DMD Bonus č. 10 pro 30. 4. 2018.

Za ty roky co se účastním DMD, se občas někdo zeptal: už zase píšeš takový ty krátký příběhy a kdy to bude a můžeme si to přečíst nebo se přidat? Všichni jsou zvědaví, plní elánu, ale když přijde duben, tak krom pár (opravdu pár) nadšenců klasicky nikdo nemá čas, chuť a tak podobně.
Mít někoho, s kým píšete a motivujete se navzájem, je fajn, ale kdyby se nás 2. dubna maminka nezeptala, jestli už zase budeme psát brablísky, letošní účast by nejspíš dopadla bledě.
Takže celý měsíc čekáme na ten poslední nahrazovací speciál, po kterém bude platit: všechno nebo nic. :)

Blíží se jaro, zásoby ve spíži se tenčí. Vzadu na polici zůstala zaprášená sklenice čehosi tmavého. Dědictví po Marii.
Nany nedůvěřivě sklenici otevře, opatrně ochutná. Sladká extáze, božská mana!
Nejlepší ostružinový džem, co Nany kdy jedla.
Ten večer mají hody. Smějí se, žertují, džem je řídký, stéká po bradě, nejen dětem, ale všem.
"Vypadáš jako indiánská squaw," směje se Jiřík Nany.
I Jakub se usmívá: "Má pravdu. Indiánky si tetují bradu na znamení, že patří muži. Teď už mě nezapřeš."
Nany se usmívá jejich žertování, ale uvnitř je vážná. Cítí, že Marie jí definitivně přenechala svoje místo v Jakubově srdci.

Pan král, rostlý pěkně do kulata ze samého blahobytu, marně dopínal poslední knoflíky královského roucha. Samozřejmě černého, neboť jak známo černá zeštíhluje. Vypadal jako dobře naložený tučňák, ale choval se spíš jako špatně naložená nutrie. Králova nálada se měnila jako množství cukru v jeho krvi a svým poddaným dokázal život pěkně osladit. Sezval z celého království nejlepší mastičkáře a nejvěhlasnější kořenářky, ale žádný mu nedokázal poradit, jak zhubnout, aniž by omezil hostiny a lenošení. A tak je všechny odeslal do žaláře a vydal úřední nařízení, že je zapotřebí obdivovat otylost. Nebylo divu, že se jeho jediná dcera raději vydala vyvdávat.

Když už vřava pomalu ustávala, Sergrej se vytratil, sbalil vysílačku a vyrazil do kopce.
...
V táboře se atmosféra dala krájet, když přišel Sergej. „Kontaktoval jsem základnu ...“
„Parchante!“ ozval se Ivan a chtěl po něm skočit, ale ostatní jej chytili.
„Chtějí, abych přebral velení a dokončil operaci. Nepřítel má několik lidí na lovu, máme tedy šanci tábor získat ...“ pokračoval Sergej.
„Blázne, zabijou nás!“ oponoval Ivan.
„Je to všechno nebo nic. Naše jednotky zaútočí na hlavní bránu a my jim vpadnem do týla. Útok začne patnáct minut po západu slunce, my se mezitím musíme přiblížit k táboru.“ řekl Sergej a posadil se.

Žila tou představou celé poslední dva měsíce.
Ano, teď je to sice peklo, ale potom... potom. Až to skončí, tak budeš už úplně v pohodě... Žádný další opruzy. Představ si ten krásný pocit, až se budeš vracet domů a vědět, že už se nemusíš strachovat a vymýšlet, na co že jsi asi zapomněla! Jé, to bude krásný! Tak uvolněný...
Utěšovala se tím, kdykoliv se vynořila nějaká další komplikace, laskala se tou vidinou, když cítila, že už nemůže, a neuvěřitelně se na tu chvíli těšila...
Hm, fakt terno, pomyslela si, když se po skončení představení s neustávajícími bolestmi hlavy vracela domů.

Psal se rok 1895 a svět se řítil do záhuby. K zápisu ke studiu na fakultu přicházely ženy. A dokonce… To snad ne!
„Madam! Madam!“ rozběhl se za rázující osobou mladičký dobrovolník. „Tam nemůžete.“
„Proč ne?“
Okamžitě se začal červenat.
„Ehm… Máte s sebou dítě,“ ukázal na holčičku po jejím boku.
„Děkuji, že jste mě upozornil.“
Litoval své smělosti.
„Jaksi… vždyť jste…“
„Co jsem?“
Litoval své existence.
„Gravidní,“ pípl, svým sebevědomím na úrovni podlahy.
„Vážně? Málem bych si nevšimla. Doporučila bych vám, abyste se ženami začal mluvit, až se jich přestanete bát.“
Aneta Sternbachová nastoupila do prvního smíšeného ročníku univerzity.

Severus seděl v kavárně, když se mu něco otřelo o nohu. Podíval se dolů a spatřil mladého bígla.
„Skutečně, Pottere?“ zasyčel potichu. „Kdy z toho vyrosteš?“
Pes zakňučel.
„Ne, nebudu tě chovat,“ řekl striktně.
Čtyřnohý krasavec mu vyskočil do klína a začal mu olizovat obličej.
„To si nech na doma,“ odsekl Snape.
„Jůůů, pejsek!“ vypískl kolemjdoucí chlapec. „Můžu si ho pohladit?“
„Ne. Kouše.“ Probodl chlapce pohledem a ten vyděšeně odběhl.
„Nedovolím, aby na tebe někdo sahal,“ řekl bíglovi, který jej znovu olízl.
Najednou k němu někdo přistoupil. Zvedl pohled a spatřil udiveného Harryho.
„Eee… Severusi, kde jsi vzal toho psa?“

Už co byl malý vídal občas venku s maminkou muže a ženy, kteří měli na rukou či jiných částech těla nádherné obrazy, vždycky je obdivoval. Maminka ho ale pokaždé stáhla k sobě, zatímco hudrovala něco o lidech, se kterými by se neměl bavit.
V osmnácti si došel pro své první tetování, na záda u lopatky, aby to máma neviděla. Když pak znovu našetřil, došel si pro další, a pak třetí a čtvrté. Pokaždé někde, aby se mohl oblékat normálně a mamka si ničeho nevšimla. Až ho na chatě celého polili a on se musel převléci. Mamina málem omdlévala, její chlapeček!

"Konec," prohlásil smutně Tetovaný, když dozněla velebná Hymna.
"Co když řeknu ne?" opáčil vzdorně Pekelný zákazník, který jsa Bez připojení myslel rezignovaně už jen na Daně a smrt.
Odteď jsem optimista, pomyslel si odhodlaně, když dozněla Malebná slova a nastalo Ticho po pěšině.
Zadek sedí, avšak neraduj se! Bodláčí. Pozor, kouše!
„Já nic já muzikant“, zahájila netradičně (nekrolog) velmi originální Dcera svého otce.
„Shoď skopce z kopce, bude to Terno“, radil rozšafně Dobře naložený tučňák.
První třída nedokázala spočítat Tři krát tři a ocitla se tak úplně Na dně.
„Už nejsem dítě!“ zvolal vztekle Poslední hrdina a uhodil na Buben, aby svým slovům dodal jaksepatří důraz.
„Všechno nebo nic!“ rozhodli se svorně Němí svědci a statečně vyslechli až do konce v úplné tmě rozhlasovou hru Tma tmoucí.
„Upřednostňuji osobní setkání,“ rozhodla vznešená Královna cest a vydala se statečně na Poslední bílé místo na mapě.
Nabídka, která se nedá odmítnout, byla nesmírně lákavá, avšak nakonec z ní zbylo Kyselé vítězství a sladká prohra.
Probuď se! Nastává Čas hesel.
Moźek se vaří, drabblista šílí,
„Ještě to nemám, počkejte chvíli!
Stoslovku vložím, pak tě už vnímám,
Zůstaň tu, drahá, jen nechoď jinam!“
Moźek se vaří, drabblista šílí,
své drabble vkládá v poslední chvíli.

Byl jeden starý mnich, a ten počítal kalendáře na příští roky.
Jednou, když rozpočítával dny, odbila půlnoc, svíčky pohasly, za okny se zablesklo a objevil se myslivecký mládenec.
"Přicházím jako vyslanec pekla, ale neměj strach. Chci s tebou smluvit obchod." Mávnutím ruky zarazil mnichovy protesty. "Všichni svatí v nebi mají své svátky a my pekelníci nedostali jediný. Dám ti zlatou cihlu, pokud do kalendáře zapíšeš svátek pekla a hříchu."
Pekelník zmizel a mnich si odplivl.
Po roce pekelník přinesl pytel zlatých cihel.
"Za každý rudě označený den, každou neděli a svátek," vysvětlil. "Lidé tehdy slaví, slouží břichu, a tak hřeší."