Strážci rozhraní

„Nechalas mě tu samotného!“ Jack soptí vzteky. „Dvě fouraire! Čtyři křídlatci! Těch nočních můr!“
„Promiň,“ přikrčím se.
„Nemít wigitor, dostaly mě,“ pohladí malou bambitku za pasem.
Zatrne mi. Nečekala jsem, že stvůry přijdou tak brzo.
„Našlas ho?“ zeptá se, už klidnější.
Zavrtím hlavou.
„Jdeme.“
Hodím na záda pytel, vezmu uzly s jídlem. Jack přehodí přes rameno mušketu. Vyrážíme. Voják a jeho žena.
Pochodujeme kolem příkopů, z kterých trčí koňská kopyta. Procházíme bojištěm, všude spousta roztrhaných mul, koní… Hořící vozy, převrácené truhly, lidi i zvířata v jedné změti.
Dotek knoflíku mě uklidní. Kristián pochoduje daleko před námi. Snad ho brzy dostihnu…

„Nesmí tam zůstat! Zabijí ho! Je poslední mužský potomek svého rodu!“
„Je to člověk,“ odvětil Jack.
„Je to Kristián! Potomek mého Chrise! Dala jsem mu slib, že na jeho rod dohlédnu!“
„To jsi měla udělat dřív,“ odsekl.
„Co jsem asi celou dobu dělala?“ zavrčela jsem. „Rozlétli se po Evropě. Sasko. Bavory. Čechy... Copak to může jedna uhlídat? Zbyli už jen tři… Ta dvě děvčata v Zusmarshausenu jsou v bezpečí, tam zatím válka nepronikla.“
Jack pokrčil rameny. „Ani nevíš, jestli tu je.“
Sáhla jsem do váčku, dotkla se knoflíku.
„Vím!“ Vyskočila jsem.
„Nikam! Neznáš rozkazy? Do táborů nesmíme!“
Pohodila jsem hlavou.

Náš úkryt je na dohled od císařské armády. Had vojáků a koní se kolem nás plazil několik hodin. Napjatě jsem je sledovala optickou trubicí, ale ten, kterého jsem hledala, kolem neprošel.
Zašramotilo křoví, ruka mi sjela k pasu.
„Klid, Šejlo,“ pronesl Jack. Vysoký, s vlnitými neposlušnými vlasy, které mu záviděla každá žena. Stažené z čela mu padaly až na lopatky.
„Tak co?“
„Zvěsti nelhaly,“ řekl. „Saský kurfiřt násilím narukoval altenberské.“
„A on?“
„Nevím. Možná tu je, možná ne.“
Sevřelo se mi srdce. „Musím ho najít!“
„Zapomeň na to,“ zadržel mě. „Schyluje se k boji.“
Zaduněly dva výstřely, vyzvání k bitvě.

Již dvanáct let se napříč Evropou valí obludná válka. Bouře emocí naráží na tenkou slupku rozhraní, na niž se z druhé strany tlačí lačné bytosti z jiných světů. Chtivě polykají strach, hrůzu, nenávist a nechávají za sebou mrtvá těla těch, co přežili lidské běsnění.
Jdeme armádám v patách a potíráme tyto tvory, seč můžeme. Nestačí to.
Teď navíc lidé hovoří o vzdušných znameních – oblohou táhly mohutné armády, jinde v oblacích zápasil obrovský lev s orlem.
Jakmile stvoření z jiných světů začnou vidět lidé, je zle.
Jak dlouho ještě udržíme rozhraní alespoň částečně fungující?
Co bude pak, až se rozsype úplně?

Sedím u stolu, hravý vítr mi čechrá vlasy. Za mnou šumí moře, nade mnou voní trsy banánů. Slunce zapadá, tma bude během chvilky.
S povzdechem složím papíry. Už dvakrát jsem hlášení roztrhala. Jak vše sepsat, abych vypověděla, co chce Rada vědět… a přitom neprozradila příliš?
Zvednu oči, spatřím rudě zbarvený obzor a trhnu sebou. Až po chvíli si uvědomím, že už se nemusím bát. Tady rudá neznačí plameny, bitvy, obléhání, hromady mrtvých, smrad a špínu. Tady je rudá barvou života, na rozdíl od Evropy, z které jsem narychlo ujela. S jakým výsledkem?
Zítra začnu znovu a celou zprávu dopíšu.
Slibuji.