DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

Deník 21.7.2017
Když jsi poprvé vstoupil do naší zahrady, málem jsem to blízké setkání třetího druhu svedl na úpal. Viděl jsem fauna. Tvář řecké sochy, ale výraz polodivoký, plece široké jako delta Nilu, nohy a ruce porostlé hnědou srstí, jen ta kopyta ti chyběla.
A já, Viku, hned věděl, že tě miluju a se zamilováním přišly ruku v ruce myšlenky na sestrovraždu a myšlenky na tvé nahé tělo, tělo s řekami žil a zpocenými záhyby. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale myslím, že bych tě dovedl ochutnávat, až bych se tebou udusil.
Byla by to krásná smrt, Viku.

„Potřebujeme předpověď. Teda my ji nepotřebujeme, my to zvládnem každopádně, ale nemohla by ses nám v noci podívat, jak to vypadá s tou sabotáží?“
„Já jsem astronomka, pánové. Já nepředpovídám budoucnost.“
„Ale všechno tam nahoře znáš! Když to dokáže přečíst ta můra Trelawneyová –“
James Siriuse pod stolem nakopnul a vzal si upuštěné slovo.
„Znáš všechny ty malebné názvy souhvězdí a vesmírných těles. Mohla bys nám něco pěkného a povzbudivého napsat. Nebo by možná bylo lepší, kdyby to až tak rozjásané nebylo, budeme vypadat jako ještě větší borci...“
„Pár tajemných slůvek o Venuši, trochu toho hrdinství a padnou nám k nohám!“

Únava klepe na dveře a zoufání je každodenním krajícem chleba; z počátku pěkně tenkým, co postupně přibírá na váze. Cinkot zvonku sice trhá chmury, jenže i ten pomalu utichá. Až jednou cinkne jinak, přísahala by, jinak, zvesela, a do krámu ostýchavě vkročí muž v plandavém saku. Jarmila zdraví všechny bez rozdílu, nebo si to alespoň myslí, dokud ji cizinec, zkoumající víc její osobu než vystavená fotoalba, nevyvede z omylu. A než se stihne vzpamatovat, učí se, jak zdravit správně.
„Zapomínáte někdy poděkovat na pozdrav, to děti těžce nesou.“
Nezapomene už nikdy. S nejširším úsměvem pak začne každé ráno zdravit jeho.

Neexistoval nikdo, kdo by to se slovy uměl tak skvěle jako Northgardský dráb, když vyrážel do Ecorie verbovat nové tváře.
Rok co rok dokázal barvitě popisovat krásy pevnosti a okolní přírody. Lehkost služeb, které spočívaly v pouhém hlídání hradeb. Dostatek peněz. Jídla co hrdlo ráčí. Potoky piva a náruče plné žen.
Rok co rok čekalo nové cotase kruté vystřízlivění.
Čtvrt roku nepřetržitých šestnáctihodinových služeb - samozřejmě že nočních.
První výplata neproplacena - poplatek za nafasované stejnokroje.
Jídla byl dostatek, ale dalo se pozřít jen když se zapilo potokem piva.
A ženy? Málokdy cotasům zůstaly peníze, aby si mohli dopřát návštěvu Bídákova nevěstince.

Ajantis se omámeně potácel k siréně, která ho vábila svým zpěvem. Meč táhl bezvládně za sebou.
„Pojď,“ lákala siréna sladkými slovy. „Poplujeme spolu bok po boku, širé moře nám bude ležet u nohou. Ty budeš můj, a já tě budu laskat a milovat, dokud moře nepohltí všechnu zem. Pojď.“ A paladin k ní byl blíž a blíž...
Siréna se už chystala Ajantise chopit a svrhnout ho do moře – ale paladin bleskově uhnul, máchl mečem a jediným úderem usekl siréně hlavu.
„Prý moře nám bude ležet u nohou. To určitě,“ říkal, zatímco čistil meč od krve, „to ti tak budu věřit.“

je na ne dně věž dvojí stojí cloní nezní pod ní chodí jí vyčítají imituje že onu z paříže co první stojí cloní pod ní oni pod ní fotí pod ní krotí instagram co jim všem dává rozličná ta práva být viděni jak živoucí bytosti od kostí ona i ta druhá míň o něco moc více jako slunce slunečnice vábí tuláky hlupáky málo mlčící podvržené skutečné zrcadlící se do pixelů odrážených v krystalech tekoucích celým světem jako jinovatka na pobudoucích oknech do světů uvnitř těch co jsou stejní jako vy a já a oni a ti další co je ještě…

Jestli existuje něco jako sudetsko/severočeskej slang, ona ho ovládala. V časech okupace, bývala pradlenou a nemazala se s tím. Stejně jako s češtinou. Na mě pak bylo vysvětlit ostatním, co tím ta hrbatá stará ženská myslela. Její slova byla zvukomalebná a to, že se neříkají, mi bylo vysvětleno až soudružkou učitelkou.
Díky prababičce si dovedu představit, co znamená, když se řekne: "Umej si fůtny a orvašle." Jak vypadá, když se něco "blejská jak psí šourek." Také vysvětlila, kdo jsou "zaprcatělí vohrndírové, co nemaj kindrštůbe." (Komunisti.) "Ale ve škole to neřikej," dodala alibisticky.
Něco mi říká, že dnešek by si užila.

Každý z nás ty slova rád slyší, ale málokdy má to štěstí, aby se tak stalo. Bohužel však s nimi i my šetříme. Přitom není složité říct druhému, jak mu to sluší, jak je šikovný, a že ho máme rádi.
Celá má duše prahla po uznání a láskyplných slovíčkách. Byla jsem rozbolavěná a přitom v hloubi sebe sama jsem věděla, že po tom toužím. Damián to říkal celým svým srdcem, nebyla v tom žádná faleš ani hra, prostě krásně slovy pohladil a já mu byla vděčná. A snažila jsem se, abych i já rozdávala slova uznání, když to bylo možné.

První čaj o páté s tchyni, to se ženské hodně sevře hrdlo. Zvlášť když má vyprávět o jejím synovi.
Hannah se do toho nechtělo, ale Alice nedala.
"Hele, vím, že je statečný, že je vynikající botanik, ale mám pocit, že zrovna s holkami to neumí, tak jak tě sbalil?"
"Vskutku. První tři týdny mě zval do botanických zahrad a arboret. Přitom neustále mlel tahle kytka toto, tenhle strom je takový a makový. Už jsem to vzdávala. Pak jsem našla zmačkaný papír s verši; tvé oči jako pomněnky kvetoucí na břehu bystrého potoka ... Tak jsem převzala otěže."
"Tři týdny?! Neskutečná trpělivost."

Prcek má rád Luciin hlas. Když zpívá, když si jen tak brouká, když si hraje s ozvěnou v tunelech. Ale vůbec nejradši je, když mu nahlas čte. Třeba z Atlasu rostlin, co kdysi dostala od maminky. Položí jí hlavu do klína, ona pečlivě vyslovuje jména a prohlíží si obrázky, on zavře oči a myšlenky nechá zatoulat do představ.
Sasanka hnědá. Jeho první hračka, ta smontovaná z prorezlých plechů.
Sedmikráska chudobka. Babička, stará, šedá, shrbená. Krásná.
Ořešák královský. Polír. Postava obrovská, rozčepýřené vlasy jako koruna.
Zítra Prcek půjde na Vyšehrad, aby natrhal Lucii kytičku.
Z bodláků, protože nic jiného tady neroste.