DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Mířím domů, blížím se už k našim dveřím.
Otevírám první dveře a připravuji se na otevření druhých.
Obrňuji se a začínám se soustředit na maximum, za těmito dveřmi totiž čeká bestie.
Strkám klíč do zámku a už to začíná.
„vrrr, baf, baf!“ už o sobě dává najevo.
Otočila jsem klíčem, já i bestie slyšíme jasné cvak.
„baf, baf!“ zvyšuje intenzitu a vydává zvuky ještě hlasitěji.
Otáčím klíčem podruhé.
Bestie se teď snaží ke mně dostat ještě intenzivněji, začíná skákat na dveře.
Otevírám druhé dveře připravená se bránit...
„Né moji tvář ne! Nechci ani žádnou hubičku!“ vítám se s naším psem.

Byla ženou mnoha tváří. Pečlivě si je pěstovala, jednu měla pro rodinu, další pro přátele, do práce jich měla hned několik. Také měla tvář pro partnery, pro večírky. Speciální výraz nasadila když chtěla rychleji projít frontou či získat u okénka nějakou slevu.

Tvářila se vesele i když byla smutná.

Tvářila se mile, i když uvnitř kypěla zlostí.

Nenávist skrývaná za lichotkami, zklamání a bolest potlačované za bezstarostnými úsměvy. Pocity malé holčičky a strachu skryty za koketním výrazem, a výraz spokojesti i při naprostém nechutenství, jen aby dosáhla nějakého cíle.

Nakonec už si ani nebyla jista, kdo ona sama vlastně je.

Cesario nejistě přešlapuje před Orsinovou pracovnou.
„Můj pane, musím vám něco říct. Chci se vám k něčemu přiznat. Asi byste měl něco vědět. Ne, takhle ne. Bože, co mám dělat?!“
Dveře se rozlétnou, vévoda Orsino vyjde ven, ve tváři romanticky rozervaný výraz trpícího milovníka.
„Můj pane,“ chytá Cesario řeč, „chtěl jsem s vámi mluvit.“
„Pojď, povíš mi to cestou.“
„Chtěl jsem… o samotě.“
„Jestli se mi nechystáš říct, že sis vzal Olívii, chvilku to počká,“ pousměje se vévoda. „Teď jdeme za ní. Spolu. Vyznám jí lásku tak, že neodolá.“
Cesario si povzdechne a následuje pána svého srdce. Stále ji nevidí.

Běla Čtvrtková byla se svým životem spokojená. Předně se dobře vdala. Manžel byl bývalý legionář a ti byli obecně ve vážnosti, nadto pracoval na ministerstvu, což znamenalo nejen prestiž, ale i velmi slušný příjem. Vdávala se ještě nezletilá. Bylo jí devatenáct a byla těhotná. Ale to se samozřejmě diskrétně ututlalo.
Poslední dobou se ovšem poněkud nudila. Filip příliš pracoval („Pochop, mezinárodní situace není dobrá!“), zanedbával ji, nerozuměl jejím potřebám. Cítila se osamělá.
Když se náhodou setkala s pravým, nesmírně šaramantním italským hrabětem, byla okouzlená.
Co na tom, že se z něj vyklubal obyčejný poručík od ženistů? V posteli byl král.

„Nejprv krádež celé kartotéky, ztráta elektronických dat a den na to požár. Nikdo mi nevymluví, že to spolu nesouvisí,“ tvrdil Alan.
Jack byl otrávený. Rande se nevyvíjelo podle jeho představ a ta skotská mu taky nechutnala. Z Alana, toho krásného kusu chlapa, se vyklubal konspirátor a republikán, a tak místo jeho teorií raději poslouchal televizi nad barem a zprávy o masivním požáru v baltimorské nemocnici.
Až když se v pokročilou hodinu začali pokradmu dotýkat prsty, náhle zázračně vstřícní jeden k druhému, a Alan ho jemně, ale rázně políbil svými zarostlými ústy, přestal Jack litovat úspor, které mu pořídily falešnou občanku.

„Ano, jsem to já,“ pohlédl na mě muž ve skvěle padnoucím šedém obleku.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou: „Kdo jako?“
„Maxmilian Helmut Ehrlichmann,“ řekl muž překvapeně, jako by očekával, že je jeho jméno světově proslulé. Můj výraz prozrazoval absolutní neznalost.
„Vy mě vážně neznáte. Vskutku osvěžující situace!“ řekl muž a odešel nám pro pití.
Zadala jsem jméno do vyhledávače. Prestižní univerzity, úspěšný byznysmen, který procestoval půlku světa, obrovské příspěvky na charitu. A bylo toho ještě více. Rozepnula jsem si další knoflíček na košili.
…
„Funguje to! Ta holka mi to sežrala i s navijákem!“ zvolal vítězoslavně muž, nyní opět jako Barney Stinson.

Ruce umouněné šedivým prachem, kolena děravá na povrchu látky i pod ní, kůže na rukou rozdrásaná, krvácející, při každém pohybu katův šleh.
Není kam se schovat. Ať je krok sebeopatrnější, závan vzduchu sebenepatrnější, všechno slyší, všechno vidí, cítí, není úniku.
Oči černočerné, pichlavé, nelidské, nic v nich nevyčteš, nic nevíš.
Kdy to přijde?
Jak kapky vody na hlavu mučeného... jenže ostny.
sek.
sek.
sek.
sek.
A pak - to, co ti je milé, kácí se a padá...

Tohle, vážení, naprosto rozhodně není kotě, které mi nejdřív zdrápalo ruce do krve a pak mi okousalo drahou italskou koženou kabelku, ale jaderná katastrofa!

Občas člověk nechce být sám sebou a hledá nějakou osobnost, za kterou by se mohl schovat. Někteří lidé to berou jako hru, jiní jako nutnost, ale výsledkem je většinou nějaká falešná identita.

Děti a zvířata však mají celkem zajímavou schopnost vycítit vaše pravé já. A ačkoliv se je snažíte přesvědčit, že nemluvíte sprostě, nepomlouváte sousedku a vztahy s partnerem jsou ideální, tak ty malé potvůrky poznají, kdy nemluvíte pravdu.

A pak se zeptají na takové otázky v tu nejhorší dobu, že nevíte, jak to zamluvit, zaručeně zčervenáte a lidé kolem budou dusit záchvat smíchu.
Inu lhát dětem se vážně nevyplácí.

„Někdy mám pocit,“ najde si král Verence II. chvilku času na rozhovor s manželkou, „že se možná spletly. Prosím, hlavně jim to neříkej!“ vyděsí se. Představa, že by se lancreským čarodějkám doneslo, že si dovolil je nařknout z omylu, je hrozivá, král nekrál.
„Říkám si, celý život jsem byl šašek a teď, nedělám já si blázny z těch ubohých lidí? Jestli jsem Verencův syn, proč se tak necítím? Co o tom řekly Stařenka s Bábi tobě?“
Magráta neumí lhát. Ale pro svého milovaného muže to zkusí, co nejpřesvědčivěji. A když mluví o tom, jak skvělý je král, už lhát nemusí.

„Já se bojím,“ svěřuje se, skryta v objetí, tvář zabořenou do ramene sestry.
„Čeho, prosím tě?“
„Duchů.“
Sestra váhá. Co na tohle odpovědět?
„Myslíš, že jsou ti duchové zlí?“ ptá se tedy. „Třeba ne. Třeba to jenom tak hrajou, víš?“
Falešná předstíraná identita duchů? Vlastně proč ne. Proti nočním můrám je každá zbraň přijatelná.
„Nehrajou. Já mám strach!“
Obejmou se pevněji. Nepustím, nedám!
A pak přijde spásný nápad.
„Víš, čeho se duchové bojí úplně, úplně nejvíc? Smíchu. Takže když tě zlechtám a ty se budeš smát, tak oni se leknou a utečou!“
Smějí se obě.
A duchové už se nevrátí.