DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

Karl s Česťou vystoupí na břeh a vyberou místo pod hradbami Horymíra, kde je ochranná magie města nejsilnější.
"Vyvolávat démony je jako nakládat třeba tučňáky. Jakkoliv dobře to uděláš, je v tom něco zvráceného. A vždycky je v tom nějaký háček." Opatrně vytáhne olověnou krabičku. Olovo, jeden z nejdominantnějších prvků zdejšího zrudnění, odstíní skoro všechno.
"Dal mu možnost to stvořit a připoutat k téhle zemi přes papír a barvu. Bohudík."
Vytvoří hranici, zapálí ji, do ohně nasypou byliny a obětiny. Česťa otevře krabičku, pak, dřív než se stačí příšera zformovat, ji otočí dnem vzhůru a vysype do plamenů dílek puzzle.

Zvrhnutý okurkový salát? Stažený ubrus ze stolu? Vyházené knížky z knihovny? Roztrhaná Ronja, dcera loupežníka?
Byt jako dobyté území toho nejmrňavějšího. Běhá, huláká, vyžaduje, rozhazuje. Skřípá si prsty do zásuvek, hází piškoty do špinavého prádla, kramaří v nezavřených skříních, vytahuje bleskurychle ven z pračky oblečení, které dávám prát. Na balkoně strhává přikolíčkované ponožky, z květináčů vyhazuje hlínu, šplhá na zábradlí. Je hned tam a hned jinde. Všude roztahané oblečení, boty, drobky, vysypané tašky, odhozené hračky, vytahané hrnce.
Člověk nechápe, jak mohl ještě před pár týdny s pohledem na rozzářeného, pomalu se kolébajícího tučňáčka NADŠENĚ volat:
„Honem sem pojďte, Viktorka chodí!!“

Nany poprvé nakupuje sama. Jenomže než na ní přijde řada, správný anglický název zapomene. Co naplat, nějak si poradí.
"Pig in tin," pronese důstojně, jako by anglicky nakupovala denně. Pig nebo pink? Jakživ si to nezapamatuje.
"Oh, pork!" usměje úslužně generál Store.
"Houby pórek," zavrtí Nany hlavou a zkusí druhou variantu: "Pink in tin."
"Of course!" Prodavač přinese plechovku kytek.
"Pinintin!" zadrmolí Nany jako pravá Američanka.
Na pultě přistane krabička špendlíků.
"Ping-uin-tin," snaží se Nany.
"No penguin!" krčí hokynář rameny.
Nany má na krajíčku. Z dalšího pokusu vzejde jen potupné zachrochtání.
"Pork, of course!"
Vepřové konzervy si odnáší jako trofej.

Život se skládá z malých rituálů. Některé si ani neuvědomujeme, jiné jsou pro nás tak významné, že je nazveme tradicemi.
Když mám narozeniny, chodíme s mámou do muzea. Máme svoji trasu. Svoje oblíbené exponáty.
U tučňáka je takový výklenek, kam si máma vždycky sedne, protože ji bolí nohy.
Bylo mi asi sedm, když jsme tam byli poprvé.
Jenže letos se mi omluvila. Už na naši tradici nemá sílu. Nedošla by.
Řekl jsem jí, že už nejsem malé dítě, že to čtvrt století zvládnu i bez tučňáka a vzal jsem ji za ruku.
Jenže nezvládnu.
Letos sedím před tučňákem poprvé sám.

Co se mi honí hlavou?
Budeš tomu rozumět?
Nevím.
....
Jsem položená
napůl zvíře, napůl žena
ve vlastní krvi naložená.
Trochu odložená.
Jsem černobílá
uvnitř polednice, zvenčí víla
součást vlastního uměleckýho díla.
Předstírám, že je ve mně síla.
Jsem milovnice muže i ženy
uctívač pivní pěny
platič vlastní měny.
Uzavřená mezi vlastní stěny.
Jsem modrá zimou
snažíc se myslet na jinou
pohlcena vlastní vinou.
Všechny smysly mě minou.
Jsem pohlcená ničím
tučňák ve mě barevnost ničí
lépe se mi v metaforách líčí.
Temnost ve mě klíčí.
Jsem na zemi položená
napůl dívka, napůl žena
v myšlenkách naložená.
Vždycky odložená.
....
Rozumíš tomu?

Žabák se s Rejskem vsadil, že dokáže čtyřiadvacet hodin dělat vtipy jen na jedno téma.
První hodina:
“Co je černé, bílé, černé, bílé?”
“Co, Žabáku?”
“Tučnák válí sudy!”
Čtvrtá hodina:
“Je to černé a červené, co je to?”
“Netuším, Žabáku.”
“Opálený tučnák!”
Patnáctá hodina:
“Je to černé, červené, černé, červené, co je to?”
“Nevim.”
“Opálený tučnák válí sudy.”
(Stádo otrávených povzdechů.)
Jednadvacátá hodina:
“Co je černobílé a nikdy nespí?”
“Ty?”
“Ne, tučnák insomniak.”
A pak:
“Je to černobílé a plave to v láku.”
“Nech mě hádat: dobře naložený tučňák.”
Žabák významně poklepal na hodinky. 24 hodin uběhlo. “Okurka ve fraku.”

Představte si, že by život byl jako souhrn blbejch vtipů (více než obvykle) a pokaždé, když Vám někdo sdělí špatnou zprávu, dostanete automaticky tučňáka.
"Dostavte se do nemocnice, XY měl nehodu. Tučňáka obdržíte u vchodu."
"Umřel YZ. Nate."
"Přišly Vaše výsledky." Plesk do ruky ploutvičku.
A pak se kouknete do těch šibalských očí, slibujících smích, nirvánu a klouzání po bříšku až do vody... A hned je líp.
Jenže co umístění, náklady na žrádlo, a co teprv jak by se tvářila hygiena... A navíc by to asi stejně nebylo korektní.
Takže v realitě Vás čeká maximálně Váš blbej smysl pro humor.

Rodič: "Nemáte knížku o tučňácích?"
Knihovnice vítězoslavně předává knihu.
Rodič si viditelně oddechne, podá knihu Mrněti.
Dítě: "Brýden. Já ztratila kartičku."
Teenager: "Bych potřeboval knížku. Ňákou... tenkou."
Knihovnice doporučuje knihu.
Dospělý: "Vy máte odpoledne v dospělém zavřeno? To jste nemívali."
Knihovnice: "Mívali. Máte tam zpozdné."
Dospělý: "To NENÍ možné."
Knihovnice: "Už z února."
Teenager (nevěřícně): "Vole, STO PADESÁT STRÁNEK?!"
Dospělý: "Jo tohle. Tu ještě čtu."
Knihovnice: "Ta nová kartička..."
Dítě: "Já teď našla tu starou."
Mrně (brečí): "Šmutnej tuňák ee!"
Knihovnice: "To je ta nová."
Teenager nenápadně cpe doporučenou knihu do špatného regálu.
Rodič (uštvaně): "Nějakou s veselejším tučňákem nemáte?"

“Nejni tady,” tvrdila knihařova žena, korpulentní osůbka v tmavých šatech s bílou zástěrou.
“Kde je?” naléhal Leokastis.
“Odjel.” Manželova nepřítomnost jí zjevně způsobovala dobrou náladu. “Za švígrem do Volovce, prej se o něčem poradit. Ale určitě spolu prostě zachlastají, jako dycky. Aspoň bude pár dnů pokoj,” zasmála se, až jí tučné tváře poskočily. “Je to morous pro zlost!”
“Nemáte to jednoduché,” soucítila Avani. “Nevzpomněla byste si náhodou na jednoho jeho zákazníka?” Zběžně popsala Caradoca.
“To víte, že se pamatuju,” odvětila rozšafně. “Pár let to bude. Přišel eště s jedním. Prej že bratr palfiatskýho barona. Nevím teda. Já mu moc nevěřila!”

Našinec si nemůže zadat jen tak s někým. Výběr spolehlivého partnera je důležitá věc.
Tenhle se zdá být solidní. Pravidelně chodí na schůzky. Jeho peří má sice netradiční zbarvení, ale působí dostatečně elegantně a jeden by se s ním nestyděl chodit do společnosti.
Je poněkud větší a hrozí, že rozsedne snůšku, na druhou stranu vakem na vejce by vybavený byl.
Problém je, že ho ještě nikdo neviděl lovit ryby. Přesto očividně prospívá, a pokud by naši potomci podědili jeho výšku – třeste se, tuleni!
Jeho zpěv je neortodoxní a v kolonii se rozhodně neztratí.
Ano, myslím, že tenhle vztah má budoucnost.