Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Gonny zamračeně sedí nad mapou, prstem ťuká na různá místa.
Přisednu. „Už spí. Tak co zítra?“
„To kdybych věděl. Krucinál. Ta holka nás svou zbrklostí šoupla mnohem dál od Prahy, než jsme byli původně. Teď babo raď. Čekat na Lučištníka a ztrácet čas, nebo jet dál s ní, a trnout, co zas vyvede?“
„Nejsem baba, ale myslíš, že týden tolik změní?“
„Obávám se, že ano. Švédové se stahují k Praze. Je třeba dostat se tam dřív než oni. Ten artefakt musíme najít za každou cenu, říkali.“
Pokrčím rameny. „Tak ji berem s sebou.“
Pohlédne na mě. „Toho jsem se bál.“
„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč odjíždíme tak nakvap?“
Semknu rty. Nechci nic vysvětlovat. „Je to tak lepší.“
„Kdybychom týden počkali, Medu by si vyzvedl Lučištník! Takhle…“ pohodí hlavou k děvčeti, které držím v sedle.
Jsem hloupá. Měla jsem to udělat. Když mi do stanu vnikla ta šílená ženská, která měla v součtu asi tři zuby a jedno oko, servala svoje šaty, vrhla se na mě a začala rvát šaty ze mě, zbaběle jsem utekla. Měla jsem jí navrhnout, ať počká na mého kamaráda. Že ten si dá říct rád.
Zvednu hlavu. „No, jestli myslíš, že bychom se měli vrátit…“
Nejdůležitější je zachytit pohled. Ostatní je dílem okamžiku.
Zapomeň.
Nic podivného jsi neviděl.
Patříme sem.
Normálně jsme přišli.
Byli jsme tu už včera.
Jsme ti povědomí.
Sehraně mažeme překvapení, zahlazujeme rozčilení, konejšíme úlek. Posléze pomalu uděláme pár kroků, zabočíme za první stan.
Ti, kteří nás potkávají teď, už vidí jen dva chlápky, dítě a psa. Nezvyklé, ale v táboře potkáte kde koho.
Taky kde co.
Vypasené noční můry.
Pavoučí jezdce.
Fourarie.
Křídlatce.
V očích lidí se zrcadlí únava, odevzdanost.
Válka je jejich život. Lepší neznají.
„Najdeme spojku,“ sykne Gonny. „Pomůžeme. Nestíhají.“
Když obhlédnu tábor, nedivím se.
To bude na dlouho.
Doufám, že tam ta mravenčí práce je vidět dostatečně. V podstatě je hned na začátku, a pak je čeká další, až najdou spojku... Tak snad to bude OK.
„Měli jsme ji tam nechat,“ drtím mezi zuby.
Najít v Mezisvětí místo, kudy projít, abychom se octli přesně tam, kde potřebujeme, není vůbec jednoduché. A bloudit jím dlouho je nebezpečné.
Meda se jen usmívá. Každý její pokus o pomoc jsme naštěstí s úspěchem v zárodku udusili. Kdoví, kde bychom se zas ocitli. Nejvyšší čas předat ji Lučištníkovi a uhánět splnit úkol.
„Ještě kousek,“ řeknu. „Když popojdeme támhle, dostaneme se třeba blíž k cíli.“
„Hlavně někam stranou, mimo lidi,“ bručí Gonny.
V soustředění zapomeneme Medu hlídat a to se nám vymstí.
Než se nadějeme, stojíme uprostřed švédského ležení.
I se psem.
Předpokládám, že jste přísloví poznali. Ano. Za dobrotu na žebrotu. Přesně tak si teď Gonny a Šejla připadají.
Proti nám vyrazí eskadra jezdců na koni. Než stačím cokoli udělat, svět se roztočí v bláznivém víru a uvrhne mě do temnot.
Opatrně otvírám oči. Hlava mi třeští a pohled na sytě zelené nebe mi nedodá. Na obloze dvě bílá slunce, šedý obzor přechází do stříbřitě lesklé barvy moří Ondrionu. Zprudka se posadím. Ondrion?
„Konečně.“ Gonny mi pomůže vstát.
„Ondrion? Jak?“
Gonny kývne k dítěti, vzpurně stojícímu zády k nám. „Lekla se těch vojáků. Než jsem tomu stačil zabránit, projeli jsme rozhraními a Mezisvětím jak nůž máslem.“
„Wasanbi?“ Místní obyvatelé vetřelce milují. Vařené i syrové.
„Otázka času. Musíme okamžitě zpět.“
Pokud by se někdo pozastavil nad tím, jak to, že ten svět tak rychle poznali, tak tam už byli. Krátká poznámka je o tom v povídce "Docela obyčejná služební cesta", která vyšla v Mlokovi 2020:
...Co si budeme povídat, s kvalitním make-upem, dobře padnoucí podprsenkou, v pružných minišatech a se značkovými teniskami na nohou se případnému zlu (ale i dobru) čelí mnohem lépe než v sešněrovaném korzetu, navíc korunovaném dlouhou tuhou sukní a pěticí spodniček. Na druhou stranu je pravda, že wasanbi se mi ze skal Ondrionu do jejich smrdutých jezer skopávali okovanými šněrovacími botkami velmi dobře, dlouhé sukni navzdory.
Nevysoký zalesněný hřeben. Tam, kde se stromy nejhustěji sbíhají, strneme v nehybném tichu.
Potom vypukne peklo. Jednotky císařských, shromážděné pod lesem, jsou nemilosrdně koseny dělostřeleckou palbou. Ryk koní, zoufalý křik mužů, rachot děl.
Inferno bolesti, zmaru, zkázy.
Okrajem lesa proběhne jednotka Švédů. Obchází císařské, vpadají jim do zad. Křik hesel, třesk zbraní, kouř požárů.
Gonny mě zatahá za rukáv, ukáže směr.
S úlevou přikývnu. Nůžky sklaply, ale nás minuly. Opatrně opouštíme úkryt.
V tom mi cosi přistane pod nosem.
„Podívej, červík!“ Na dubovém listu se krčí několik nažloutlých kuliček.
Ta holka je neuvěřitelná. Kolem hřmí bitva a ona si hraje!
Pod drobnou ručkou rozhraní srůstá, jizvy mizí.
Gonny mi ukáže čtyři prsty. Zatajím dech. Nemám dar Vyhledavače, ale věřím mu. Jestli má to dítě čtvrtý stupeň nadání… Vydechnu.
„Beru ji, ty vem psa. Není čas.“
Přikývnu.
To nám chybělo.
Ta holka je maják. Vábí nestvůry jak světlo můry.
Nechat ji tu nemůžeme.
„Přivoláme Lučištníka,“ křikne Gonny.
Kývnu. Lučištník, jeden z Prvních, dokáže její záření eliminovat.
„Doleva,“ ukážu. „Zprava jdou císařští.“
„Vlevo jsou Švédi,“ sykne Gonny.
Nůžky kolem nás se svírají. Zdrželi jsme se, neprosmykli se ze sevření vojsk včas.
Nedaleko zazní dva výstřely, výzva k boji.
„Zpátky!“
Otáčíme koně.
Pozdě.
Pro ty, kteří neznají fandom (a v podstatě i pro ty, kdo znají), pár vysvětlivek, co se nevešly do drabble:
Vyhledavači - strážci, kteří "vidí", pokud má někdo talent (dalo by se říci cosi jako magické nadání) - kdysi takhle talenty vyhledával i Gonny, dokáže tedy rozpoznat i rozsah dívčina talent. Šejla jen pozná, že dítě je nadané, ale netuší, jak moc.
Talentová stupnice má pět úrovní, z čehož je zřejmé, že to dítě je v podstatě poklad. Nebo možná prokletí, protože pokud s talentem neumí majitel nakládat, je v podstatě terčem všech tvorů zpoza rozhraní, kteří se do jeho blízkosti dostanou.
Lučištník - jeden z Prvních - objevil se už v minulém seriálu. První, nejstarší, jeden ze zakladatelů Strážců. Schopnosti Prvních jsou proslulé a rozsáhlé, Prvních je však pramálo.
A jak by ho Gonny přivolal? Přes wigitor. I tyhle nejstarší typy měly "přivolávač", v podstatě tlačítko, kterým dokázaly přivolat pomoc. Samozřejmě každý strážce věděl, že přivolání nesmí zneužívat.
Zvedám křehké dětské tělíčko. Dívčina hlava se sveze stranou, nehybná, strnulá. Položím jí ruku na hrudník, ucítím jemné zachvění.
„Gonny!“
Přiklekne, vezme mi dítě z náručí a zatřese s ním. Děvčátko se rozkašle, u úst se mu vytvoří několik bublin.
Nedá mi to a zkusím zatřepat i s psíkem. Ožene se po mně, na ruce mi zůstane rudý škrábanec. Po chvíli už jsou oba, dítě i pes, při vědomí.
„Co teď?“ ohlédnu se po Gonnym. „Nemůžeme je tady nechat! Nikdo kolem nepřežil!“
„Odvezeme ji do vedlejší vesnice,“ navrhne.
„Bez Máji nikam nejdu,“ zaslechnu. Otočím se a zůstanu v úžasu stát.
„Za mých mladých let byly děti dětmi a psi psy,“ drtím mezi zuby v úkrytu, kam mě Gonny nešetrně strhl.
Dítě kolotá smíchem. Stromy i skály jsou rázem obaleny jiskřivým závojem. Krátké zaštěknutí a třpytivý kokon je pryč. S ním i další část planiny.
Přísavci. Dualité.
Málokdy pronikne přes rozhraní kompletní pár. Naštěstí. Jedinec nedokáže nic, ale pár lehce opanuje nejbližší hostitele a vzájemnou interakcí pak promění živou i neživou hmotu v energii, která je v jejich vysátém světě prudce nedostatková. A saje a saje...
Zelené paprsky wigitorů utnou smích i štěkot.
V písku leží dítě a pes.
Vyskočím. Dýchají?
„Tady bývala vesnice,“ mračí se Gonny.
„Prošlo tu vojsko?“ rozhlížím se.
Gonny zavrtí hlavou. „Zbyly by aspoň vypálené domy…“
Planina, svažující se k řece, je pustá.
„Tam!“ ukážu.
Gonny udělá pár kroků a vrátí se s malou umolousanou holkou.
Přidřepnu k ní. „Jsi odtud? Kde máš rodiče? A kde jsou ostatní?“
„Kudy do vesnice?“ přidá se Gonny.
Oči se jí naplní slzami.
Za křovím se cosi pohne.
„Mája!“ vykřikne dítě a přitulí se k malému psíkovi. Raduje se, ale já cítím zlo.
„Šej! Rozhraní!“
Přimhouřím oči. Tenká slupka je na cáry. Do té díry by se vešel celý regiment.
Polknu.
