Z Nového světa

Jeník obejme očima hrst stavení choulící se k sobě v nekonečné rovině jako snůška prérijních kuřat. Jejich farma. Ještě před nedávnem to byl celý jeho vesmír, teď mu připadá malá. Někde za obzorem je jiný svět, barevný, lákavý.

Vrývá si do paměti drnovou chaloupku, pod windmillem stojí táta s dětmi i Nany. Na rozloučenou od ní dostal první pusu. Na tvář. Na tu dálku to není vidět, ale Jeník ví, že hledí na něj, že se tím pohledem loučí navždy. Otec ji objímá kolem pasu.

Pevně sevře v náručí rodinnou Bibli, pobídne koníka a vyrazí na cestu do nového života.

Nany štupuje ponožky a kradmo pozoruje Jiříka. Leží v posteli a čte Robinsona Crusoe. Čte ho pořád dokola celou zimu.

"Je to asi dobrá kniha," odhodlá se Nany.
Jiřík přikývne: "Četla mi jí maminka. Někdy ještě dokážu slyšet její hlas."
Nany se sevře srdce.
"Ale už jen málokdy," vzlykne Jiřík a schová tvář do polštáře.
Nany si přisedne a nesměle ho pohladí po zádech.
"Určitě tě měla moc ráda." Po chvíli opatrně dodá: "Vím, že nejsem jako ona, ale mohli bychom být aspoň přátelé?"
Jiřík mlčky zavrtí hlavou.
Nany vzdychne.

Pak se z polštáře přidušeně ozve: "Budeš mi chvíli číst?"

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.

Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.

Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.

Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.

Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

Česká hospoda s českými rodáky, s českým pivem a českou muzikou. Dudy vřeští, štěbence piští, famfrnoch jim přizvukuje.

Tak vyskoč křepce, osedlej hřebce,
jen ať tu chvíli...

Naleštěné holínky dupou v rytmu rejdováku. Jeník vtáhne Nany doprostřed kola, oči má divoké, lesknou se kořalkou.

Shoď skopce z kopce, pak zažeň ovce,
jen ať tu chvíli...

Během chvíle je Nany bez dechu, Jeník ji tiskne, točí se, točí, hospoda se změnila v rozmazanou šmouhu.

...ať tu chvíli nezmeškám!

Muzika dohrála, ale svět se točí dál, Nany hoří tváře, nemůže popadnout dech... a pak ucítí Jeníkovy rty na svých.

Hospoda náhle ztichne.

Jen bryčka zastaví před kostelem, už se k nim hrne rozšafná dáma v nejlepších letech.

"Paní Blaha. V Americe se narodila," představí ji Jakub.
"Pravda. Ale jsem Češka jako špalek," směje se paní. "Jen s tou češtinou to jde do kopce."
"Myslíte z kopce?"
"Ba ne, do kopce. Těžko, víte? Můj nebožtík tatínek, rodák z Turovce, ten říkával, že jsem na češtinu tvrdohlavá jako beran. Ale co, shoďme to z kopce, co pravím, ze stolu. Otočíme stránku."

Nany napadne, kdy se ta milá dáma stačí vůbec nadechnout, ale již je vtažena do mohutného objetí:
"Tak vás mezi námi vítám, děvenko!"

Jakub jediným plynulým pohybem odkrojí krajíc chleba a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco uklidňujícího.

Zítra mají jet k oddavkám. Lepší ženu by těžko našel, Nany je dříč a má laskavé srdce. A... líbí se mu. Moc. Až moc na to, jak miloval Márinku. Někdy si už ani nemůže vybavit její tvář. A jindy zas se přistihne, že mluví s Nany a vidí Marii. Dopouští se křivdy na obou.

Snad se dopouští křivdy i na vlastním synovi. Dobře ví o žáru, který Jeníka sžírá.

Jakub se snaží dělat věci správně. Tak proč má pocit viny?

V dálce se po zčernalé pláni cosi pohybuje. Snad nějaké zvíře, a není samo.
Další a další se objevují zdánlivě odnikud, ženou se s větrem zpustošenou krajinou, už jsou jich stovky, zakrývají celý obzor, rychle se blíží k farmě.
"Jakube!" vřískne Nany.
Vetřelci už se valí kolem jako záplava, míhají se tak rychle, že Nany stěží postřehne podobu. Pekelní ježci, někteří malí jako kopací míč, jiní větší než člověk. Část jich zachytila ohrada, ale ostatní přeskakují po jejich zádech, nic je nezastaví.
"Jakube!!"
Jakub vybíhá ze stodoly, pušku v ruce. Jediným pohledem přehlédne tu spoušť a ulehčeně se usměje: "Tamblvíd."

Svítá. Nový den čpí spáleništěm a prožitým strachem. Oheň strávil sám sebe, zůstala zčernalá poušť a závěje popela, které vítr honí po pláních sem a tam.

Unavení vracejí se domů.
Otec jednou rukou tiskne k boku Jiříka, druhou objímá kolem ramen Jena. Vlasy mu zšedly popelem, tvář má strhanou vyčerpáním a přestálým strachem, ale oči plné úlevy.

Jeníkovi protíná tvář rudá spálenina. V očích mu zůstal odlesk plamenů, vzrušení z boje a vítězství, ale někde hluboko na dně také pokora.

Otec si se synem vymění pohledy: s nákloností a respektem.
Nany si najednou uvědomí, že Jeník je dospělý muž.

Svítá.

Od západu se přes celý obzor zvedá vysoká stěna plamenů. Prérijní požár. Valí se přes pláně nezadržitelně, neúprosně, hučí a burácí, zvedá k nebi sloupy ohnivých vírů, vyvrhuje gejzíry jisker. Hejna ptáků s křikem krouží v mračnech rudočerného kouře, krávy vyděšeně bučí, koně ržají v maštali. Požár se žádostivě žene vpřed.

Nany ochrnutá hrůzou zírá na tu ohnivou zkázu. Takovému démonu není možné vzdorovat, není kam utéct.

A Jakub s Jeníkem, zdá se, zešíleli. Jejich tmavé siluety se míhají proti ohnivé stěně. Na hranici zoraných polí, tam, kde začíná travnatá pláň, zakládají své vlastní ohně.

Popel se snáší všude kolem.

Umět zacházet se zbraní, to je na pomezí nezbytnost.
Jeník dostal kolt už před lety. Je dobrý střelec. Na osamělé usedlosti je cvičení střelby jediná možná zábava. Otec používá brokovnici. Střílí dobře, ale jen z nutnosti.

Dnes je Nany doprovází. Je jeden z posledních krásných dní, modrý a zlatý, vzduch je průzračný a slunce hřeje do zad.

Dvacet kroků od nich se zaleskne plechovka. Jeník vyzývavě kývne na otce, stiskne spoušť skoro bez míření. Plechovka poskočí.

Pak třeskne brokovnice. Mine. Chlapec se vítězně na tátu obrátí - a radost zhořkne. Střílí Nany... otec jí pomáhá. Líce k líci, napůl v objetí.