DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

"Jeden den se vrací domů radostní, další den vedle postele chrní. A další den je úplně stejný, avšak další bude muset vstávat brzy, ale příští týden si bude hrát ve své malé tvrzi."
Glum se zachmuřil a přemýšlel. Věděl, že hobit dává otázky ze svého domova. Pokusil se zavzpomínat na dobu, kdy bydlel v malé vesnici. Bylo to tak moc dávno, když záviděl klukům, že můžou chodit do školy...
"Školák!" vykřikl nadšeně Glum a ihned vypálil další otázku: "Jsou stejní, jsou všude jako kyslík. Jsou stejně nebezpečné jako meč a nožík. A jsou ostré."
Bilbo se zachmuřil a začal přemýšlet.

V létě jezdí na farmu spousta návštěv. Rodina, přátelé nebo studenti, kteří se chtějí učit v přírodě. Jeden takový vyrůstal bez otce, v malém bytě ve městě. Ve chvílích oddechu chtěl pomáhat. Vzal do ruky ostré vidle, rozmáchl se a propíchl si chodidlo skrz na skrz!
Nikdo mu v dětství neukázal, jak se pracuje, nikdo ho nenechal, aby se klepl kladívkem do prstu. V životě nedržel nářadí. On za to nemohl.
Nechme naše malé děti pomáhat. Ano, bude to trvat déle, umíme to lépe, děti za sebou nechají velký nepořádek, ale to všechno je nedocenitelná škola pro život na ostro.

Asterix nejprve spěchá k druidovi pro kouzelný lektvar.
„Tady, Asterixi. Ale pozor na Obelixe!“ připomíná Panoramix.
„Taky byste mi někdy mohli dopřát,“ ohradí se zmíněný Gal.
„Vždyť víš, žes do něj spadl…“
„…když jsem byl malý. To slyším pořád dokolečka.“
„Tak jdem,“ velí Asterix. „Ta zlodějka nemůže být daleko, brzy ji dohoníme.“
„Raději byste se měli sbalit na delší cestu,“ soudí Panoramix.
„Pravda. Posledně to byla dlouhá výprava…“
„Jůůů! Vezmu svačinky a hračky pro Idefixe!“ nadchne se Obelix.
„Spíš peníze a náhradní spodky,“ opravuje ho Asterix.
„Na co náhradní, vždyť nenosím žádné,“ bručí si pod nosem Obelix. „Stejně hnusně škrtí…“

Docent Chochláč sa nervózne zahniezdil. Červené svetlo zapnutého mikrofónu ho vyvádzalo z miery horšie, než škrípanie nechtov po tabuli. Snažil sa pokračovať v prednáške o vtáčích migračných trasách napriek stiahnutému hrdlu.
„Vy máte trému, však?“ prerušil ho redaktor, ktorého rezal do uší ten suchý chrapľavý hlas. „Počujte, teraz vypneme nahrávanie a spravíme ten rozhovor len tak na skúšku, čo poviete?“
Chochláč prikývol a rozhovoril sa trochu pokojnejšie. Nanečisto mu to išlo dobre.
„Tak… kedy pôjdeme naostro?“ spýtal sa s malou dušičkou, keď fingovaný rozhovor skončil.
Technik za sklom ukázal zdvihnutý palec.
„Netreba, máme to všetko nahraté!“ usmial sa redaktor spokojne.

„Už jste to slyšela?“
Sousedka smete ze zástěry neexistující smítko. „Copak?“
„Znáte toho Čtvrtku, co bydlel u nás v prvním patře?“
„Toho modrookýho elegána? Už nebydlí?“
Vypravěčka se uchechtne. „Odstěhoval se. Není divu! Po takovým škandálu! Vypadali jako slušná rodina, on ministerský rada, ona úplná dáma, dceruška jako obrázek. A víte co?“ ztiší hlas. „Přistihl milostpaní inflagranti!“
Sousedce lezou oči z důlků. „Inflagranti???“
„S nějakým důstojníkem. Servali se jak ožralí nádeníci. Na chodbě! Celý dům to viděl. Dokonce i červená tekla. Ona vyběhla z bytu a ječela na ně; měla župan, ale pod ním vůbec nic.“ Dramatická pauza. „Ani spoďáry!“

Počkali si na Vojtěcha v setmělé uličce. Dva na jednom konci, jeden na druhém. Všichni jako tyčka.
„Tady ho máme,“ prohodil jeden. Podle hlasu mladík, drzý a sebejistý. S takovými si Vojtěch vždycky poradil.
„Copak, drábe? Tři na jednoho je na tebe moc?“ řekl další. Vzduch se ochladil. „Nikdo tu nemá pouta, prostřelený bok… a po tvé péči zlámaná žebra.“
Zbojníci. Uprostřed města. Jeden oběšenec jim očividně nestačil.
„Kopat do chlapa, co už je na zemi…“
Vojtěch se otočil. Vrhl se na toho osamělého. Postřehl horko a šelest… klasů?
Nestihl ani vykřiknout.
Srpen to s ostrými předměty uměl zkrátka nejlépe.

Allison se mohla zbláznit pokaždé, co jí z šatníku zmizel další kousek oblečení. S přesností totiž věděla, kam se zatoulal.

"To je moje sukně?" vyprskla, jen co její bratr vkročil do jídelny.

Klaus se podíval dolů, jakoby nevěděl, co má na sobě, a vesele se zatočil. "Možná." Posadil se na jednu z židlí do tureckého sedu a natáhl se pro hrnek s kávou.

"Kolikrat ti mám opakovat, abys mi nesahal na věci?"

"Ale stejně ti tmavomodrá nesluší. A mě jde parádně k očím," oponoval. "Navíc u ní vubec nevadí, když pod ní nic nemám."

"Fuj, už si jí raději nech."

Nějaký hlásek vzadu v hlavě - asi pud sebezáchovy - jí říkal, ať se drží dál. Jenže byla celý den na nohou, ani na vteřinu se nezastavila, a žaludek se jí povážlivě svíral.
Opatrně v tom zamíchala lžící. Na povrch nevyplavaly žádné podezřelé kousky. Lízla si trochu omáčky. Nic. Usmála se, spokojeně se pustila do jídla.
Teprve, když jí na jazyku vyšlehly plameny, si vzpomněla, že ne všechno jídlo má tu slušnost pálit hned.
"Doufám, že to nebude úplně bez chuti" houkla Asami z kuchyně, odkud nemohla svou dusící se a rudnoucí přítelkyni vidět: "dala jsem tam pro tebe sotva půlku koření..."

Bylo to mizerné ráno. Jemně mrholilo a mlha se válela po skotských vřesovištích. Edward I. by si raději hověl v křesle s hrnkem čaje a dnešními Timesy, ale psal se rok 1297, takže místo křesla ho čekali Skoti, místo čaje Skoti a místo Timesů další Skoti.
Naštěstí měl plán. Jeho vojsko se schovalo do křoví a jakmile kolem prořinčeli skotští povstalci, vybaflo na ně jako jeden muž. Jindy neohrožení Skoti se lekli a pustili zbraně do bláta.
“Tak se zohněte a seberte si je,” zapředl Edward. “Počkáme.”
“Ehm… totiž…” Skoti rozpačitě šoupali nohama. Do kiltů se jim výmluvně opíral vítr.

Toto nebyla žádná zkouška nanečisto. Doslova se bude muset jít naostro jako při představení nějaké divadelní hry. Scéna byla připravená. Už jen vkročit na pódium před obecenstvo. Člověk to nesmí odříkat jako básničku, to nestačí. Obecenstvo tomu musí uvěřit, strhnout se.

Podíval jsem se na hodinky. Sekundovka se přibližuje dvanáctce. Tři. Dva. Jedna. Teď. Projel mnou elektrizující pocit uspokojení. Za třicet minut přijíždím ke svému domu. Už zdálky se valí kouř. Přistavím u krajnice naproti, odkud vidím hasiče a jejich cisterny. Vyvalím se ven z auta a křičím: „Helen!? Kde je má Helen?“ To už je dům celý v plamenech.