DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

„Tatiku, pořídíš si novej oblek.“ oznámila rezolutně.
„Ale maminko. Že jsem si musel koupit šaty, když jsem se musel ženit, to byl spravedlivej trest, ale teď se žení můj syn a za to já vážně nemůžu.“
„Tak si je zkus, že se do nich nevejdeš!“
Vrátil se poněkud topornou chůzí, těsně napěchovanej do obleku.
„No, mohl bych v tom jít za tučňáka.“
Vrhla po něm pohled.
„Jsem pěkně černobílej a tučňák určitě taky pod vodou nemůže dejchat.“
„Simtě, sundej to!“
Odložení saka odkrylo bělostnej pupík orámovanej nedopnutýma kalhotama a vykasanou vestou.
Mamka se složila smíchy: „Ta vesta vypadá jak podprsenka!“

Špatně se v té tmě píše, ale nemám kam jinam jít. Před chvilkou jsem ještě seděla v hotelu Plaza, zatímco táta mluvil o Genovii a o Grandmère a já nechápala, proč mi to musel říct osobně.
Ale pak mi řekl, že jsem princezna a musím se odstěhovat do Genovie, abych se naučila, jak jí jednou vládnout! Já!
A tak jsem udělala jedinou rozumnou věc. Rozbrečela se, utekla a teď sedím v pavilonu tučňáků. Jim asi nikdo neřekl, že budou muset vládnout cizí zemi, protože vypadají, že jsou mnohem líp náladění.
Já a princezna?! Jak kdybych už tak nebyla dost divná!

Rojvol Raddle pohrdal mudly všeobecně, ale největší odpor cítil k ministerskému předsedovi. Ta ženská před ním měla aspoň něco do sebe, silou vůle a bystrým pohledem mu připomínala jeho první manželku a vůbec se ho nebála.
Tenhle obrýlený tučňák se jen culil, na všechno kýval, snažil se kamarádíčkovat a pod maskou žoviálnosti ukrýval strach.
Uvidíme, jestli mi odkýveš i tohle, pomyslel si Raddle, než s několika svitky vkročil do plamenů.
*
„Toto jsou naše požadavky. Dodržte je, nebo vás čeká ošklivá nehoda.“
„Vyhrožujete mi?“
Raddle se k premiérovi naklonil.
„Výhrůžky málokdy zabírají. Chystá se na vás IRA a já vím kdy.“

Vznik prvních partikulárně-patriotistických knih o kosmologii byl provázen bouřlivým úspěchem. Zvláště některé představy se velice rychle vžily. Mezi nejoblíbenější patřilo mimo jiné připodobnění Prahy k zeměkouli. Dle tohoto učení se také mnoha občanům jednotlivých částí přiřazovaly názvy zvířat, která žila v příslušných podnebných pásech. Tak byli rezidenti Jižního Města (tedy Antarktidy) brzy téměř po celé Praze nazýváni tučňáci.
Přiléhavost tohoto označení posoudit nemohu, neb nevím mnoho o inteligenci těchto opeřenců.
Když se ale očividně dobře naložený tučňák zatoulá na Arktidu a ještě si všude prozpěvuje se svým typickým jižanským přízvukem, nemůže se divit, když si na něj počíhá lední medvěd.

Čtveřice českých polárníků se choulila ve stanu, zatímco venku zuřila sněhová bouře. Z Frištenského housera už zbylo jen peří, a tak na výpravu opět dolehl hlad. Ten spolu se steskem po domově jen zhoršil utrpení z mrazu.
"Co byste tomu řekli," nadhodil Varel, "kdybych rozštípal kytaru? Na chvíli se ohřejeme..."
"V žádném případě," odmítl učitel. "Čím bychom pak zahnali smutek?" A začal na kytaru brnkat akordy Písně proti trudnomyslnosti. Nutno však říci, že ta již dávno zvedala náladu pouze jemu samotnému.
"Vzpomínáš si, Karle," naklonil se lékárník k náčelníkovi, "jak jsi navrhoval sníst psy? Možná by bylo lepší upéct tučňáka."

Tučňák Scott se stal číšníkem v Hiltonu. Při obsluze byl vždy veselý, pohotový, usměvavý, zkrátka dobře naložený. Proto byl jmenován šéfem speciální rybí restaurace. Ta pod jeho vedením jen vzkvétala.
Jednou zašel do restaurace kapitán na penzi. Možná to byl mrož. Objednal si grónskou žižli, kterou posléze prohlásil za halibuta. Nedorozumění řešil Scott. Vysvětloval zákazníkovi, že spolehlivým dodavatelem vzácných žižlí je jistý tuleň od mysu Farvel.
„Tuleni jsou staří lháři,“ rozčilil se kapitán. „My dva teď pojedeme za ním přesvědčit se.“
Tuleně nezastihli, ulovil jej nezodpovědný Eskymák. Tučňák s mrožem teď každý den loví u mysu Farvel žižle. Zatím neúspěšně.

"Tučňáky! Copak neslyšíš? Ale spíš tuleně, podle fotek." hulákám přes půl baráku na svého muže.
To bylo před rokem.
Naše mládí - syn se snachou se vydali do Vancouveru. Chytit štěstí za pačesy nebo mu jít aspoň na proti.
Ta naše mladá si tam domluvila stáž v nějakém tom zařízení pro mořské živočichy.
"Takže krmí tuleně a honí tučňáky, na talíř jim nakládá uleželý tuňáky." smál se manžel.
"Tak nějak. Kosatky jsou jinde."
"No, ale takový těstovinový salát s tučňákem, to by bylo. Tučňák v oleji." plácal se drahý do stehen.
Mládí se nám vrátilo a tučňáci naštěstí zůstali, kde byli.

Zaslechl kroky, neohlédl se. Věděl kdo přichází… runy mu to prozradily.
„Proč jsi to dovolil, Beroane?“ zeptala se zlatá dračice.
„Nabídl se, neměl jsem důvod odmítnout,“ odvětil prostě.
„Necháváš jej tam i přes to, že znáš jeho pravý důvod?“
Přikývl a sledoval dračího kněze ve svém kostele. „Osud to žádá. Jestliže má rod Orise Clemense šanci, vede cesta skrz něj.“
„Roztahuje se tam jak dobře naložený tučňák. Ještě to zvaž.“
„Důvěřuj mi, Xilanie, jeho přítomnost dá věci do pohybu.“
„Jen aby se nerozpohybovaly až moc,“ namítla. „Zasáhneš?“
„Ne, osud si najde cestu sám.“
Naposledy se ohlédla k Aldormě, poté odešla.

„Hutu tututu tutu tu tutu tá!“
„Uiiiiii iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii?“
„Bubu bubu bubu dodo kem!“
„Kuli kuli jé?“
„Jé kuli kuli jou!“
„Ui? Ui? Blik ťuk klik kuk!
Jůůůůůůůůůů!!!!
„Grga grga grga há!“
„Joujoujou!“
„Toto to fofoto to toto toto?“
„Foto toto to tototo!“
„Tuli tuli stopi stopi, kuki kuki semi semi!“
„Semi semi kuk?“
„Hihi haha blik blik blik.“
„Jůůůůůůůůůů!!!!“
„Joujoujou!“
„Svahy svahy buchy buchy. Jau jau jau.“
„Hihihi…“
„Blik!“
„Aúúúúúúúúúúúúú!“
„Tytyty!“
„Bléééééééééééé!“
„Tulity tulity tulity páááááááác!“
„Au au. Kulikuli bum bum!“
„Já já já blik blik blik!“
„Tototo foto ne toto, toto foto!!
„Toto foto tuto šupito!“
„Blik!“
„Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách….“
„Ijuijujůůůůůů!“

Kapitán má depku. Já se mu nedivím, mě to popravování tehdy taky vzalo, ale aspoň vím, čím ho rozveselit. Jen ještě kousek jižněji...
*
Zakotvili. Podle navigátora už byl Magalhãesův průliv nedaleko. Kapitán nařídil důkladnou prohlídku lodí a doplnění zásob. Poskakovaly tam jakési černobílé nelétavé husy, snad budou k jídlu. A Fernão vyzval Drakea k procházce.
„Podívejte se na ně, kapitáne! Vidíte, jak si vykračují? Jako nějaký vážený obchodník, co se kolébá ulicí, přes pupek nevidí na nohy a rozmachuje se ručičkama, aby náhodou neupadl.“
Fernão napodobil houpavý krok tučňáka, párkrát zakvičel a zamával rukama. Francis Drake se docela nepatrně pousmál.