DMD č. 7. pro 7. 4. 2019. Téma: Některá témata by se měla zakázat

Moře bylo chladnější než čekali, a tak v něm nevydrželi dlouho a opět se s nejvyšší možnou mírou cudnosti vydrápali na palubu. Zima je však následovala a jak jí tak odvážně čelili horkou medovinou, napadl bělovlasého muže zdánlivě neškodný dotaz.
„Co kdybychom tu zapálili pořádnou hranici, snese to loď?“ zeptal se a Edvin už se chystal přikývnout, že v klidu, ale slečna Francouzka ho předběhla. Takřka hystericky jim vysvětlila, že o otevřených ohních nechce slyšet ani slovo, a ti dva lehce zaraženě souhlasili.
Ještě téhož večera přibyli na seznam zakázaných témat také Angličané, jež záhy následovaly zkušenosti s halucinogenními látkami.

Vrchní monitorovač literatury (přátelsky přezdívaný Vrmol) mířil na pravidelnou audienci. Všechny podklady měl pečlivě připravené ve vkusných fialových deskách, které svíral s posvátnou bázní. S nadšením ve tváři se dostavil před Diktátoru a na její pokyn začal předčítat.
“V minulém měsíci vyšlo šest zaručeně nejnovějších životopisů Zářné Vzory, dvanáct hloubkových rozborů její tvorby, sedmadvacet románů o jejích dobrodružstvích před nastolením Totality, patnáct sbírek básní oslavujících její dokonalost…”
“Je to nějaké jednotvárné,” přerušila ho Diktátora.
Vrmol se začal neznatelně třást, ale výraz nadšení v jeho tváři zůstával.
“Myslím,” podívala se Diktátora přímo na něj, “že bychom měli rozšířit seznam povolených témat.”

V pěti letech: ,,Mamí, kde má naše sousedka kozy? Brácha říkal, že jsou fakt velký, já je chci vidět!",,Proboha, hlavně tohle neřekni před ní! To se neříká! A s bráchou si to vyřídím!"

V deseti letech: ,,Co to má znamenat, můžeš mi vysvětlit tady tu poznámku? Tys při hodině kreslení vydíral spolužácku, že jí půjčíš pastelky, jen když ti dá francouzáka? Odkud, proboha, víš, co je francouzák?!"

V patnácti letech:,,Tak co holky, pořád nic? Neříkej, že se ti žádná nelíbí? Puberta s tebou mává, určitě líbí, viď..."

Ve třiceti letech: ,,Miláčku, měli bychom spolu o sexu víc mluvit..."

Od té doby, co Greta zakopala sestře a bratrovi válečné sekery a Beatrix se začala objevovat jen v pozici návštěvy, se vše zdálo býti růžové, nadýchané, obláčkovitě snadné. Beatrix držela slovo, nikoho neurážela a kupodivu nejlépe vycházela s mladým panem Sternem, sympatickou skvrnou na rodinném jméně. A malou Karoline zbožňovala.
„Proč Beatrix nikdy neměla děti?“ zeptala se Aneta jen mimochodem jednou při pletení – vůbec jí to nešlo a jehlice často končily zabodnuté v ovoci.
„O tom nemluvíme,“ řekl po chvíli Wilhelm. „Některá témata...“ Hledal vhodná slova.
„Jsou zakázána. Chápu.“
Neptala se, ale myšlenky se rodí samy a na zákazy nehledí.

Na ptačím mistrovství ve stolním tenise se začaly množit podivné útoky na některé hráče.

Před utkáním ve čtyřhře se kosí tenisté vrhli na své vrabčí soupeře a zkoušeli je znehybnit. Posléze argumentovali tím, že jim trenér přikázal, aby nic neriskovali.

Jeden ze sovích reprezentantů zase pronásledoval lelčího tenistu cestou do hotelu. Potřeboval si prý před zápasem pořádně odpočinout, ale nedařilo se mu usnout, neboť byl právě večer.

„Pravděpodobně šlo o pouhá nedorozumění,“ komentuje události rozhodčí, pták kivi. „Řešením by bylo pro jistotu zakázat všechny slovní hříčky.“

Ví, o čem mluví.
Před turnajem se ho totiž pokusili ubytovat v hotelové kuchyni.

Abych k vám byl upřímný, musím dodat, že jsem věděl o téhle chvíli. Cítil jsem ji přicházet. Rostla potutelně, jako můj synovec v plodové vodě. A teď, když se na ni jen podívám, chce se mi do něčeho praštit.
"Podívej, někdo něco bude muset říct," zarazil jsem pěst do kapsy, abych sestru nevyděsil. Klouby mi bělaly.
"Já nechci..." špitla. Bylo mi jí líto.
Tolik jsem si přál, aby to bylo něco jiného, něco jako narozeninový dort, nebo ošklivá hračka, kterou bychom museli odsoudit a ne rovnou celý člověk.
Nesla se komnatami. Povýšená.
"Přestaň kouřit, jinak se proti tobě lid vzbouří!"

“Vaše ctihodnosti, jménem obhajoby požaduji, aby deník oběti nebyl v procesu použit. Soudíme vraždu a s ohledem na to bych chtěl ušetřit soud popisovaných zvráceností.”
“Souhlasím," potvrdil soudce. "Otázka cizoložství není předmětem tohoto procesu.”
Žalobce zavrženým důkazem uhodil o stůl. Veřejnost, která se na obscéní detaily naopak těšila, vyjádřila svůj nesouhlas: “Bojí se, koho tam poznáme!”
“Absurdní! Je snad v této soudní síni někdo, s kým jste souložila, paní Pávová?"
Nadechla se. Obhájce rychle pochopil, že svou klientku nutí ke lži. Kdo sakra?
“Námitka, ctihodnosti!”
Všechny pohledy se obrátili na žalobce.
"Ano, pane?"
S úsměvem pokrčil rameny: “Nepřípustný výslech obžalované.”

Neklidně poposedávám. Cítím se dost nekomfortně. Uvažuju, jak dlouho ještě musím čekat, aby bylo společensky přípustné, že si dám skleničku vína. Nebo dvě. Tyhle situace vážně nezvládám.
„Tak, jak to máš s kluky? Už sis někoho našla?“ zaměřila nyní moje babička pozornost na mě. A jéje, už je to tady.
Než stihnu odpovědět, vloží se do toho teta: „Prosím tě, mami, ona má teď plnou hlavu maturity. Že?“
Nasazuju poněkud křečovitý úsměv a pokouším se používat jen zdvořilé očekávané fráze. Vydechnout si můžu až po chvíli, když se vymluvím na toaletu.
Jsou věci, které bych u rodinného výslechu nejradši vynechala.

Přestože ubytování svým pohodlím mohlo mást, hlídka přede dveřmi vyvedla každého z omylu. Armid však jejich přítomnost vítal. V prostředí, kde neměl jak zaměstnat zjitřenou mysl, ho jejich rozhovory rozptylovaly. Strážní o tom pochopitelně neměli ani potuchy, jinak by se některým tématům vyhnuli. Jako dnes.

„Hele, jak vlastně dva chlapi to …“ vrtalo hlavou naivnímu nováčkovi.
„Co jako?“ předstíral kolega nechápavost.
„Však víš, sex.“
„Jak to mám podle tebe vědět. Copak jsem na chlapy?!“ snažil se ho odradit od trapného tématu.
„Vím, že nejsi, ale možná si o tom slyšel, si ve službě dýl než já.“

Armid se málem udusil smíchem.

„Víte, že královna Johana byla katolička?“ zeptal se Ministrant. Světec přisvědčil, ale ostatní byli překvapeni.
„Ano, manželka protestanta Jiřího z Poděbrad byla katolička. Rožmitál byl baštou katolíků. Ostatně proto byl zničen hrad na Třemšíně i Teslínské opatství. Ačkoli to husité dobyli v podstatě bez boje,“ zabručela Lovec.
„A přece byli šťastní,“ řekl Stopař.
„Překvapivé, že? A dnes patří náboženství mezi témata, která by lidé nejradši vynechali, nebo pro ně zabíjí,“ prohlásil smutně Kněz.