DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

To slovo bylo o to hezčí, že zaznělo hlasem Hugh Granta do úplného ticha.
„Ha, trésor!“ zvolal náhle Pirát Kapitán řečí chronických defétistů, v níž znal Edvin akorát frázi „et voilà“, a ukazoval šavlí kamsi proti vycházejícímu slunci.
„Tesoro!“ přisadil si Dlouhý John dalším jazykem, který zněl strašně pěkně, ale kde chudák Fin neuměl ani pozdravit, a očividně byl nadšen z téhož.
„Aarre!“ zapřekládal si naštěstí náhle se navrativší Silverův papoušek do Vikingovy mateřštiny a k pracně hledanému pokladu tedy mohli zamířit úplně všichni. Za sborového volání „arrr!“, samozřejmě.
Krásu okamžiku poněkud zabila Kapitánova dcera.
„Vždyť je to jen model...“

,,Včera se mě nějaká paní ptala, v čem se liší filtrované kávy od klasiky." ,,A vysvětloval ti to už někdo?" Zavrtím hlavou. ,,Za barem jsem se zatím zaučovala jenom tak okrajově..." ,,V cajku. Vysvětlím," mrkne na mě Tom a sváže si dredy do culíku.
,,Takže ještě jednou. Filtry- French press, Aeropress, Batch brew. Jasný?" Kývnu.
,,Na základě espressa- espresso, espresso lungo- dolitý vodou, takže americano, double espresso- ze dvou shotů, potom ristretto- vyndavá se dřív, je nejsilnější, s mlíkem- capuccino, latté, Flat white- dva shoty a mlíko. Jasný?" Kývnu.
,,Kdyby se někdo ptal, momentálně máme Brazilskou, Honduras a Costa Ricu..."

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.
Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.
Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

Nad ránem se z vysílačky ozvala nezrozumitelná zpráva. Kapitán se rozespale doplazil ke stolu a když se nic neozývalo tak odvysílal: "Tady kapitán Leraux, opakujte prosím zprávu."
Po chvíli se ozvala špatně srozumitelná zpráva: "Vy poseroutkové, zítra za váma přijdem podívat se, co ste to za srágory!" Vysílající špatně artikuloval a v pozadí byl hluk.
"Co prosím? S kým mluvím?" odvysílal kapitán.
"Co ti po tom, srabe! Si myslíš ze si ňákej pán? hovno si. Všichni tam ste sráči. Zmalujem vám ty líný zadky!" zněla odpověď. Opět bylo špatně rozumět.
"Malebně nás nazýváte. A to jsme s vámi chtěli jednat ..."

Vykreslím ti celý život a ty mi uvěříš, nebudu ti lhát ani nic zapírat a ty se ztratíš v mých upřímných slovech. Řeknu ti všechno od začátku do konce, můžu i naopak, jestli ti to uvidím na očích. Budu se na tebe koukat a ty neuhneš pohledem. I kdybys chtěla. Počkej na poslední výstřel, pak můžeš usnout. Budeš spát s otevřenýma očima a já ti ukážu svět, myslela sis, že ho znáš. Neznala jsi.
A potom odejdu, tiše a znenadání. Jenom mě doběhne, tvé tiché zavolání. Smutné je loučení jednoho člověka. Mraky se odtáhnou a vítr utiší žár letního slunce.

Na tváři jeho společníka se rýsoval lehce znuděný výraz.
Norbert se ušklíbl, nadzvedl svou sklenku a upil.
Seděli ve VIP černokněžnickém baru. Sliboval zábavný program, rvačky, hazard...
U vedlejšího stolu se halasně bavila jakási sebranka - zřejmě upírů. Temný koutek si zabralo vážné uskupení mágů, kteří poklidně řešili novinky v nekromancii.
Jednoduše: nic zajímavého.
„Je tu nuda,“ zkonstatoval Norbert. „Nechal jsem se nalákat na tvá malebná slůvka slibující nevšední podívanou...“
„Však. Vše jde podle plánu, máš, co jsi chtěl! Zažil jsi snad někdy, že by se v takovémto podniku celý večer nic nestalo?!“
„Aleksi,..."
„Chceš mě zabít, je mi to jasné."

Občas usínám, když on zůstává sedět za stolem a tiše klepe svými dlouhými prsty do klávesnice. Ráda ho pozoruji a představuji si, jak se- právě teď- rodí další část báječného příběhu v příští z jeho knih.
Bože, kolikrát už jsem z postele sledovala temeno jeho hlavy a přemýšlela nad tím, co se v ní asi skrývá? Myšlenky sladké jako cukrová vata, která se mi nikdy neomrzí. Slova jsou nástrojem k jeho řemeslu. Pravidelně usínám s velikým natěšením na ráno, až si u kávy přečtu další kousek jeho díla. Dostávám nádhernou příležitost být první u brány do jeho fantazie, jeho světa.

"Jaká to malebná slova, jaká to nádhera!" rozplýval se mladý muž nad tisky, které právě pročítal. Seděl v pohodlném křesle svého pokojíku v rodinném domě, před sebou tisky rukopisů. Na posteli seděla jeho drahá Františka a zašívala ponožky. Usmívala se, byla šťastná, když viděla svého Josefa takto rozradostnělého. Nebývalo to v těchto dnech pravidlem.
"Přečti mi ještě jednou o kněžně Libuši," požádala ho.
Josef jí milerád vyhověl a celou báseň přečetl.
"Jaké by to bylo, být kněžnou?" zasnila se Františka.
"Já z tebe kněžnu udělám," prohlásil její milý, sedl si vedle ní a vzal její ruku, "namaluji tě jako Libuši."

"Je to kluk, maminko!" malebnost tónů těchto slov se mísí s krásou obsahovou, okořeněnou gejzíry neutuchající lásky.
Nemohu se vynadívat. Jsem fascinovaná všemi těmi zvuky, pohyby a detaily jeho maličké osůbky, kterých se mohu dotýkat a cítit nový, pulsující život. Miminko – jak krásné slovo! Slyšíte tu symfonii těch jemňounkých tónů, které jsou zosobněním bezbrannosti, lásky, krásy, života, čistoty a něžnosti?
Ani jsem se ještě nevynadívala a to moje mimi už sedí a žvatlá. Jééé...
"Máma!" vypouští ze své pusinky první slovo, doprovázeno zářící láskou v očích – nej všech nej – rajská hudba malebnosti, do níž se toužím ponořit na věky věků.

Boha ni člověka nezobrazíš.
Můžeš však psát.
Geometricky úhelné i obloukovité, oddělené i propletené, mozaiky kúfické. Najdeš cestu skrz bludiště?
Třetinové stožáry jako čnějící kmeny s větvemi a kořeny zamotanými do sebe a rozsypaným čajem na pozadí. Oddělíš, jako holoubci, zrna od plev?
Vlající díwání jako fáborky ve větru. Komu mávají, na uvítání, na rozloučenou?
Hvězdy i květiny, brány i šelmy, lodě i ptáci, věže i plody, koně i nástroje.
Na stěnách, na oděvech, na dveřích, na kobercích, na plátně, na papíře.
Umět číst nestačí. Je třeba jim rozumět.
Jinak nepoznáš, nezasvěcenče, že hledíš na dílo literární stejně jako výtvarné.