Strážci rozhraní

„Je médium. Stejným způsobem, jakým přitahuje tvory z rozhraní, přitahuje magii. Ta reaguje na její pocity. Rozzlobíš ji, smete tě. Jsi-li s ní zadobře, hýčká tě. Nevšimla sis, že naše schopnosti se v poslední době vylepšily? Tak funguje mezolavita. A ona je mezolavita. Teď už to vím jistě.“
„Ale v našem světě už skoro žádná magie není…“
„Na povrchu ne. Ale co my víme, co se skrývá v hlubinách?“
„Světa?“
Gonny pokrčí rameny. „Snad. Možná. Nebo v rozhraní… V každém případě si musíme dávat pozor. Nejvyšší čas s tím naučit Medu zacházet.“
„Ty to umíš?“
„Nevím. Ale zkusit to musíme.“

Klečíme u Medy. Už jsme u ní jednou takto klečeli, není to tak dávno. Přejedu jí po tváři, zachvěje se a rozkašle. Pes se radostně rozštěká.
Přimhouřím oči, rukama pohladím drobné tělíčko. Kosti nejsou zlámané. I uvnitř těla je vše v pořádku. Pořád mám před očima obrovský výboj energie, který vytryskl z tohoto hubeného dítěte. Kde se v ní bere zdroj takové síly?
„Měli bychom jet dál,“ ozve se Gonny, stojící nade mnou. „Ukaž.“ Vezme ji a vyhoupne se s ní na koně.
Meda konečně otevře oči. „Co se stalo? Kde je Mája? A proč jste celí špinaví a potrhaní?“

Temní útočí ze všech stran. Za každého zničeného nastoupí dva další. Tísní nás víc a víc. Koně se plaší. Jednou rukou držím Medu i uzdu, druhou se snažím udržet křídlatce v dostatečné vzdálenosti.
Gonnyho kůň se vzepne a odskočí stranou, nestvůrné drápy zabořené ve stehnu. Rozpůlím útočníka, ale s hrůzou vidím, jak z roztržené torby vypadává Mája. Další temný na psa okamžitě zaútočí. Zvíře bolestivě zakňučí, ale dřív, než je rozsápáno, vzduch prořízne dívčí výkřik a oči nám oslepí prudké světlo.
Když znovu nabudeme zraku, spatříme Medu. Leží nehybně, pes jí olizuje tvář. Kolem je ticho a klid.

Křídlatci zmizeli.

Z vesnice zbylo pár pobořených stavení. Lidé v nich jsou na smrt vyděšení.
Množství tvorů, pasoucích se na jejich hrůze, je děsivé.
Obratem začneme kosit noční můry, fouarie a další bytosti zelenými paprsky wigitorů. Vzdorující dorážíme meči.
Meda vykřikne. Křídlatec, který unikl prvnímu zásahu, ji tvrdě napadá. Dívka mu čelí nebojácně, ale krátkým mečíkem se dlouho neubrání. Tvor se rozpřáhne k smrtícímu úderu. Vzduch protnou dva zelené paprsky, černá křídla zavíří, zobák se rozpadá na kusy.
„Bylo jich tu nejmíň padesát,“ uzavírám narušené rozhraní.
„Počítáš špatně,“ ukáže Gonny.
Tmavý mrak na obzoru se zachvěje a rozpadne na stovky tmavých tvorů.

Pole rozryté kopyty koní, vzrostlé obilí rozdupané. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný pach.
U cesty trčí několik stébel obilí, dva rudé máky doplňují koukol a chrpa. Meda na mě prosebně pohlédne. Zastavím koně, dítě sklouzne dolů. Vrátí se s kvítky v ruce.
„Moje maminka mi z nich pletla věnečky do vlasů,“ řekne a podívá se na mě. Pak se otočí a přehlédne pole zkázy a zmaru.
„Z tohohle věneček neupleteme,“ zamračí se. „Nevíš, kde bychom našli další?“
Smutně pokrčím rameny. Kam až dohlédneme, táhne se opuštěné bitevní pole.
„Chybí mi maminka.“
Vytáhnu ji k sobě do sedla a pevně obejmu.

Hermsdorf, 10. července 1648
Konečně jsme dorazili na hranice Českého království. Vyhlížíme Lučištníka, který má převzít Medu. Nemůžeme čekat dlouho, na Prahu prý táhnou švédská vojska v čele s generálem Königsmarckem. Musíme tam být dřív než oni.

Hermsdorf, 11. července 1648
Lučištník stále nepřichází. Nemůžeme už déle čekat. Pokud nepřijde do večera, ráno odjíždíme.

Hermsdorf, 12. července 1648
Místo Lučištníka dorazila spojka. Mladý strážce, těsně po vyškolení. Medu s jejím nadáním mu v žádném případě s čistým svědomím svěřit nemůžu. Po poradě se Šejlou bereme dítě i psa a odjíždíme. Pokud vše dobře dopadne, do tří dnů budeme v Praze.

„Je úžasný, vidíš?“
Medě září oči. Snažím se její nadšení utlumit, jakmile se do něčeho pustí s opravdovou vervou, je zle.
„Samozřejmě, že vidím.“
„Je moc milý.“ Nespustí oči z jezdce před námi. „Moc se o něj bojím,“ pokračuje. „Nesmí se mu nic stát. Že se mu nikdy nic nestane?“
„Medo, broučku, tohle ti nikdo nemůže slíbit, víš?“
Dětské čelíčko se nakrabatí a já honem hasím plamínek, dřív, než se rozhoří.
„Slibuju ti ale, že pro to udělám, co budu moci. Opravdu.“
Děvče si oddechne.
„Věřím ti. Když on je Mája moje všechno, víš… Zbyl mi už jen ten pes…“

Projíždíme úzkou stezkou, les za námi se zavírá do neprostupného houští. Meda a pes běží před námi.
„Začínám se těch jejích schopností bát,“ řeknu. „Jsou tak… nepochopitelné! Každý strážce má nějaké nadání, ale ona? Dokáže cokoli, co si zamane! Přitom je tolik zranitelná, neumí se bránit. Už jsi se s tím setkal?“
„Ano.“
Ten tón se mi nelíbí. Otočím se.
„V obou případech v pubertě většina schopností vymizela.“
„Ne!“
„Něco jí zůstane, neboj. Neupínej se na ni. Předpokládám, že zítra dorazíme na hranici českého království. Naši o nás ví. Předáme ji a pojedeme dál. Nemáme čas, armádu máme v patách.“

Pěšinu lesem, kdysi vyklučenou, si příroda dávno vzala zpět. Udržet směr je nemožné. Koně kličkují mezi stromy, překračují vývraty.
„Musíme zpátky!“ křiknu na Gonnyho. Mám co dělat, abych uchránila Medu před větvemi, šlehajícími ze všech stran.
„Jenže kudy?“ zazní odpověď.
Les zhoustne tak, že jet dál je nemožné.
Zastavím. Meda sklouzne ze sedla. Sáhnu po ní, ale gestem mě zadrží. Dlaněmi a čelem se dotkne nejbližšího stromu. Po chvíli kůru pohladí a narovná se.
Pískne na psa, z torby vyletí zrzavá koule. Se zaštěknutím se vydá stezkou, která se zničehonic otevírá před námi.
Meda se se smíchem rozběhne za ním.

Prohrábnu oheň.
„Ještě něco, než vyrazíme,“ řekne Gonny.
Tuším, co přijde. „Dva chlapi s dítětem jsou divní, co? Asi bych se měla zas převléci, že.“
Přikývne. „Víš, jak na nás v táboře koukali.“
Vzpomenu si na tři zuby a jedno oko a málem vyprsknu smíchy. „Někteří… tedy některé… až moc.“
Gonny přimhouří oči a rozesměje se. „Tak takhle to bylo! Proto ten rychlý odjezd!“
Přikývnu. „Vypadala hrozně. Přitom vůbec nebyla stará. Ale… nezpomalí nás to?“
„Teď už je to jedno. S Medou stejně nemůžeme rychleji. Ničeho se neboj a převleč se. Počkej, jak bude holka ráno zírat, jak jsi prokoukla!“