DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

Vraspírův život to nebyl. Na to byl pád příliš krátký. Vlastně by byl býval krátký i na život předškolního dítěte.
A tak tím jediným, co Jaroslav viděl, byl tučňák. Plul na modře svítící hladině a vypadal, že si to opravdu užívá.
O polovinu srdečního tepu později dopadl Jaroslav do rosolovité hmoty. S prskáním se vynořil.
Díky spojeným rukám uslyšel Vraspírovu nadávku. Marka neslyšel, protože ten se vznášel vedle tučňáka a nikoho se nedržel. Jeho tvář začínala ztrácet kontury.
Je bez spojení. Musíme se dostat k němu. Pusť, ty mě uslyšíš, přikázal Vraspír. S Jaroslavem v závěsu se vydal k Markovi.

"Haló? Je tam někdo?"
Kužel baterky olízl zaprášené sklo. Uvnitř se nepohne ani myš. Teda, skoro.
Do muzea jsem chodíval s tátou, zíral do dioramat a představoval si, že tu tajně zůstanu přes noc. No, dočkal jsem se.
Ve dne student zoologie, v noci hlídač.
Když mi pan Barrymore předával klíče, zamumlal: "Prosím vás, nechte ho tančit."
Myslel jsem si, že starý pán mluví z cesty. Tenkrát.
Přední dvířka vitríny povolí, věcička přihopká blíž. Zbývá z ní dokonale vybělená kostra, ale chodbou, zalitou měsíčním světlem, se pohybuje s grácií. Tančí. Možná halucinuju, ale tenhle mrtvý tučňák je fakt dobře naložený.

Teleport přenesl družinu na ledový ostrov uprostřed oceánu.
„Haló, vy tam,“ ozvalo se za nimi.
Družina se otočila – a překvapeně zjistila, že mluvčím je jakýsi tučňák, rozvalený v horké lázni. „Chyba v teleportaci?“
„Vypadá to tak,“ přisvědčil Elysand. „Co se stalo vám?“
„To samý,“ řekl zasmušile tučňák. „Chtěl jsem seslat proměňovací kouzlo, abych se odsud dostal, ale nemohl jsem se rozhodnout, jestli se proměnit v ptáka nebo rybu, tak jsem dopadl takhle...“ usrkl studený nápoj, „ale vlastně je to tu docela fajn, tak tu asi zůstanu.“
Jaheira se otočila k Elysandovi. „Doufám, že máš lepší plán, jak nás odsud dostat.“

„Je vám snad na té pitevní zprávě něco nejasné?“ Doktor se založenýma rukama hleděl na návštěvníka.
„Ne, myslím, že jsem tomu porozuměl. Takže příčina smrti je sepse vzniklá následkem zánětu pobřišnice způsobené protržením střeva?“
„Ano. Střevo bylo zcela ucpané tasemnicemi. Je to vzácný druh, nevím, jaké zvíře je mezihostitel. Pokud jedl nějaké syrové maso...“
„Ten mrtvý byl kdysi na výpravě v Antarktidě.“ Návštěvník se zamyslel. „Hned jsem zpátky.“
Doktor při jeho návratu zvedl obočí.
„Tohohle si přivezl z výpravy.“ Návštěvník držel nádobu s formaldehydem, v něm naložený tučňák. „Pokud vyšetříme vzorky svaloviny, původ těch parazitů v jeho střevě bude potvrzen.“

Hudebna mistra Josselina nebyla nikdy prázdná. Nedalo se příliš odlišit, kdy mistr právě vyučuje a kdy se muzikanti jen baví; v obou případech přelétávaly útržky melodie od člověka k člověku, od nástroje k nástroji, cestou se měnily a vyvíjely.
Mluvilo se málo, a pokud, tak míchali latinu s francouzštinou, italštinou a nářečími obého.
Erik jen s obtížemi chytal slova. Ani si ještě nezvládl zapamatovat všechny jménem. Ale když se ujal jeden jeho nápěv a on byl dotázán, čí variace se mu líbily nejvíc, odpověděl s naprostou jistotou a dokonale makarónsky:
"Ty legrační na clavichordium. Gioia od pana Grassiera. Myslím Tučňáka."

Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.
Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.
"... ale hospitalizace.."
Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.
"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.
"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

„Ve slané vodě,“ pobrukuje si mlsně hlava rodiny, „prokládaný kousky tuleního masa.“
„Raději mrožího, je výživnější,“ oponuje nejstarší syn, zatímco se celá skupina pomalu šine krajem a vrhá kolem nadějné pátravé pohledy.
Nikde nic, všude bílo.
„Já osobně bych si ho dala pěkně ve vlastním sádle, možná s rybí polévkou,“ navazuje po chvíli další z potomků.
„A co v lihu? Jako ten námořník, co jsme ho měli onehdy?“
„Kušuj! Hloupé nápady, na to by tě užil. Kdybys alespoň nějakého ulovil!“
„Nemůžu ulovit, co nepotkám. Jsme vůbec za správným polárním kruhem?
A rodinka ledních medvědů dál pokračovala v hledání vysněné pochoutky.

„Já bych k vám chtěl na brigádu,“ vyhrkl ze sebe mladý muž v kanceláři ZOO. „Jsou ještě volná místa u tučňáků?“
„U tučňáků?“
„Jak se musí stavět na nohy,“ vysvětloval netrpělivě mladík.
„Na nohy?“
„Kvůli letadlům, je tu koridor, přece. Letí letadlo, oni ho sledujou - jsou zvědavý, že jo. Jak nad nima přelítá, zakláněj hlavu a logicky spadnou na záda a leží. Neumí se sami zvednout. Povídala mi to kámoška. Prej tady dělala…“
Úřednice se zadívala do bezelstných modrých očí, potlačila salvu smíchu a profesionálně řekla:
„Ne, u tučňáků bohužel volné místo není. Ale jedno máme v pavilonu opic. Berete?“

"I'm not a fish!" Frobisher shouted.
"They're not that picky," the Doctor replied from the next cauldron.
"You said they eat fish."
"No, I said they eat anything that swims. You had to hunt those Gumblejacks!"
"I'm a penguin. I can't leave without tasting the best fish around."
Frobisher slapped his marinade. Several droplets ended on his face.
"Good sauce," he licked himself.
"Hey! There's something missing here!"
Their kidnappers frowned.
"What are you doing?" the Doctor hissed exasperatedly.
"Playing for time."
"Great, for what time? Until we're cooked?"
"Got any better ideas?"
"Ehm... Hey! The marinade's not good enough!"

Od speciální nabídky punkové nutrie uběhla už nějaká doba. A Bídák se opět vytasil s novou specialitou. Tentokrát odmítal říct, co za maso servíruje. Ne, že by toho někoho zajímalo. Všichni byli nadšení z luxusní marinády, ve které bylo maso naloženo.
"Kluci, to je prostě zřaso," mlaskal si Kruege.
"Jo. To bych moh mít denně," vydechl si spokojeně Maller.
"Jen by sis to asi neobjednal. Vždyť se ten název nedá vyslovit," pousmál se Poeta, který jako jediný ještě nedojedl.
"Tuczkh, Tuczkhn, ty vole, kdo tohle vymyslel," nechápal Kruege zatímco mlsně sledoval Poetovu ubývající porci.
"Prostě Tucz ňák," pokrčil Maller rameny.