DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

Simbacca to jako táta neměl lehké. Zatímco jedna jeho dcera se spořádaně starala o krevetky a aspirovala na dráhu léčitelky, ta druhá… no, začalo to psaním nápisů sprejem po zdech. Ne však hezkých nápisů, a to byl psaný shyriiwook docela pěkný. Zápis slova „kedlubna“ byl například natolik malebný, že ho měla spousta lidí vytetovaný na viditelných místech na těle. Jenže ona nepsala názvy zelenin, ona psala slova, co by dívka jejího věku rozhodně znát neměla, a starší nejspíš taky ne.
Když byl Simbacca přivolán k dalšímu důkaznímu materiálu, nezbývalo mu než kroutit hlavou.
[„Zprocesovat, ty vole, kde to vůbec vzala?“]

"Skutečně mi ji můžete sehnat?"
Jeho návštěvník kývl a lišácky přivřel oko. To zbylé, co mu bohové nechali. Bohatá spleť jizev na obličeji a hlavě, chybějící levá ruka a napadání na nohu naznačovalo, že to rozhodně není poprvé, co obstarává takovouto zakázku. A protože tu stál, byť vratce, dokázal se dostat nejen dovnitř, ale i ven.
"Samozřejmě to nebude jednoduché, ale příští úplněk... sejdeme se opět zde a chci odměnu. V čistém slitkovém zlatě."
Za úplňku, ještě než začalo svítat, otevřel knihu. Pohladil runy, které se pod jeho dotykem zasvíjely. Xitlipatchl se usmál.
"A'chrazaam ba kchaal, Set sa zullamchaal mu..."

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.
Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

Patrik kráčel hrdě, s hlavou vztyčenou, po lesní pěšině.
Však on Marka najde! Musí najít! Není přece žádná padavka!
Poté, co mu tato myšlenka v kalupu proběhla hlavou,
dal se i on do běhu.
Nejprve jen lehce klusal, poté přidal a za chvíli už běžel jak o závod.
Sám byl překvapen, jakou rychlost bylo schopno jeho tělo v krizové
situaci vyvinout, ani netuše, zda bylo více poháněno touhou po Markovi,
nebo po pomstě.
Už měl na jazyku všechna ta sladká slova, ty malebné výrazy a přirovnání,
kterými ho zahrne, než se s tím úžasným klukem definitivně spojí v jedno tělo.

„Potřebuju dva dobrovolníky,“ řekl velitel při nástupu.
Vyhledal jsem modré oči vedle sebe a pak jsme oba udělali krok vpřed.
Velitel pokračoval: „Jako doprovod posla. Do Imladris.“
„Co myslíš, že mu Gil-galad píše?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili napojit koně.
Zahleděl se přes řeku.
„Hvězdy ve tvých očích jsou zářivější než všechna rosa Telperionu!“ pronesl pateticky.
Vyprskl jsem smíchy.
Pokračoval: „Ve snech vídám vodopád tvých vlasů a toužím vtisknout do nich tvář!“
To už jsme se řehtali oba.
„Idioti,“ sykl posel.
„Tak co je v tom listu?“ naléhal jsem.
Posel zavrčel: „Něco ohledně výzdoby v Roklince. Fresky či co…“

„Nekňuč, kocoure, chtěls do světa? Chtěl.“
„Ale kozel slíbil… hele, světlo!“
„Haf! Hotel!“
„Hotel, kykyryký?“
„Mluví tam cize, ubytují tě a dají ti najíst, haf!“
Zvířátka mžourají oknem do chaloupky, kde si Petrovští dělí lup.
„Mordsethadry, tojemoje!“
„Krucityrknelement, mojemojemoje!“
„Hadrykrucipíseksolit, tojemoje!“
„Libozvučně mluví,“ kývá kozel. „Je dobré umět aspoň pár slov. Tojemojetojemoje bude pozdrav. Každý se ještě naučte něco dalšího.“
Petrovští se tahají o poslední zlatku, když se dveře otevřou a vpadne čert. Má rohy, zobák, tesáky, drápy. Pětihlasně vřeští:
„Modrsedthadrykykykrykýkrucityrnktojememoje!“
„Herdekfilekšupnabábutojemojetojemojehafhahaf!“
„Kryndypindymémémémétojemojetojemoje!“
Zlaťáky nezlaťáky, Petrovští skáčou oknem ven.
„Cizina,“ odfrkne pes. „Špínu a smrad tu mají! Ale platěj dobře!“

"Čo tu chceš, dieťa?" vyzvedala zmaľovaná ženština v tuho zošnurovanom korzete.
"Už nie som dieťa!"
"Vidím, hotový námorník!"
"Pirát!" vypälo chlápä hruď. "Krvilačný hrdlorez, pán morí! Som Jack a volajú ma orol."
"Malebné slová," utrúsila. "Prvýkrát, čo si mýlim morského orla s vrabcom. Ako pomôžem veľkému pirátovi? Dal by si kaše a mlieka?"
Chlapček zahanbene hľadel na špinavé nohy. "Áno... pani."
"Pani!" rozosmiala sa. "Som prostitútka, maličký."
"To neznamená princezná?"
Rozosmiata matróna si nevšimla, že jej z bujných ňadier práve zmizol šperk.
Jack sa v duchu usmieval. Kapitán bude spokojný. Smejte sa z vrabcov, vravel si, raz tiež budem kapitán.

V muminím údolí prší. Všichni zalezli do domu, jen Šňupálek zůstal ve svém stanu, leží a poslouchá, jak kapky dopadají na stanové plátno a kreslí na něm obrazy.
Kapky plác a kap a chlíst, pak sjíždějí áčko jako skluzavku, tu přidají čárku, tu zas oblouček a malba se začíná rýsovat.
Je to vzdálený pohled na muminí údolí, šeříkové keře a dřevník a houpačka, co vrže jen tak drobátko, aby nerušila, a zábradlí, co jsou v něm vyřezané drobné motivy.
„Je to krása,“ řekne si Šňupálek, „a nejhezčí je údolí, když se sem vracím.“
Po dešti sbalí a vyrazí na cestu.

Tito vytvoření muži byli neskutečně příjemní. Dokázali splnit úplně cokoliv, a přesto poznali, kdy si děláte srandu nebo kdy to nemyslíte vážně. A dala se o nich říct jen samá malebná slova.
Byli hezcí, pracovití, milí, úsměv jim nikdy nezmizel z tváří.
Uměli skvěle číst a psát. Hrát fotbal, basketbal, tenis, florbal i volejbal.
Uměli plavat, potápět se.
Byli vždycky šťastní, splnili všecky úkoly, které bylo potřeba.
Měli hodně peněz, veliký dům a luxusní auto.
Ale měli jednu vadu. Jednu věc, která způsobovala velikou díru mezi nimi a zbytkem lidí.
Všechny malebné věci nedokázali nahradit tu jednu jedinou věc: lásku.

Psal. Celou svou duši, celou svou víru, to, co naplňovalo jeho život, vše pečlivě vepisoval do tohoto svého díla. Věřil, že bude monumentální. Že přiblíží lidi k Bohu.
Samozřejmě, držel se pravidel. Lidé museli jeho výtvoru porozumět. Ale přesto měl pocit, že do něj dává něco svého. Něco víc. Práce to byla zdlouhavá. Ale viděl její plody. A naplňovala ho. Když s ní pozdě večer končíval, kochal se jejím postupem. A věřil, že ho přežije. Ne, že by ji hodlal podepsat. Velice brzy už nikdo neměl tušit, kdo je jejím autorem. Ale o to tady přeci ani nešlo.
Psal ikonu.