DMD Bonus č. 10 pro 30. 4. 2018.

„S kým ses tak hloupě vsadila, co?“ zašklebí se. „S Morrisonem? Dědek si pořád nedá pokoj?“
„S nikým,“ oponuje Patty tiše a on cítí, že říká pravdu, ačkoliv přiznat to svírá hrdlo. Dívčino vyznání prosáklo do místnosti. V rohu výsměšně poletuje poslední balónek narozenin. Osmnáct.
„Ti tvoji pobláznění cápci...“
Zavrtí hlavou. Nedodává víc, jenže mluví její oči a tichý křik bodá, proto raději uhne. Ale pak tu jsou její dlouhé vlasy a najednou mluví i ty, husté plavé prameny, které teskně volají domovem z dávno zapomenutých vzpomínek.
„Už mi není třináct,“ zašeptá Patty a Danteho popadne šílená touha něco rozbít.

Roky studia. Roky výzkumu. Žádosti o granty. Vyplňování zpráv. Všechno to úsilí nakonec vyústilo v jednoznačný úspěch.
Stala se z něj kapacita. Dokonce mu přijali článek do Magic.
Článek o léčbě obyčejných v Magic! Způsobilo to víc než jedno překvapeně pozdvihnuté obočí a spoustu polemických citací.
Splnil, co si předsevzal. Našel způsob jak léčit matčinu nemoc.
Měl jenom malé zpoždění, nějakých zatracených dvacet let.
Chyběla mu. Když se ženil, když se narodily děti. Nedožila se ani jeho promoce.
Ale seděli s tátou u ní, když odcházela. Usmívala se, držela ho za ruku. A on věděl, že je na něj pyšná.

"It's somewhere on the bottom," the Doctor rubbed his hands nervously.
"Tardis has a bottom?" Jamie seemed confused.
"Everything has a bottom, Jamie. Tardis has many - pool's bottom, the bottom of every control column, countless bottom drawers."
"Ah, I see" Jamie cheered up. "And you forgot on the bottom of what you left it."
"Yes, Jamie."
Sitting down, he sighed and blew a tune on the recorder.
"Oh, I remember," he jumped up and retrieved his favourite top hat.
"Where was it?"
The Doctor pointed.
"On the top shelf?"
"No, Jamie. Turn it upside down and it's the bottom shelf."

Richard II. klátil nohama a mlsal. Dole asi dávali něco zajímavého.
Jindřich IV. ho sice doposud obcházel obloukem, ale pobavený výraz jeho osobního černého svědomí ho zaujal. Připlížil se mu za záda, že nahlédne taky.
Jeho zpropadený syn, který přísahal, že se polepší, a podle zpráv zdola se mu to snad i povedlo, se tam cicmal s nějakým černovlasým hezounem. Čtyřka zalapal po dechu, Pětka v ozvěně taky.
Richard se s úsměvem otočil.
„Ještě nějaké připomínky k mým rádcům, bratranče?“
Jindřich zabručel něco ve smyslu omluvy a sklopil oči.
„A to mě žádný z nich nezradil Francouzům.“
Jindřich překvapeně vzhlédl.

I ti nejpomalejší z nás už jistě vědí, že není dobrý nápad dvounožce upozorňovat, že máme navrch. Konečně, jsou docela přizpůsobiví. A je tu taky ta šikovná věcička, protistojný palec. MY ho nemáme. A víme, jak skvěle se hodí na otevírání kapsiček a otáčení uzávěru na lahvi s oliváčem, (který mám rád, zapište do záznamu.)
Dnes si ukážeme, jak Člověka vzbudit.
Vyskočíme na postel. Zíráme. Přiložíme tlapku. BEZ drápů, Čitu!
Mňoukneme.
Když je ke skříni s jídlem nevyžene ani to, je tu ještě způsob, řekněme trochu... periferní, ale spolehlivý.
Vykadíte se. A NEZAHRABETE to.
Ujišťuji vás, že to zabere vždycky.

„Je to za náma,“ Sirius si oddechl a spokojeně se natáhl do křesílka u krbu. „Člověk by nevěřil, kolik věcí se může stát za jeden jedinej měsíc.“
„Hm…“ usmál se Remus. Nějak ho nenapadlo, co lepšího by měl říct. Na okno bubnoval déšť, v krbu praskal oheň.
„Tebe to nějak vzalo…“ ušklíbl se Sirius.
„Jen nedělej, taky se ti bude stýskat.“
„Možná trochu,“ připustil Sirius neochotně a pomalu přešel k oknu. Chvíli jen pozorovali dešťové kapky. „Tak ať to příště přežijem znovu!“ Proti vší etiketě si přiťukli hrníčky. Čaj s kakaem. Kakao s čajem. Protože tak je to prostě nejlepší.

Nevzdával se. Nemohl. Neuměl to. Zavřel oči a soustředil se.
"Už toho nech," šťouchl ho bratr. "Svět je plný velekaprů koi, vydřích tučňáků,... A ty sedíš doma a zkoušíš se bavit s duchy, kteří se s tebou nebaví."
Tenzinovi zacukalo víčko.
"To je právě jeho problém," přerušila Bumiho sestra. "Pan Povinnost se neumí uvolnit."
Víčko cuklo znovu. Pod ním se objevila slza. Kya položila Tenzinovi ruku na rameno. Bumi ho rovnou objal.
"Notak, bráško, kdy už pochopíš, že nemůžeš být ve všem jako táta."
"Kdo jiný by měl?"
Kya a Bumi si vyměnili pohled. S nimi jako obvykle nikdo nepočítal.

Opět se pod rouškou noci vydala do vesnice, aby se setkala s neznámým mužem. Nikdy mu pořádně neviděla do tváře, ale podvědomě tušila, že mu může věřit. Jeho rady se ukázaly být přínosné.
„Jsem rád, že jste mohla přijít,“ zazněl hlas. Georgiana spatřila přibližující se siluetu.
„Máte pro mě nové informace?“ zeptala se okamžitě.
Muž chvíli mlčel, než jí pověděl o Dračí stezce a úskalích, která ji mohou doprovázet.
Gee se zhrozila. „To nemohu… moje rodina mě teď potřebuje.“
„Vydejte se na cestu a můžete jen získat. Zůstaňte a nebudete mít nic. Rozhodnutí je na vás.“
S těmito slovy odešel.

"Kde jsi?" fňukla Dory, zatímco se jí hrnula do velkých očí slaná slza.
"Proooosíímm" dodala velrybštinou.
Ozvěnou jí byl jen tichý širý oceán.
"Kdo mi teď bude o půlnoci přát „krásnou noc i ráno“?" fňukala Dory
"Kdo mi připomene, že jsem na něco zapomněla, když zapomenu? Nemo, kde jsi? Vrať se mi."
Prvně plakala. Prvně plakala pro jinou rybu. Tedy - aspoň si myslela, že je to prvně.
"Měl bys plavat, měl bys plavat, plávat, plávat! Když nevíš tak plav!" ozvalo se tiše oceánem.
Dory vyrazila na cestu.
Netušila, že byl celou dobu za ní, že byl schovaný v jejím stínu.

Přišel, i když o Něj někteří nestáli. Vždyť proč ne? Láska je bezpodmínečná a On je láskou. S otevřenou náručí vítá, zve a přijímá. Každého.
Nezasloužili jsme si to, ničím. A přesto přichází s nabídkou, která se nedá odmítnout, a zve blíž.
Nevím, proč mám strach.
Asi nejsem ten správný člověk, který by měl tenhle příběh vyprávět. Patnáctiletá holka z ateistické rodiny, která ví o životě málo a o víře ještě méně. Bibli jsem nečetla, na setkání věřících jsem byla jednou, z donucení. Jenže... co když je On ten nejlepší učitel?
A možná, možná je to všechno jenom o Lásce.