Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Předchozí zde.
Dvacátý díl příběhu. Takhle dlouho jsem ještě v DMD dějovou linku neudržela. Na oslavu tu přidávám hudební podkres. Libo-li trocha Beethovena?
Když dokončil obhlídku kanceláře, stočil Jaroslav pohled k Vraspírovi, který seděl s hlavou sklopenou. Vypadal dosti sklíčený, ačkoli mohl být jen unavený, to Jaroslav nepoznal.
Filia sub tilia nectit subtilia fila, ozvalo se mu v hlavě.
Co to znamená? zeptal se.
Nevím, přiznal Vraspír, ale hezky to zní.
"Dcera pod lípou svazuje tenké nitky," řekl Jindřich nahlas. Znělo to vyčerpaně. Vraspír kývl. Zdálo se, jako by i on pochopil, že Jindřich nemá na malebné latinské jazykolamy náladu.
"Měla to být v podstatě bezpečná operace," začal Jindřich. Nechtělo se mu mluvit, měl té v podstatě bezpečné operace dost. Protřel si oči.
Leostie, Afénie, Elechondie, Tabitán, Relemaris… Byla by to zajímavá, malebná slova, kdyby je mohli jen číst na mapě a ukazovat si, k jaké zemi náleží. Ve skutečnosti znamenala prach cest, déšť a vedro, stálé hledání a stálou nejistotu, zda je jim někdo v patách. Naučili se jazyky zemí, jimiž cestovali, snažili se co nejvíce splynout s místním obyvatelstvem. Někde zůstali měsíce, jinde týdny či pouze dny.
“Chtěla bych mít znovu domov,” řekla jednoho dne Avani.
Mlčel. Nouzí nestrádali, uměl vydělat peníze, ale… Osm let na cestách bylo dlouhých jako století.
Vzala jej za ruku. “Budeme mít dítě, Leokastisi. Potřebujeme domov.”
Není to originální, ale měla jsem příjemnou půlhodinku. :)
Otevřela jsem ústa a slova vřela, klokotala a vařila se, vypařovala se a rozplývala, kroutila a kroužila. Zážehy vět žhnuly a zářily, hřály a hrály barvami, blýskaly se a leskly, lákaly a lekaly. Mluva se rozlévala a vlnila, šplouchala a stříkala, chladila a hladila, šuměla a zvučela. Dech vanul a voněl, funěl a foukal, kmital a zmítal se, děl a dul. Doliny slabik duněly, drolily se, praskaly a poskakovaly, valily se úvaly a úvozy úpějíce, pějíce a zpívajíce. Zpěv se pnul a vypínal, prorůstal i prorážel, srážeje v ráži račí činohru, hrav na ostří trav a trvale volal slovo – logos.
„Zdravím, Galové,“ objevuje se nečekaně výběrčí daní.
Asterix na něj mrkne: „Copak? Zase poplatky?“
„Ale vůbec ne! Přišel jsem se optat, jak se vám daří.“
„Jde to pomalu...“
„Nikdo nedokáže ocenit pravé umění,“ zabručí Obelix s Idefixem v klíně.
„To je ale nemilé...“ sepne ruce Taxus. „Co kdybych vám trochu vypomohl?“
„Ty?“ zakroutí knírem malý Gal. „Jak? Chceš u nás nakoupit?“
„Kdepak! Ale za podíl na zisku bych vám zařídil reklamu. Dříve prodáte a vrátíte se domů.“
„Hmm, spíš mám dojem, že nám mažeš med kolem huby.“
„Co prosím?“
„Moc toho namluvíš, co raději skutky? Už jsi zařídil nápravu sazby?“
Zámek zívá zelenými zuby, závěj zimostrázu. Vítr vrká, vzpomíná velkých veselic, velkolepých vět Viléma vznešeného, venkoncem věrného vlasti. Stíny - stovky slepců, syčících sroubenými skříněmi, starci, stydící se sami sebe.
Honosná historická hladina, hlas hrkotá:
Úspěch. Umanutost. Urtica Urens. Uroboros. Unikl. Utrápil. Uzamkl. Unaveně umřel.
Malebné meče mocných myšlenek:
Potius mori quam foedari.
Uhádněte, jaký koníček měl náš kníže.
Kamile Josefe Idesbalde Filipe, kníže z Rohanu, bereš si...
Macla sine macula.
Ano, beru.
Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis.
Dokud vás smrt nerozdělí.
Najděte obraz muže s náušnicí.
Syrový Sychrov. Moli mramoroví, mezičas milování, malá mapa marných masek minulosti.
Sice to z toho asi není poznat, ale je to vlastně prohlídka zámku na Sychrově (byli jsme včera). Zámek je fascinující, krásný, zachovalý, původně patřil šlechtickému rodu Rohanů. Navštěvovali ho potentáti z celé Evropy, mimo jiné také zmiňovaný císař Vilém (který tam mimochodem ukradl vázu). Téma je schované nejenom ve formě drabblu, ale také v tom, že vlastně všechno, co jsme se dozvěděli, byly jenom fráze, strojový hlas průvodkyně, suchá fakta, která skrývala minulost, skutečnost a pravdu. Malebná slova, která nejsou nic, než slova. Na to odkazují také citace rodových hesel, ukázky průvodkyně a kousek svatebního ceremoniálu. Ten je tam mimochodem proto, že kníže Kamil Rohan s jeho manželka Adéla se tak bytostně nenáviděli, že se téměř nesetkávali, měli oddělené části zámku, oddělené ložnice a dokonce se nepřemohli ani k tomu, aby zplodili alespoň jednoho potomka. Tedy vidíte, že svatební slib byla vlastně také jen taková malebná slova.
Rodová hesla.
Potius mori quam foedari = Raději zemřít, než být nečestný.
Macla sine macula = víceméně totéž.
Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis = Králem nemůžu, vévodou nechci být, jsem Rohan.
Urtica urens = kopřiva žahavka (kníže Kamil Rohan byl botanik)
Uroboros = mytologický tvor, had, který obepíná svět (V bestiáři, který kníže Kamil Rohan vytvořil, byli i mystičtí tvorové, jako sedmihlavá saň, jednorožec, bazilišek atd.)
Více o knížeti Kamilovi, který zámek koupil a zrenovoval, zde: http://www.osecna.cz/data/historie/knize-kamil_rohan.pdf
Více o prohlídkách na Sychrově obecně a o tom, co se mezi průvodci povídá, zde: https://www.denik.cz/cestovani/se-zubarem-na-zamku-jeden-den-ceskeho-pru...
Nejprve jí nechávali před stanem malé dárky. Ručně vyřezávané hračky pro dítě nebo drobné sladkosti. Zpočátku byla v rozpacích. Zkoušela si představit, kdo z jejích nových sousedů má tak štědrou povahu. Brzy ale přijala svoji novou roli i nové jméno. Matka Elis konejšivě promlouvala ke svým nemocným. Jako by prostá slova soucitu dovedla léčit lépe než veškerá moderní medicína. Často jste ji mohli vidět, jak s dítětem ve vaku obchází své pacienty, zašívá rány. Misie Svatého Ondřeje se brzy proměnila v symbol nového života pro slabé a zraněné, kteří neustále přicházeli a ptali se po zázračné léčitelce s ohňovými vlasy.
Předem se omlouvám všem, co to neviděli, a kterým možná něco naspoiluji. I když...
Po všech těch týdnech práce už měl křeče v ruce, třeštila mu hlava, a nebyl o nic blíž k porozumnění.
Věděl, že je to možné. Zdal lidi, kteří se ten jazyk naučili. Sakra, byl u toho, když ho rozluštili, a jeho žena napsala tu nejslavnější učebnici.
On teď byl u verze pro věčné začátečníky. Zaplatil stovky dolarů za učitele a kurzy, ale jeho slova pořád připomínala spíš sluníčko, nakreslené malým dítětem, než elegantní a komplikované tvary Heptapodu B.
Znát ten jazyk znamenalo existovat ve všech chvílích naráz. Možnost překreslit svoji minulost.
Nebo aspoň pochopit, proč Louise nikdy nezměnila tu svoji.
Pyšný štít. Divá veža. Príkra. Lavínový štít. Škaredý žľab.
Niektoré hory dávajú jasne najavo, že vám môžu kedykoľvek ukázať svoju nevľúdnu tvár.
Plačlivô. Tiesňavy. Veľké závraty. Tesná rizňa. Smutné sedlo.
Nečakajte, že to bude prechádzka ružovým sadom.
Úplaz. Čierťaže. Strungový príslop. Magura. Ostredok.
V ich menách sa zrkadlia zabudnuté slová generácií, ktoré sa dávno pominuli.
Len raz za čas, ďaleko od rušných vychodených chodníkov nájdete mená, ktoré sú ako šibalské žmurknutie: pozri, ako sa to tu volá, oni to dali dokonca aj na mapu!
Orgoňova kýčera. Huňavá. Sedlo Parichvost. Papajova Kykuľa. Gáborov zadok. Hrubá zliezajňa.
Vyplatí sa ich navštíviť všetky.
Ak poznáte ďalšie malebné miestne názvy, budem rada, ak ich dáte do komentíkov.
Malebné slovo maminka.
Kolik je v něm lásky a něhy, jemných dotyků, porozumění a pofoukání ran.
Kolik povzbuzení, aby ses nebál být v noci sám a později, aby ses nebál být sám sebou. Její touha i na dálku být s tebou. Kolik je v něm probdělých nocí, kdy chladila horké čelo od nemoci. Kdy hladila tě po hlavě plné problémů a radila dobře hlavně tobě samému.
Malebná touha a sny, pro které chceš plachty napnout.
Malebná prosba, pro níž nemůžeš se od ní pohnout.
A ještě pár malebných slov přímo láká a laská a to jsou slova laskavost a láska.
Teoreticky vzato, studovna byla místem, kde mělo vládnout absolutní ticho.
Když do ní ale vpadla banda mladších studentů, okamžitě se zaplnila tlumeným šepotem.
„Seve?“ Lily mu se zoufalým výrazem přistrčila objemnou knihu. „Já tomu vůbec nerozumím.“
Pokusil se ignorovat nesouhlasný šum ze strany Zmijozelů i přihlouplé poznámky Nebelvírů.
Očima pohladil stará, ručně vykroužená písmenka.
… dvé při díle alchymickém v paměti chovej. By mysl tvá hrubému blúmání se neoddávala i slova z oust tvejch bez ohavné nedbalosti plynula…
„Seve?“ Lily do něj netrpělivě šťouchla.
Jen velmi nerad knihu odložil.
„Prostě při čarování nemáš huhlat a plácat blbosti,“ shrnul, jak nejprozaičtěji dokázal.
***
