DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Občas mu připadalo, jako by se celý život prodíral hustým bodláčím.
Když jej odstrčili od nástěnky.
Když se bezcílně stěhoval při hledání té správné cesty.
Když přišel srdceryvný dopis jeho sestry.
Vystřelit bylo oproti tomu všemu až směšně jednoduché, nahromaděná zlost byla vylita v jednom jediném výkřiku.
A pak přišlo ticho; na tu krátkou chvíli přestal cítit šlahouny strhávající jej do hluboké propasti.
Když v novinách spatřil první letmé zprávy o zvěrstvech Kristallnacht, ucítil místo toho tíhu tisíců zničených životů.
Na svých ramenou.
Tehdy si uvědomil, že těmi pěti ranami jenom přesunul ono bodláčí k někomu jinému.
Tehdy se přiznal.

Zatímco první tajná přísada do láku na tučňáky byla odhalena ještě v půlce večeře, s tou druhou to bylo poněkud horší a Dlouhý John se navzdory značné praxi na pozici kuchaře ne a ne chytit.
„Samá voda,“ chechtal se Pirát Kapitán hlasem Hugh Granta zas a znovu, ať už nebohý invalida zkoušel tymián nebo sůl do koupele.
Edvin ho neposlouchal. Z nějakého důvodu vzpomínal na jedno moc vypečené bodláčí, co hulil v šestém století s Paní Jezera, a i když na to kápl, mlčel a zasněně civěl do moře.
Vlastně si nevšiml ani toho, že se na obzoru objevil ostrov.

Ilya a Alexej pozvolna sestupovali z hor směrem k údolí. Měli v plánu lépe obhlédnout tábor, který nedávno z hor zahlédli.
Když sešli až k úpatí hory, všimli si na cestě dvou postav. Ilya se schoval do blízkého bodláčí a nabil flusačku otrávenou šikpkou. Alexej se schoval do křoví u skal u kousek dál.
Jedna z postav se zastavila, zapálila si cigáro a posadila se na kámen. Druhá pokračovala v cestě. Ilya využil příležitosti a vystřelil z flusačky.
Druhá postava přišla poblíž schovaného Alexeje. Když se otočila od něj, Alexej využil příležitosti a vystřelil taky.
Ilya rukama signalizoval „Stáhneme se.“

Marně se otáčí
hledí mu do očí
On už ji nevnímá
na jinou se usmívá
Byla to asi
iluze, chyba, sen?
Přání snad
aby měl ji rád
Tisíce bodláčků
teď nosí v srdci
však svoji porážku
neuzná přeci
Je vítězkou
co prohrála
Už tehdy
když naivně
maličké bodláčky trhala
Marně se otáčí
v srdci má bodláčí
To srdce
ztěžklo velice
Kam se asi poděla
louka plná podběla
a dalšího kvítí
Zmizela
Docela
Umřela
Slunce pořád svítí
kam zmizelo kvítí
Zbylo jen bodláčí
Jeden pohled nestačí
tak se pořád otáčí
Hledí mu do očí
a místo slunce
vidí v nich bodláčí

"JEŠTĚ JEDNOU, ALBERTE. SOUSTŘEĎ SE."
Ozval se zvláštní zvuk, cosi zašustilo a malá kulička bezmocně spadla na podlahu.
"Jestli bych k tomu mohl něco podoknout, můj pane, tak..."
"NECHCI NIC SLYŠET. MUSÍM TOMU PŘIJÍT NA KLOUB. SÁM. ZNOVU."
Další zašustění. A další. A ještě jedno.
"ZNOVU."
Podlahu již pokrývala silná vrstva bodláčků.
"TAK DOBRÁ. ALBERTE, VYSVĚTLI MI TO. PROČ BY NĚKDO CHTĚL, ABY NA NĚJ OSTATNÍ HÁZELI TYHLE PICHLAVÉ KULIČKY? JE TO NOVÝ LIDSKÝ RITUÁL? NEBO TÍM VZÝVAJÍ NOVÉHO BOHA?"
Rozprostřelo se ticho, rušené jen vzdáleným šuměním nespočtu přesýpacích hodin.
"Ehm, pane, opět jste pozoroval, jak si vesnické děti hrají?"

Roste u cesty na kraji pole, za ní stovky nudných žlutých řepek.
Je vysoká, tmavě zelená se sytě fialovým květem.
Má pichlavé listy, pichlavý stonek, dokonce pichlavé květní lůžko.
Po cestě chodí spousta lidí, někteří se zastaví, zaujati výraznou barvou a svérázností, s jakou se rýsuje na žlutém pozadí.
Podívají se, možná se i nakloní blíž.
Nikdo ji však dosud neutrhnul, sem tam to někdo zkusí, pro pichlavé ostny a nepoddajný stonek to však po chvíli vzdá.
Není to moc vázová kytka.
Znám krále, který se v trnech vyzná, třebas někoho pošle, třebas se dostaví sám.
Mám ten bodlák ráda.

Když Clover otevřela poklop a sluneční světlo ji oslepilo, uvědomila si, že za bílého dne ještě venku nebyla. Předtím, než byla přinucena utéct z Muzea, vídala jen velké obrazovky, které ukazovaly lži v podobě toho, jak kdysi Londýn vypadal. Nikdo, kdo si to pamatoval, už dlouho nežil.
Teď zbyly jen ruiny. Naya ji postrčila, aby se i ona mohla dostat ven. Neměly moc času, být na povrchu bylo riskantní. Nic tu dlouho nepřežilo. Všechno skončilo srovnané se zemí. Budovy, lidé, zvířata, rostliny.
Nebo, téměř všechno? Clover si povšimla bodláčí, rašícího nedaleko od cesty. Možná, že ještě není všem nadějím konec.

Merlin s Artušem stáli nad bodlákem prorostlým záhonem. Dopoledne je Gwen požádala, jestli by ho nemohli vyčistit a Artuš slíbil, že se o všechno postará. Merlin si tím tak jistý nebyl.
"Určitě víš, co děláš?"
"Tak naposledy, Merline! Porazil jsem nejlepší rytíře v království, myslíš, že si neporadím s obyčejným bodlákem?"
"Hlavně na to musíš opatrně, abys nepoškodil ostatní květiny."
"Zavři pro jednou zobák! Zvládám to!"
Když Merlin později sázel nové květiny, říkal si, že to nedopadlo tak zle. Ze záhonu, na který rozezlený a poškrábaný Artuš Pendragon vytáhl meč sice nezbylo skoro nic, ale bodlákový problém byl definitivně vyřešen.

Pochodovali už několik hodin. Hranice Zóny chvíli vedla naprosto nepřátelským terénem. Naštěstí se brzy stočila do údolí, dostatečně blízko staré stezky přes průsmyk (nebo těmi místy, kudy mapa tvrdila, že stezka vedla), takže se šlo lépe. Každý po jiné straně úbočí, dokud se nesetkali v průsmyku.
Dolů to šlo dobře. Spadali po suťovisku, které se tu během sta let náhodně objevilo, až do údolí, k řece.
Při posledním pádu v ní Liška skončila.
Vran dopadl doprostřed fialového býlí.
„Jauvajs,“ prohlásil.
„Copak, bodlák?“ zeptala se Liška jen trochu škodolibě.
„Ne,“ strčil si Vran prst do pusy. „Včela.“
Očividně TADY zóna nebyla.

Slunce zalévalo krajinu svou zlatavou září, ale toho si nevšímal. S bojovým rykem se rozběhl s mečem v ruce vstříc nepřátelům.
A už byl u nich, meč zahvízdal a oni padali po desítkách. Stínal jim hlavy bez jakéhokoliv soucitu. Nepřátelé mu opláceli vrchovatě, bodali ho do nohou ale toho si nevšímal, v zápalu boje musí jít všechny slabosti stranou.
Nakonec se přece jenom unavil, opřel se o hůl kterou před chvílí s tatínkem uřezali v nedalekém lese a rozhlédl se po louce. Bodláků, jako by snad vůbec neubylo.
To ho ale netrápilo, zamával rodičům a rozběhl se za dalším dobrodružstvím.