Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Potkat v místech, kde jste zabili strážné, dva katovy pacholky musí být šok. Alespoň jsme v to doufali. V rudých kápích stažených přes oči jsme vypochodovali z místnosti – nabízené širočiny jsme bohužel nechali viset u kata na zdi.
Nebyly potřeba.
Jeden z trojice šel k zemi ihned, zbylí vzali nohy na ramena. Že zakopli na vrcholu schodiště a dolů se váleli jeden přes druhého, za to jsme opravdu nemohli. Ani za toho prvního, který hrůzou omdlel.
Nemají vraždit.
O dvě patra níž nás konečně potkalo štěstí. Našli jsme, co jsme hledali.
Knihovnu.
„Stráže.“ Gonny otočí mužovu hlavu. Od brady až k prvním pramenům vlasů rozšklebená řezná rána.
„Podřezali je jak…“ odplivne si. „A není to dlouho.“
„To znamená…“ rozhlédnu se.
„Že tu nejsme sami,“ doplní mě Gonny.
„Myslíš, že hledají to samé, co my?“
Pokrčí rameny. „Možné to je. Nebo jen kradou. Anebo se nějaký alchymista tajně vrátil pro své zápisky. Laboratoře jsou pryč, knihovny tu zůstaly. Kdo ví.“
„Opravdu uměli vyrobit zlato?“
„Víš dobře, že ne. Jdeme. Musíme najít tu knihovnu.“
Z ticha chodby se ozve hluk a chvatné kroky několika lidí.
Podíváme se na sebe, Gonny udělá jednoznačné gesto. Přikývnu.
Obrovská místnost je zaplněná jen částečně.
Část sbírek je pryč. Odvezená? Rozkradená? Kdo ví.
Pohybuji se obezřetně. Měsícem ozářené sochy vrhají pitoreskní stíny na skříně, překypující roztodivnými předměty. Míjím je bez povšimnutí, hledám knihy. Vyhnu se skulptuře, šklebící se na mě ze tmy, a opatrně otevřu dveře do další místnosti.
Zklamaně vydechnu. Ve stříbrném světle se koupe jemný porcelán a křišťálové sklo. Obejdu pár vitrín, můj pohled upoutá blýskavá věc v rohu. Kolovrátek? Ze zlata? Zvědavě popojdu blíž, o něco zakopnu a poroučím se k zemi.
Vzpamatuju se ve chvíli, kdy zjistím, že na mě vyhaslýma očima zírá mrtvý muž.
Schodiště tone v šeru. Tiše vystoupáme nahoru.
„Neříkal, že tu budou stráže?“
Gonny pokrčí rameny. „Asi je odvolali k obraně. Nebo utekli, kdo ví.“
Dlouhou chodbu stříbří měsíční světlo. Nic nenarušuje klid. Po obou stranách řady dveří.
Opatrně stisknu první kliku. Místnost je plná obrazů, soch.
„Nemáme šanci vše prohledat, Švédi tu můžou být každou chvíli!“
Gonny rázuje od místnosti k místnosti. „Hledej knihovnu.“
„Knihovnu?“
Přikývne. Pochopím. „Hledači?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Možná promluvil nějaký strážce. Ty informace nesmí zůstat lidem v rukách. Mohli by s nimi napáchat dalekosáhlé škody.“
„Ale jak najdeme tu správnou?“
„Najdeme, neboj.“
Doufám, že má pravdu.
Dovolím si osvětlit dvě věci.
Kunstkomora nebyla, jak bychom si představovali dnes, jedna místnost pár věcmi. Rudolf II nechal pro své sbírky vybudovat Nový královský palác. Výňatek z Wikipedie:
Prostory císařské kunstkomory v Novém paláci byly tvořeny čtyřmi místnostmi, které se nacházely v prvním patře Chodbového stavení spojujícího císařský "letní" palác na jižní straně hradu se dvěma velkými sály – Španělským (dnes Rudolfova galerie) a Novým (dnes Španělský sál). Oba sály byly postaveny nad konírnami v severní části hradního areálu. Zatímco v původním Španělském sále byla vystavena většina obrazové sbírky, v Novém sále byla umístěna císařova sbírka soch, skulptur a plastik. Naopak Chodbové stavení obsahovalo ve třech podlažích uložené císařovy sbírky přírodnin a artefaktů. Na 1. podlaží se nacházela 100 m dlouhá a 5,5 m široká chodba, z níž 60 m zabíraly 3 místnosti přední kunstkomory a 33 m byla dlouhá hlavní Kunstkammer.
Hledat tam cokoli bez katalogu (který existoval, ale naši dva hrdinové ho samozřejmě k dispozici neměli) nebylo zrovna jednoduché.
S Hledači jsme se setkali už v příběhu, který jsem psala v povídce Nezlobte mě pro Padesátku v roce 2019. Jsou to lidé, ke kterým se nějakým způsobem dostaly informace o strážcích rozhraní a snaží se zjistit způsoby, jak proniknout za rozhraní. Střípky těchto informací skládají do tzv. Hvězdných knih, které ukrývají před strážci a předávají mezi sebou.
Je tedy možné, že Gonny a Šejla hledají jednu z těchto knih. Anebo také ne...
„Dál jít nemůžu,“ řekne kat. „Stejně si myslím, že do kunstkomory se nedostanete. Je hlídaná. Beztak je valná část sbírek už pryč. Možná i s tím, co hledáte.“ Podívá se po nás, ale když neodpovídáme, pokrčí rameny a pokračuje. „Spoustu věcí nechal odvézt císař Matyáš hned po Rudolfově smrti. Obrazy, sklo, porcelán, přístroje... Zlikvidoval i laboratoře alchymistů. Taky část stájí, koně převezli do Vídně. Stejně tak zrušil i zvěřinec. Kdybyste viděli ta zvířata tam! Draví ptáci, divoké šelmy…“ Odmlčí se. „Všechno je pryč. Doba se mění, a ne k lepšímu. Hodně štěstí.“
Zmizí ve tmě.
Zůstáváme v tmavých chodbách sami.
„Nemáte to jednoduché,“ řekne kat, otevírající dvířka v zadním traktu pražského hradu. Je chytrý. Ač jsme mu zdaleka neprozradili vše, obrázek si udělal.
Jeho paní jsme přenechali Medu (kéž slib nic nekonat vydrží!). Sami, převlečeni za katovy pacholky (moje sukně!), jsme téměř u cíle naší cesty.
„Vítejte v našem království.“
Ve světle loučí se lesknou palečnice, španělská bota, skřipec. Otřesu se.
„Zní to divně,“ rozhlédne se, „ale litoval jsem málokoho, kdo mi přišel do ruky. Většinou byli krutí a nelítostní. Nebo zloději. Jen ti čeští páni…“ Vzdychne.
Znám to moc dobře. Rub i líc má každá práce. I ta katova.
„Opovrhované a kruté řemeslo, vím.“ Šerem se tiše rozléhá Mydlářův hlas. „Ale já ho vždy vykonával svědomitě. I na pitvy k Jeseniovi jsem chodil. Vyhodili mě, prý jako snížená osoba tam nesmím. Přitom…“ mávne rukou. „Však jsem jim to taky od plic řekl! A sám sobě slíbil, že řemeslo pozdvihnu výš. Že nebudu vždy jen ten opovrhovaný kat.“
Hledím na něj se soucitem.
„Já to dokázal! Teď jsem vážený měšťan! I král mě má v oblibě! Už na mě nepohlížejí jako na zplozence ďábla, ale jako na člověka. S duší, rozumem a vlastním názorem.“
Můj soucit se mění v úctu.
Neodpustím si lehkou vsuvku - Kat Jan Mydlář se opravdu stal katem z vlastní vůle - a to z lásky. Ten příběh je naprosto neuvěřitelný, spíš snad jen romatická pověst - zamiloval se do dcery chrudimského konšela, snad údajně dokonce jeho strýce. Dorotka však jeho lásku neopětovala, navíc byla vdaná za staršího muže, který náhle zemřel a ona byla obviněna z toho, že ho otrávila. Ač to popírala, na mučidlech se přiznala a byla obviněna z hrdelního zločinu. Trest - zahrabání pod šibenicí. Zaživa. Jan se rozhodl svou milou zachránit - aniž by tušil, že pro to obětuje celý svůj dosavadní život i čest. Spojil se s chrudimským katem Matěhou a vstoupil k němu do služby jako pomocník. Tím zahodil celou svou minulost medicínského eléva, a navíc ani tu Dorotku nezachránil. Plánoval totiž, že ji z jámy vyzvedne hned, jak dav čumilů odejde, ale když byla žena do jámy svržena, strhnul se prudký liják a silný vítr a Dorotka byla během chvíle nejen zasypaná, ale i zalita silnou vrstvou bahna. I když se Jan snažil ženu z jámy dostat, nepovedlo se to a on pochopil, že krvavou cestou vedoucí z katoven do mučíren a k popravištím půjde sám, bez Dorotky...
„Smrt není zlá.“
Jan Mydlář si přitáhne džbán. Řekli jsme mu důvod, proč jsme v Praze, a on nám teď vypráví o svém řemesle.
„Bývá u mne často hostem. Sleduje mě při práci. Smrt není zlá. To její družina, Zloba, Závist, Bolest, Utrpení… ty ano. Ale Smrt ne. Má ráda čistou práci. Stává vedle mne, a když čistě odseknu hlavu nebo zlomím vaz v oprátce, pochvalně přikývne. Netrápí nikoho zbytečně. Ona ne.“
„Jak vypadá?“ Meda má oči navrch hlavy.
„Krásná žena s mírným úsměvem,“ odpoví kat s malým zaváháním.
Tmavá postava, stojící v rohu místnosti, se kostnatě usměje a zmizí.
Opatrně se plížíme podél městských zdí. Náš ne zrovna dobrovolný průvodce se s jistotou proplétá vedlejšími uličkami, vyhýbá trčícím trámům, hrbolatým kamenům. Cestu od hradeb zná zpaměti, evidentně tudy chodí často.
Dovede nás k nevelkému domu, rozhlédne se a strčí nás do dveří. V tmavém mazhauzu o cosi zakopnu. Starý muž rozsvítí lampu. Když spatří, jak vytřeštěně zírám na podivný předmět s ostrým hřbetem, rozesměje se.
„Oslice. Neznáš? Chtíčem posedlé ženy vyléčí raz dva.“ Zamyšleně dodá: „Pořád je to jednodušší práce, než popravovat sedmadvacet českých pánů.“
„Ty jsi-?“
„Jan Mydlář, pražský kat. Teď mi řekněte, co po mně vlastně chcete.“
Kdyby se někdo ptal, proč ne zrovna dobrovolný průvodce - Jan Mydlář opravdu není jejich spojka. Nepatří ani ke strážcům - ani by při svém povolání nemohl. Jen se tam prostě náhodně octl v dobu, kdy už bylo opravdu potřeba, aby se dostali za hradby, a tak byl holt trochu ovlivněn, trochu umluven a prostě je vzal dovnitř, aniž by vlastně chtěl...
Strážci tohle holt umí.
„Tahle akce je od začátku prokletá,“ láteří tiše Gonny. Nahlas nemůže. Sedíme potmě, v zarostlém dolíku pod hradbami Prahy. Už dávno jsme měli být uvnitř, ale spojka nikde.
„Lučištník zklamal dvakrát! Tenhle Pražan se na nás taky vykašlal! Krucinál!“
Nedivím se, že je naštvaný. Proklouznout mezi švédskými vojsky, obkličujícími Prahu, bylo náročné. Navíc s Medou, která se sice učí zvládat své schopnosti, jak jen může, ale každou chvilku má v patách nějakou další potvoru. Táhnou se za ní jak můry za světlem.
Vyruší mě podezřelý pohyb u hradeb. Strčím do Gonnyho.
Z malé, nenápadné branky vyklouzne kdosi v tmavém oblečení.
