DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Po tolika bezesných nocích a nekonečných přípravách byla konečně v Bradavicích.
Zatím to šlo slibně, k vlaku je doprovázela obvyklá tlupa novinářů – není nad dobrou publicitu – ale ve vlaku už byla jenom s Dracem, Vincem a Gregem. Nebyli právě nejbystřejší, ale vlastně je měla docela ráda. Znala je od malička. Rádi ji bránili před zíráním „náhodných“ kolemjdoucích. Ale ve Velké síni, přede všemi...
Nejradši by utekla. Z té mrňavé místnosti, z Bradavic, z toho všeho. Nemohla dýchat. Všechno se kolem ní svíralo. Nemohla...
„Chyť se mě,“ řekl Draco a vzal ji za ruku. Profesor Avery se vrátil. Nadechla se. Vyrazili.

Maminka dnes vstala a oblékla se. Je krásná. Voní novým parfémem, nedočkavostí a netrpělivostí. Dává mi vystřihovánky, abych si hrála. Myslím, že ani neví, že už chodím do školy.

Nůžky jsou ostré. Ryjí do nadloktí. maminka

Když spím, někdy ji slyším, jak říká: „Kdyby tu nebyla...“
zmizet na levé stehno.

Na kolejích je tma. Klopýtám v tunelu.
Nevím, jestli si vůbec všimla, že jsem odešla.
pryč na zápěstí.

Jsem tak unavená. I hromada šrotu může vypadat jako polštář.
útočiště

Tam mě našel Polír a dovedl mě k Prckovi a Lucii.

domov si vepíšu na lýtko vlastně už jen ze setrvačnosti.

Nemáš šanci, říkali mu.
Co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby střela, které tě zasáhla, nebyla simulace, ale realita?
Dělal si, co se mu zamanulo. Odbíhal od ostatních a neuvědomoval si, že sám je zranitelný.
Nepřežiješ, říkali mu.
Přesto ho museli nasadit. Stále se nedržel skupiny, stále se vrhal do nebezpečí, ale neúspěch se mu vyhýbal obloukem. To proto, že simulace nebyly nic pro něho. Dokázal skutečně jednat, až když se jeho tepová frekvence znásobila a kůže ho svědila napětím.
Jednou za svou zbrklost zaplatíš, varovali ho.
Měli pravdu, uvědomil si ve chvíli, kdy stál nad chladnoucími těly své jednotky.

Břeťa zasekne ostří do země, protáhne bolavá záda. Krátce střižené vlasy pošimrá vítr. Otepluje se, ale dubnové počasí klame, pořád je zima. Měl si vzít čepici. Teď už se mu nechce vracet. Povytáhne alespoň límec a začne kopat jámu; vybral pěkné místo u plotu, rybíz to ocení. Jenže po chvíli už rýč nepřesekává jen zemi, přesekává silné vlhké kořeny a Břeťa ví, odkud pochází... Rýč ztrácí na síle, hlava se točí.
Pohlédne k jabloni, která byla, ale už není jeho. I kdyby po ní tím zatraceným rýčem mrštil, netrefí.
Někdy - jen tak, víte - má Břeťa chuť křičet. Křičet a necítit.

Přicházeli. Přestože se snažili být opatrní, už z dálky slyšel šramot jejich kroků. Obrany však neaktivoval. Král gnómů zakázal tvrdé akce proti lidem.
„Lidstvo je početnější než my, mohli by nás zlikvidovat,“ argumentoval, „navíc málokterý z nich ovládá magii, takže postačí, když obludíte jejich smysly falešnými vidinami. Podvod nepoznají.“

Chtěl uposlechnout rozkaz. Jenže pak ucítil slabý pach odvěkého nepřítele. Draka.
„To není možné,“ podivil se, „v těchhle končinách se okřídlený plaz neukázal pěkně dlouho.“
Neviděn se vydal na průzkum. Co spatřil, ho zmátlo. Jeden z vetřelců na první pohled člověk, byl cítit drakem.

„Žádné mámení smyslů, udeřím naostro,“ rozhodl se.

Ani po několika měsících od probuzení se nemohli nabažit prostých radostí života. Procházet se ve slunečné dny a číst u krbu v deštivé. Vstávat za růžového rozbřesku; pozorovat třpyt hvězd za noci; jíst na co mají chuť či relaxovat ve vaně plné pěny.

Zvláště to poslední. Když pak Alice vešla do ložnice oděná jen v osušku, Frank ji rozbalil jak narozeninový dárek. Zprvu si hleděli do očí, jakoby stále nemohli uvěřit, že to není sen. Měli však co dohánět, a tak se oddali vzájemné touze.

Prožité utrpení se zrcadlilo v Aliciině tváři, ale pro Franka nebylo na světě krásnější ženy.

“Dobrota!” poznamenala Lady Sandra a spokojeně se opřela.
Kdyby to nebylo zcela nevhodné, jistě by vylízala talíř, na který vzorně složila příbor.
“Jsem ráda, že vám chutnalo,” usmála se Susan. “Limonádu?”
“Děkuji! Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Nečekala jsem, že právě u vás si pochutnám na tak výtečném pálivém kari. Nepropálí vám to stůl?”
“To doufám ne. A kuchařku jsem požádala, aby na váš recept použila oddělenou sadu nádobí.”
Lady Sandra se rozesmála.
“Bojíte se, že i po čtyřnásobném umytí by něco z toho mohlo poskvrnit vaši svíčkovou?”
“Nehodlám na to spoléhat.”
“Jen počkejte, bude z toho módní hit!”

Všechny zákazy světa by jí nezabránili prozkoumávat dosud nepoznané a proto cítila jen nesmírnou zvědavost. Pohlcovala ji tak dokonale, že překonala všechno ostatní. Strach. Nervozitu. Malinký střípek pocitu viny.
Nadechla se čerstvého vzduchu.
Opatrně se zvedla se a udělala první vratký krok. Upadla. Cítila se tak těžká a nemotorná...
Setřásla slané kapky z ramen a zkusila to znovu.
Jeden krok. Druhý. Třetí.
Stála na vlastních nohou a všechno jí bylo nové. Chlad. Vlhko. Šimrání písku mezi prsty.
Nutilo jí ke smíchu.
Zvláštní. Mořská čarodějnice tvrdila, že to bude bolet.
Necítila bolest.
Nevšímala si krvavých krůpějí, které zůstávaly v jejích stopách.

První zkouška dopadla na výbornou. Všechno šlo hladce, jako na drátku.
Následovala druhá zkouška, ale tentokrát se to trochu zadrhlo. Očividně tu k dokonalosti ještě něco chybělo a žádné nedostatky se nepřipouštěly.
A tak bylo potřeba plán ještě přepracovat a výsledná podoba se trochu změnila. Povedlo se, další pokus ukázal, že teď už tomu nic nechybí.
A tak mohl být vynález konečně uveden do provozu.
Jednoho dne za ranního šera přivedli prvního odsouzence.
Kat trhl pákou. Těžká, řádně nabroušená šikmá čepel sjela dolů jako blesk, hladce odseknutá hlava odlétla do koše.
Humánní způsob popravy se mohl začít praktikovat ve velkém.

Našli jsme ten záznam v pozůstalosti. Jedná se o část konceptu dopisu, ale pomohla nám ledacos objasnit. Není známo, komu byl určen originál, ani kde se nachází. Nyní víme, jaký byl její názor na smrt P. Zdá se, že o věci něco věděla, možná i sehrála jistou roli v onom případu.
Koncept je hodně přeškrtávaný a poslední část chybí. Škoda, že nemáme konečnou verzi dopisu, ale musíme se spokojit s tím, co zůstalo, verze psaná nanečisto. Minulost není ostrý obraz, jsou to jen nejasné útržky, ozvěny, ze kterých si skládáme představy věcí minulých, a jaká byla skutečnost, se nejspíš nedozvíme.