Strážci rozhraní

Letos jsem se poprvé pokusila napsat během dubna kompletní příběh.
Zasadila jsem jej do třicetileté války, kdy Šejlu slib, kdysi dávno daný jejímu milému, postavil do nelehké pozice.

Kompletní příběh je zde.

Pokud si chcete pročíst celý příběh na stránkách DMD (včetně dodatků,komentářů atd.) tak tady je začátek.

„Co budeš dělat?“ zeptala se Tara.
„Budu čekat,“ odpověděla jsem. „Až se bude se schylovat k bitvě, připomenu se. Víš sama, že to se spousta vojáků snaží utéct. Pokud bude chtít, pomůžu.“
„Dobrý plán.“
Vrzly dveře.
„Riaggone!“
„Zdravím, Šejlo,“ usmál se na mne. „Přijel jsem pro tebe. Máme důležité poslání.“
Tenkrát poprvé jsem Gonnyho neviděla ráda.

Zastavila jsem na kopci a naposled se ohlédla. Hořkost mi sevřela hrdlo.
Zklamala jsem, Chrisi.
Nedokázala jsem Kristiánovi jeho rozhodnutí vymluvit. Vím, že bys nechtěl, abych to udělala násilím.
Ale já se vrátím.
Svůj slib splním.
Pobídla jsem koně. Tábor mi zmizel z očí.

„Neodejdu,“ řekne Kristián. „Víš, jaká byla doma dřina? Ale tady? Pcha. Pár hodin cvičení, občas noční hlídka, žold jak král! Nic mi nechybí!“
Dvě hodiny do něj hučím, vysvětluju, slibuju. Jak do dubu.
„Co bitvy? Dokážeš zabít, aby nezabili tebe?“
Rozesměje se. „Já, který zabíjel krávy i prasata? Zahákneš tomu nohu, praštíš sekerou! To zvládnu bez problémů!“
„Ale to nebudou…“
Pohodí hlavou.
Rozhodnu se. Ovlivním ho. Jinou možnost nevidím. Zpříma na něj pohlédnu – a v jeho očích uvidím Chrise.
Strnu.
Co to chci udělat?
„Dobře,“ řeknu unaveně. „Už nenaléhám.“

Ale budu se držet poblíž a pěkně si tě ohlídám, holoubku.

„Tady ho máš!“
Hans a Jack přede mne hodí svázaného Kristiána. Dopadne na slámu chléva, jen to zaduní.
„Vy jste snad zešíleli!“
„Nechtěl jít, tak co s ním jinýho!“
Kristián na mě úkosem zahlíží. „Co po mně chceš, ty čarodějnice? Jsem jen obyčejnej voják, na mně si nic nevezmeš!“
„Ale… já ti chci pomoct!“ vykoktám.
„Nevěřím ti ani slovo,“ zasyčí vztekle. „Háta tě dobře odhadla. Jen pořád nevím, proč jdeš zrovna po mně! Tábor je plnej vojáků, vyber si jinýho, s větším žoldem, a mně dej pokoj, děvko!“
Hans se napřáhne. Zadržím mu ruku.

To se tu opravdu všichni zbláznili?

Snažím se navenek nedat nic znát, ale uvnitř zuřím. Mikael a Tara mě hlídají jak oko v hlavě, hluší ke všem mým návrhům.

Nezbylo mi, než sepsat prosebný list pro Jacka. Požádala jsem ho, aby navštívil Kristiána. Aby mu vysvětlil, že s ním chci jen mluvit. Jsem příbuzná rodiny a mám o něj starost.
Že každý večer po klekání budu na kopci nad táborem čekat na jejich příchod.
Nakonec jsem musela poprosit sedláka, aby dopis předal jednomu určitému trhovci.

Tak moc jsem se zapřela! Tolik proseb!
Teď už čtvrtý večer čekám.
Marně.
Nesnáším, když si své věci nemůžu vyřizovat sama!

„Takže,“ řekne Tara, „potřebuješ nutně mluvit s nějakým chlapem z tábora. Otázka života a smrti, říkáš.“
Přikývnu.
„Jenže tam nesmíš,“ podotkne Mikael.
„To je mi jedno! Prostě tam půjdu! Přehodím si kápi a nikdo mě nepozná!“
„Změnili heslo. Nepustí tě.“
„Tak mě tam propašuje náš sedlák! Až poveze zásoby, schovám se do vozu!“
„Vozy důkladně prohlíží. To ti neprojde.“
„V noci přelezu přes valy! Nikdo mě nechytí!“
„Jo, a ta ženská tě přivítá chlebem a solí. To určitě!“
Zmlknu.
„Ale no tak. Máš ještě čtvrtou možnost. Dobře víš, že jedinou schůdnou.“
Schlíple přikývnu.
„Ale to bych musela…“
„Ano,“ přikývne Mikael.

„Tady ti bude dobře,“ přisedne si ke mně Tara. „Než začne jarní tažení, je lépe v chalupě než ve stanu.“
Má pravdu. Ve stáji je rozhodně tepleji.
„To ano,“ přikývnu, ale nepřesvědčím ji. S Mikaelem tvoří dvojici strážců, která přebrala náš úsek. Přidala jsem se prozatím k nim, než mě zařadí jinam.
„O Jacka se postará Hans,“ snaží se mě dál rozveselit. „Navíc už je docela zkušený, ne?“
Přikývnu, ale v duchu vidím před sebou Kristiána. Zatracená Háta! Tak blízko jsem byla, a teď je všechno ztracené. Už se k němu nedostanu…

Pohodím hlavou. Konec fňukání. Musím na to jinak.

Velký stan působí honosně. Velitel trénu mě postrčí dovnitř.
„Kvůli ní byl v táboře ten povyk?“ zavrčí vojevůdce.
„Ano, pane.“
Nazrzlý muž se zvědavě nakloní: „Opravdu umíš čarovat?“
„Ne,“ hlesnu. „Umím trochu léčit, nic víc.“
„Lidi ji tu nechtějí,“ řekne velitel trénu. „Jsou s ní jen potíže.“
„Bolí mě tady,“ ukáže vojevůdce na podžebří. „Vyléčíš mě?“
Přimhouřím oči a zavrtím hlavou. „Ne, pane, to nedokážu.“
Zrudne vzteky. „Vyhoďte ji z tábora. Hned.“

Večer uléhám na seno stáje v nejbližší vesnici.
Když zavřu oči, stále vidím před sebou vojevůdce, v jehož útrobách rostou krabovité řasy z černé žluče.
Není mu pomoci.

Tábor jako by se probíral z těžkého snu. Ranění ošetřeni, mrtví pohřbeni mimo ležení.
Pak začaly padat první otázky.
Jak se to mohlo stát?
Byla ta černočerná tma pekelné znamení?
Začaly se šířit řeči o čarodějnictví a kletbách. Každý podezřívavě sledoval sousedy.
Pak přišli pro mne. Ukázal na mne ten kulhavý.
Prý čaruji, když léčím. Taky jsem se nebála, když táborem prošla nakažlivá nemoc.
Když mi přivedli kněze, pohlédla jsem mu dlouze do očí.
V příštím kázání vysvětlil všem, že to Bůh zkoušel své věrné a oni, až na výjimky, obstáli.
Řetěz udání a zášti jsem dokázala přetavit na svobodu.