulda nám toho sežene dvě bedny.“
„Se to zkazí.“
„Nezkazí, vole. Je ho shnilý, se to už víc zkazit nemůže.“
„A je to alespoň veganský?“
„Je to ryba, vole, živá bytost, vole.“
„Není.“
„A co je jako podle tebe žralok, když né ryba?“
„Paryba, tyvole.“
„A žerou vegani paryby?“
„Jak to mám, tyvole, vědět?! Ale je to ró, jak je to shnilý.“
Crrrr…
„To byla Hulda.“
„Co chtěla?“
„Hele, vole, žerou hipstři tučňáky?“