DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Netušil, jestli bude uvěřitelný. Třeba ho všichni okamžitě prohlédnou a ukamenují ho. Jistý si být nemohl. Česky uměl obstojně a Česťa tvrdil, že lidé budou věřit tomu, že posledních několik let musel mluvit německy, že byla v táboře čeština zakázaná. Nevypadal árijsky, kromě modrých očí. Nebyl urostlý, vysoký, blonďatý. Neměl ostré rysy. A hlavně, v kapse ho hřály české doklady. Nemůže to odkládat věčně. Nechce to odkládat věčně. Má před sebou ještě spoustu let a práce, nemůže zůstat zavřený u Česti doma. Takže poprvé jako Čech.
Vyrazili do města. Nejdřív masné krámy, pak trh, pak kostel. Nikdo se nepodíval dvakrát.

Je to zlej sen,
že tu nejsem
chci se tvářit
místo toho mam prej zářit

Budeš skvělá, říkali,
doufám, že nelhali
Jen aby mě dostali,
kam sami nechtěli

Mám strach, dlaně se mi potí
nějaká pani si mě fotí?
To mi ještě scházelo,
Foť si selfie, nádhero!

Však já jim všem ukážu,
dneska večer dokážu,
že pravidly se nevážu.

Budu tančit jako o život,
sama sobě středobod,
před zrcadlem, než se světla roztočí,
sama sobě koukám do očí.

A po prvním tónu
už jen v sambě tonu.
Nevnímám a tančím,
s dechem sotva stačím

Po mnoha tréninkách
Teď naostro jedinkrát!

Dlouho byla sama. A vždycky si přála mít někoho, s kým by sdílela všechno, co miluje - cesty po horách, spaní pod hvězdami, vítr ve vlasech, svištění na lyžích ze svahu, ošlehané tváře, jízdu na kole a mouchy mezi zuby.

Pak potkala jeho. Na kole nejezdil, z lyží měl hrůzu, pod širákem nespal a vlasy měl okudlané na ježka. Miloval dlouhé pěší toulky. A miloval ji. A řekl, že to zkusí.

Od té doby sjel nesčetně červených sjezdovek, ujel na kole stovky kilometrů, zlezl spoustu hor a říká, že neví, jak bez toho mohl žít.

Možná to předtím byla jen zkouška.

„A proč zrovna vy máte být Krásná Betty, seržo?“
Fred Tračník stál na rohu ulice oblečený do civilních šatů, tedy pokud se za civilní šat dá označit úbor švadleny.
„Protože kapitán Karotka mi důvěřuje s takto delikátním úkolem. Bacha, někdo jde. Koukej se schovat.“
„Ale kam, seržo?“ zeptal se Noby Nóblhóch v panice.
„Někam. Třeba pod sukni.“
O minutu později kolem prošlo několik trollů. Seržant na jednoho zamával a zamrkal falešnými řasami. Troll si jen znechuceně odplivnul.
„Tak vylez,“ houknul na Nobyho.
Ten se vynořil s omámeným pohledem, jakoby viděl samo peklo.
„Seržo, nemáte v rodině nějakého Nac Mac Fígla?“

„Proč já to vůbec dělám?“ zamumlal si pro sebe René, když sledoval jak Michelle nalévá do nádrže poslední lahev a zašroubovává uzávěr.
„Rozjeďte to, hoši!“ zavelela partyzánka anglicky a Fairfax nastartoval motor. Letadlo vyrobené z párátek slepených vlasovou pomádou se rozjelo po čerstvě pokosené louce. Několikrát poskočilo, až se nakonec odlepilo od země a uletělo asi padesát metrů, než se vrátilo zpět na trávu.
„Vidíš, René? Říkala jsem, že to bude fungovat. S plnou nádrží se letci snadno dostanou až do Anglie.“ Pak zavolala na piloty: „Bezva, kluci! Zítra jedeme naostro!“
„To sotva,“ zabručel René. „Tohle byl můj poslední koňak.“

K ostré výměně názorů mezi sportovci došlo na atletickém mistrovství světa.

Slavná klokaní skokanka nařkla bezsrsté kočičí sprintery, že při běhu záměrně pohoršují diváky, když závodí nazí.

Kočky na oplátku obvinily skokanku, že při tréninku vždy nosí v kapse na břiše některého ze svých potomků, čímž je může ohrozit.

„Je to speciální tréninková metodu,“ brání se sportovkyně. „Když nacvičuji se zátěží, na závodech pak doskočím mnohém dál.“

I to, že obvinila zrovna bezsrsté kočky, a ne například morčata, však může mít jednoduché vysvětlení. Kdysi totiž v doskočišti dopadla do míst, které jeden z kočičích sportovců omylem zaměnil za veřejnou toaletu.

Dnes má odevzdat první článek, první soudničku.
Posilněn kapkou Pernodu nervózně přechází před psacím strojem.
Jak to uchopit. Jak to podat. A jak se zbavit trémy.
Koš na papír přetéká koncepty.
Sedá za klaviaturu a píše.
Claude Nue byl odsouzen na doživotí za vraždu své snoubenky, kterou ubodal ostrým nožem. Přitěžující okolností bylo, že to byl nůž na zeleninu. (Tin)
Tak. To by šlo.

Tintin se obléká, bílé triko, modrý svetr, hnědé kalhoty, naleštěné botky a kráčí do redakce.
Ödevzdáno!

Tintin jde zapít první článek, a až ráno, cestou z tahu zjistí, že se jeho článek do vydání tentokrát nevešel.

Náměstí bratří Synků je vyhlášené pohybem divnolidí, kteří zde rádi nastupují do MHD a následně bývají spolucestujícími foceni a věšeni na sociální sítě. (Často je fotíme i my a věšíme na sociální sítě.)
Pravidelně tu na ostrůvku čekají rytíři v lesklé zbroji, ctnostné panny v brokátu, středověcí mniši, lučištníci, ale i hrdinové z Marvelovek nebo příslušníci cizích armád. (Včetně těch vesmírných.) Občas se tu mihne nějaký uprchlý trestanec nebo člověk v pyžamu.
Tomu všemu už jsme tak nějak přivykli.
Ale že mi v jedenáct dopoledne nastoupí do tramvaje úplně nahý chlap a nikomu to nepřijde divné, to jsem opravdu nečekal.

„Hrozně mě to děsí. Všechno tam je tolik známé i neznámé. Zapomenu, abych mohl znovu objevovat. Ztratím, abych mohl znovu nacházet. Odejdu, abych mohl žít. Je tolik věcí, které bych mohl pokazit!“
Láska ho objala, skryla v náručí.
„Chápu tvůj strach. Nedá se to nacvičit. Neexistují zkoušky ani přípravy - bude to jen jednou, rovnou naostro. Ale já budu pořád s tebou.“
„Ale co když zapomenu? Co pak? Jak najdu cestu domů?“
„Zapomeneš, abys mohl znovu objevovat - nejsou to tvá vlastní slova? Není se čeho bát. Když se ztratíš, dojdu si pro tebe.“
A pak se usmál a stvořil nový život.

Prohlíží obrazy, obrázky a iluminace. Listuje knihami, pročítá záznamy, noří se do historie.

Měří, počítá, rýsuje. Gumuje, škrtá, počítá znovu. Tužka črtá po papíře ty správné linie.

Ze starého prostěradla střihá kaliko*, sesazuje, stehuje, sešívá. Figurína oděná v bílé draperii. Pozoruje, obchází, hodnotí. To zašpendlit, tam povolit a posunout. Kousek zkrátit, tuhle část jinak.

Další kus prostěradla a druhý pokus.

Perfektní.

Podle druhé verze upravit papírový střih.

Vysvobodit ze skříně poklad, vypraný a vyžehlený. Rozprostřený na stole, nádherný brokát z Itálie. Složitý vzor v hedvábí.

Poskládat střih, aby seděly vzory. Přišpendlit, překreslit tvary a značky.

Tisíckrát zkontrolovat.

Nádech.

A střihnout.