DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Jeho prsty se mu bořily do rozčepýřených vlasů a jemně přitahovaly vyděšený obličej, zatímco druhou rukou bloudil kolem pasu.
Na Jamesův vkus byl Remus až příliš blízko.
"Počkej!" Dlaněmi se mu zapřel o ramena, "může nás někdo vidět."
Tichošlápek se pomalu naklonil a jemně mu dýchnul do ucha:"Neboj, jsme tu sami."

Ten šepot Jamese rozrušil.
Přivřel oči a poddal se dotykům. V očekávání jemně pootevřel rty a... najednou se Remus odtáhl, chytil ho za ramena, prudce otočil zády k sobě a popostrčil k odchodu.
"Tak a večer s Lili na ostro, kámo." Laškovně ho při odchodu pleskl přes zadek.

Dvě drbny na svatbě.
„Už jak spolu courali všude možně po galaxii.“
„Chudáci jejich mámy, co musely zažít strachu.“
„To byly pořád fotky kdovíodkud, spousty sledujících. A když se vrátili domů, najednou měli málo pozornosti. Tak vymysleli, že se vezmou a budou žít někde v úplný divočině.“
„I děti si pořídí jak někde v pravěku. Naostro, bez simulátoru rodičovství. Bez rodinnýho kouče, bez umělýho oplodnění!“
„No to je hrůza, jak nějaký zvířata! Co všechno dneska nejsou lidi schopný udělat kvůli publicitě.“
„To je z toho, že jim doma vždycky všechno dovolili! Jinak by je nenapadlo stěhovat se někam na Vysočinu.“

Nudity doesn't bother Javi, a European. Neither do sweaty men undressing, showering, dressing... that's standard locker room business.

What bothers Javi is Yuzu peeling off skin-tight training clothes, Yuzu strolling around the lockers butt-naked, Yuzu going commando whenever they leave the rink together, the tease. Yuzu, who is now twenty, all new curves, muscles and Olympic-champion confidence, makes Javi very bothered indeed.

But Javi resists and remains Yuzu's friend, only a friend. Because Javi is not gay - or at least not until the night Yuzu slays him at Mortal Kombat, laughs, and then sits in his lap to kiss him.

„Jak si hrají kočky?“ zeptal se kardinál své osobní šedé eminence.
„Hrají? Většinou spí nebo loví. Hrají si s kořistí. Pohrávají si s životy nižších bytostí. Že by spřízněná duše, monsignore?“
„Dejte si pozor na vlastní nižní bytost, Tremblayi. Myši máme?“
„Myši došly. Teď kuchaře terorizuje kočka. Myslím, že připravila Vaši Eminenci o dnešní oběd.“
„A já si říkal, že přece není pátek. Ptejte se, sežeňte jí nějaké hračky, přivažte si provázek k botě, ať má co lovit… Hlavně to – vyřešte.“
Tremblay odešel a kardinál mohl konečně nahlas zaúpět. Kočka dál cupovala oděv i kůži nižsí bytosti.
Nakopnout ji nemohl.

„Co jsi s ním udělala?“
„Uzdravila, co asi. Proč vyvádíš?“
„Uzdravila? Nejsem možná léčitel, ale poznám člověka, který to měl mít už za sebou. Ten chlap neslezl hrobníkovi z lopaty, ten vylezl ze zasypaného hrobu!“
Chvilka ticha a přerývaného oddychování. Oba vědí, že ti uvnitř mají kupce dokonce za vzkříšeného z mrtvých.
„Tak intenzivní působení magie... Kde ses to naučila? Nebo raději, od koho? Tvé chování, co jsme se potkali… Něco mi tajíš. Řekni mi už konečně pravdu. Co tady doopravdy děláš?“
„To říká ten pravý. Co tady doopravdy děláš ty? A nepokoušej se mi namluvit báchorky o mapování otřesů!“

Šestá hodina se nese v rytmu tance. Diskokoule u stropu září zeleně a zlatě. Bliká naprosto mimo rytmus valčíku Na krásném modrém Dunaji. Dvojici duchů to ovšem nevadí, neboť ani oni jej nevnímají. Klopýtavé kroky víří vzduch v uličce u oken.
Taneční mistr pohupuje holenní kostí přesně podle hudby. „Á dva tři…,“ nedopoví. Právě v tu chvíli totiž otevře oči a uvidí tanec svých svěřenců. Naštve se. Ektoplasma vystřídá působivé spektrum odstínů rudé barvy.
„Co to má jako být?! Tohle že je naostro?! Spíš na blbo, ne?!“ rozčiluje se.
„Copak my jsme oblečení?“ kontruje drze Poplašňák.
Taneční mistr pukne vzteky.

„Už by měl být zpátky.“ Wilhelm.
„Není to ani půl hodiny.“ Aneta.
„To znamená, že asi něco ví. Asi.“ Nora.
„Bá!“ Lina.

Byl krásný letní den, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a tak dále a tak dále. Budoucí advokát Alexandr Stern neměl na nádhery přírody ani pomyšlení.
Jediná zkouška ho dělila od konce semestru. Nesmí udělat sebemenší chybu, nezakoktat se, nepoplést ani jediný paragraf. S těžkým srdcem vzhlédl na majestátní novou budovu university. Chlouba města. Řady sloupů, všude mramor, spousta lustrů a kupolí.
„To zvládnu,“ zašeptal si a vykročil vstříc svému osudu.

Do trávy vedle diskutérů se svalil diskutovaný. „Mám to!“

„Tohle není dobrej nápad,“ zašeptal Remus toho večera snad posté.
„Celou dobu budu s tebou. Nic to není!“ usmál se Sirius. „Spousta mudlů na motorkách jezdí taky.“
„Jejich motorky nelítaj,“ podotkl Remus suše a zhluboka se nadechl. „Bude to jenom na zkoušku…“
„Motorky nejsou kouzla… Žádná zkouška tady neexistuje,“ oponoval Sirius. Po tváři mu přelétl hravý úsměv. „Tohle je úplně jinej druh magie.“ Remus nevypadal moc přesvědčeně.
„Pojď, Moony,“ poklepal Sirius povzbudivě na místo před sebou. „Bude to zábava!“
„Tohle byl tak špatnej nápad,“ zopakoval Remus.
„Bude se ti to líbit!“ řekl Sirius a Remus nesměle přikývl.
„Hlavně mě nepouštěj.“

Už se nemůže bránit.
Jeho tělo dopadá na zem.
Chce křičet, ale ze staženého hrdla vyjde jen zachroptění.
Nespouští oči z postavy, která se nad ním sklání.
Obraz, který mu zůstane vypálený na sítnici, až on sám už nebude.
Za několik okamžiků.
Dlouhý, pečlivě naostřený nůž se k němu blíží mučivě pomalu.
Ucití teplé mokro a tváří v tvář smrti ho zaplaví absurdní stud. Pomočil se strachy.
Ostrá bolest.
Tři hluboké řezné rány v oblasti hrudníku.
Tři rány, ze kterých prýští krev, vpíjí se do plavých vlasů a spolu s ní z něj odchází život.
Tři rány za tři hříchy.

Drahá Dezinvektilo,

nemusím Ti určitě připomínat, že jsem na Tvůj pomatený exces nezapomněl. Dočkáš se. Ale mezitím se můžeme v klidu soustředit na Tvou pacientku, protože pokud jde o ni, máme společný cíl.
Stěžuješ si, že ji nedokážeš přesvědčit, aby občas pořádně zalhala. To ale vůbec nevadí! Určitě vás na škole učili, že ke každé neřesti existuje neřest jí opačná. V našem případě jde o jeden z druhů bezohlednosti.
Ať vždycky na plná ústa vypálí cokoliv, co ji přeletí přes mysl. Ať to sama nazve upřímností a je na sebe – k naší velké radosti – ještě pyšná.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Po tolika bezesných nocích a nekonečných přípravách byla konečně v Bradavicích.
Zatím to šlo slibně, k vlaku je doprovázela obvyklá tlupa novinářů – není nad dobrou publicitu – ale ve vlaku už byla jenom s Dracem, Vincem a Gregem. Nebyli právě nejbystřejší, ale vlastně je měla docela ráda. Znala je od malička. Rádi ji bránili před zíráním „náhodných“ kolemjdoucích. Ale ve Velké síni, přede všemi...
Nejradši by utekla. Z té mrňavé místnosti, z Bradavic, z toho všeho. Nemohla dýchat. Všechno se kolem ní svíralo. Nemohla...
„Chyť se mě,“ řekl Draco a vzal ji za ruku. Profesor Avery se vrátil. Nadechla se. Vyrazili.

Nemáš šanci, říkali mu.
Co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby střela, které tě zasáhla, nebyla simulace, ale realita?
Dělal si, co se mu zamanulo. Odbíhal od ostatních a neuvědomoval si, že sám je zranitelný.
Nepřežiješ, říkali mu.
Přesto ho museli nasadit. Stále se nedržel skupiny, stále se vrhal do nebezpečí, ale neúspěch se mu vyhýbal obloukem. To proto, že simulace nebyly nic pro něho. Dokázal skutečně jednat, až když se jeho tepová frekvence znásobila a kůže ho svědila napětím.
Jednou za svou zbrklost zaplatíš, varovali ho.
Měli pravdu, uvědomil si ve chvíli, kdy stál nad chladnoucími těly své jednotky.

Přicházeli. Přestože se snažili být opatrní, už z dálky slyšel šramot jejich kroků. Obrany však neaktivoval. Král gnómů zakázal tvrdé akce proti lidem.
„Lidstvo je početnější než my, mohli by nás zlikvidovat,“ argumentoval, „navíc málokterý z nich ovládá magii, takže postačí, když obludíte jejich smysly falešnými vidinami. Podvod nepoznají.“

Chtěl uposlechnout rozkaz. Jenže pak ucítil slabý pach odvěkého nepřítele. Draka.
„To není možné,“ podivil se, „v těchhle končinách se okřídlený plaz neukázal pěkně dlouho.“
Neviděn se vydal na průzkum. Co spatřil, ho zmátlo. Jeden z vetřelců na první pohled člověk, byl cítit drakem.

„Žádné mámení smyslů, udeřím naostro,“ rozhodl se.

“Dobrota!” poznamenala Lady Sandra a spokojeně se opřela.
Kdyby to nebylo zcela nevhodné, jistě by vylízala talíř, na který vzorně složila příbor.
“Jsem ráda, že vám chutnalo,” usmála se Susan. “Limonádu?”
“Děkuji! Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Nečekala jsem, že právě u vás si pochutnám na tak výtečném pálivém kari. Nepropálí vám to stůl?”
“To doufám ne. A kuchařku jsem požádala, aby na váš recept použila oddělenou sadu nádobí.”
Lady Sandra se rozesmála.
“Bojíte se, že i po čtyřnásobném umytí by něco z toho mohlo poskvrnit vaši svíčkovou?”
“Nehodlám na to spoléhat.”
“Jen počkejte, bude z toho módní hit!”

První zkouška dopadla na výbornou. Všechno šlo hladce, jako na drátku.
Následovala druhá zkouška, ale tentokrát se to trochu zadrhlo. Očividně tu k dokonalosti ještě něco chybělo a žádné nedostatky se nepřipouštěly.
A tak bylo potřeba plán ještě přepracovat a výsledná podoba se trochu změnila. Povedlo se, další pokus ukázal, že teď už tomu nic nechybí.
A tak mohl být vynález konečně uveden do provozu.
Jednoho dne za ranního šera přivedli prvního odsouzence.
Kat trhl pákou. Těžká, řádně nabroušená šikmá čepel sjela dolů jako blesk, hladce odseknutá hlava odlétla do koše.
Humánní způsob popravy se mohl začít praktikovat ve velkém.